Příběh o Semipalakvě

Hle:
Příběh Semipalakvy
_________________________________Dějiny__________ 
  Na březích horské řeky Potmok pramenící v útrobách hory Mokpot bývala v dávných letech malá usedlost. Jen prostá chaloupka, pár horských koz, dvě ovce a dva moudří a zkušení horalé. On a Ona říkejme Jim. Tito dva ulpívají v pamětech jen několika druidů, kteří se doposud ukrývají ve svých věžích času.
  Tito dva si zaslouží svou hrdou minolost o tom není pochyb, ale jak je známo, osud si nevybírá. Navíc život v horách byl vždy odlišný a těžší. Jistě si každý řekne, že konec tohoto příběhu se dá již od začátku předvídat, ale ukažte mi dějiny jediného světa ve kterých by nechybělo krveprolití. Vraťme se ale nyní k příběhu samotnému, který si zaslouží vaší pozornost.
  Ona a on - dva mystři znalosti bílé magie. Potkali se za okolnostech jiného příběhu, který patří do jiné doby. Ona a on - dva válečníci času a jeho strážci. Ona a on - kterýmžto byli dávní druidové vděční za bezpečnost cestování v čase. Oni dva střežily řeku dějin lidstva v našem světě.
  Jejich příběh je tím důležitější, že byl až do posledních chvil tajen před světem prostého lidu. Jejich existence a jejich zánik, byli tak vzácnou věcí, že o nich věděli doposud jen mocní představitelé duchovenstva a společenství kruhu magie. Zdálo se že On a Ona a jejich existence byli překážkou mnoha lidem v okolí magie. Nejedenomu mágovi byli jejich činy zkázou. Samozřejmě ve jménu dobra.
  Za jejich existence by se nemohla uskutečnit žádná časová anomálie. Pro příklad nám poslouží píběh merlinových kostí. Počátek této časové smyčky týkající se Krále Artuše a celé jeho říše, hlejdeme pár let po smrti Právě našich dvou zmiňovaných strážců. Smyčka, námi časovědci nazvaná Merlinovy kosti byla zhotovena Merlinovými nepřáteli. Merlin sám, ačkoliv nejzdatnějším z mágů, nedokázal a asi ani nikdy nedokáže tuto smyčku zastavit. Proti němu stojí hněv a věčné úsilí temných mágů, kteří si své tajemství smyčky předávají generace po generacích. A tak Merlin s Artušem a celý jejich věk zůstává vězněn v tajemném oparu magie.
  A to vše jen díky volnosti řeky dějin. Po které se nyní plaví mnoho takovýchto degenerovaných úlomků času jen proto, že není kdo by je vylovil a opravil. Kolem, jako majáky nad touto nyní temnou řekou stojí věže času s druidy, kteří jen čekají, až budou opět moci vystoupit z těchto nestárnoucích míst. Čekají, až se budou moci vrátit do reality, aniž by se rozpadly v prach.

_______________________On a ona_________Poutník
  Na stráních hor se jen málokdy objevila noha poutníkova a přecijen se jednoho dne na zvířecí stezce pod horskou chatrčí ozvalo podivné šramocení. Mladý pár časostrážců zrovna přeplouval zátočiny časoprostoru. Ale i přez hluboký meditační spánek vyrušil Jí jakýsi podivný zvuk. Opatrně vyplula na břehy reality a vstoupila sama do sebe právě ve chvíli, kdy se lehký ale nemotorný střevíc poutníka přiblížil na okraj lesa pod chatrčí. I zvířata v ohradě vedle stavení již dávno nehleděla do země, ale větřila, jakoby instinkty dravce. Na tvářích všech zúčastněných se ale ani na chvíli neobjevil výraz obavy. V těch dobách panoval mír a klid a jediný chtíč byl směřován k vědění a nikoliv k mání, tudíž se není čemu divit.
  V několika vteřinách se z lesa vyhoupla mnicha připomínající osoba zahalená do hábitu poutnického. Stavba těla osoby napovídala, že jde o muže. Silného a zdravého jedince, který nemá problémy s kopci místní krajiny, naopak jeho nejistá chůze a roztěkanost napovídala, že je to ještě mladý a životaplný mladík. Žena jakoby proplovající vzduchem snesla se z malé meditační plošinky směrem k pěšině. Poutník se rázem zastavil a s udívem sledoval její obratnost a vznešenost, která působila jakoby přirozeně Její postavě a prostředí ve kterém žila.
  Poutník byl vyzván, aby dělal společnost Jí a Jemu po několik dnů. Po několika minutách se seznámil i s Ním, který se podobně jako Ona snesl z plošiny. Sice o něco těžkopádněji, ale vyzařovala z Něj veliká síla stejně jako z Ní. Poutník se svěřil se svým poslaním, za kterým stáli směr a příčina jeho příchodu sem do usedlosti. Byl totiž jedním z mála poutníků časem, kteří byli adepty na post nového mistra ve svém oboru. Před tím, než mohl kdokoliv o této fungci uvažovat musel být učen právě takovým věcem, které znali jen On a Ona. Jen z jeho příchodu bylo patrné, že všechny tři čeká mnoho práce a trpělivosti. A tak se v uplynulých sedmi a půl dnech okolo usedlosti dělo spoustu podivných věcí. Je divné, že v té době byli vrcholky hor, kde chatrč stála zahaleny do mraků a nikdo kdo se vydal tím směrem nedospěl svého cíle.
  Tato doba - těch sedm dní naprosto stačilo k tomu, aby mladý mistr zvládl  většinu základů svého umění. Vždyť ho učili samotní časostrážci, proto se opět není čemu divit. Den osmý od jeho příchodu se tedy z hor snesl tajemný opar, zaběhlá stáda horských ovcí se vrátila osadníkům k upatí hor a nastali zase klidné noci plné ticha a šramotu větrů prohánějících se po kamených stěnách.
  Devátý den se ve vesnici na úpatí pohoří objevila tajemná postava přicházející z lesů. Nesla se velice jistým krokem naprosto nehlučně a nebýt větřcích psů by si jí nikdo snad ani nevšiml. Někteří v něm poznali mladíka, který se tu ptal před deseti dny na cestu. Jiní zase tvrdili, že to byl sám On, který sestoupil. Ale šlo opravdu o našeho poutníka. Působil nyní dojmem tajemným a temným, ale nevyvolával strach Dokonce i malé děti hrající si kolem chatrčí nyní skotačili kolem něj, když pomalu procházel. Na jeho, do té doby kamenné tváři, oběvil se energií zářící ůsměv, který se roznesl do tváří všech horalů, kteří mu byli na blízku. Rázem se otočili zpět ke své páci a ke svým bližním jakoby omámení, radostní až nebezpečně energií nabití a silní.
Když se Poutník přiblížil k dětem děti neutichly, ale začali poskakovat kolem něj a chopili ho za ruce a on s nimi začal tančit a radovat se. Nikdo tehdy nedokázel vysvětlit, jak vlastně odešel, ale když se už uchylovalo k večeru někdo se nabídl, že ho nechá u sebe přespat. Nebyl tu však nikdo, kdo by tuto nabídku přijal. Poutník zmizel. Čekala ho ještě dlouhá cesta do chrámů společenstva kruhu magie, kde se měl utkat o svou funkci před komisí.

__________________________Poutník________dějiny.
  Po dlouhém čase stráveném ve svém úřadě mistra Poutníků jsem zaslechl zvěsti o blížící se katastrofě. Tehdy to byli jen řeči místních klepen a služebných, ale pozěji mi je potvrdila i přítelkyně vědma. Věděl jsem pouze, že se chystá útok jakéhosi spolku temných mágů - vládců temna, kteří byli hlavními nepřáteli lidí oklo řeky dějin a času. Samozřejmě jsem si okamžitě začal dělat starosti o své učitele, které jsem v té době neviděl už po dlouhých 80 let svého života a tudíž jsem se rozhodl na čas opustit úřad a vydat se abych je varoval. Ačkoliv jejich znalosti tohoto nebezpečí by měli být mnohem lepší než moje, dlužil jsem jim navštívení.
  A tak jsem se vydal do hor. Ssebou jsem vzal několik svitků a map, zhotovených naší společností, jako dar pro své přátelé. Zahalil jsem se do cestovního roucha a na rameno jsem pověsil jen svou tašku s dary. Cesta netrvala dlouho. Zvládl jsem ji mnohem rychleji než tenkráte před 80 lety. Kosti mi sice zestárly, ale moje poutnické schopnosti a znalosti dosahovali takové míry, že pro mne nebylo žádným problémem osvojit si i taková kouzla jako je levitace a otevírání kanálů v hypeprostoru. (Tato kouzla ovládají většinou jen mágové anebo starší mistři, takže jsem byl se znalostmi o cirka sto let napřed.) Tímto  způsobem cestování jsem se dostal až k vesnici na úpatí. Vyšel jsem z lesa, ale jakobych se oběvil na úplně jiném místě. Pastviny byli zarostlé a pole neobdělávaná. Z lesa se ozívalo jen několik zdivočelých psů. Chatrče stáli, jako nové a právě opuštěné, ale nebyla tu ani noha. Vešel jsem proto do jednoho z domků. Na rozdělaném ohništi se pálilo jehněčí a... rázem mi bylo vše jasné. Nezdržoval jsem se zbytečnostmi. Další časové anomálie jsem potkával celou cestu k usedlosti Jeho a Jí. Šel jsem pouze rychlou chůzí, protože v této chvíli by nebylo moudré používat jakákoliv kouzla. Jejich utajení by stálo moc energie a navíc by to mohlo být velmi nebezpečné.
  Jak jsem se přibližoval, tak jsem pozoroval, jak je vzduch prázdný. Nebylo slyšet žádné zvuky. Bylo mi jasné, že směrem k usedlosti bude vztyčená opět jakási orientační bariéra, jako před osmdesáti lety, když jsem zde byl v učení oněch osm dní. Proto jsem se vydal záměrně jiným směrem, který jsem odhadl a vypočítal ze svých zkušeností s tímto matením. Samozřejmě jsem se hned na poprvé netrefil. Ani napodruhé jsem se neobjevil v místech pěšiny, kde jsem se setkal s Ní poprvé. Ale ani nevím jak. Zvolil jsem už v zoufalství a strachu o přátele naprosto nesmyslný směr a náhle jsem stál poblíž meditační plošiny. Byla i se stavením zahalena v husté bílé mlze. V těchto místech byl vzduch naopak hustý a plný energie. Ozívalo se bečení dvou ovcí a jiné zvuky. Některé, jakoby připomínaly hlasy lidí. Hlasy  celého davu. Ale jejich tón vzbuzoval nejistotu a strach. Strach tohoto typu jsem v té době poznal snad poprvé. Teď vím, že ne naposledy.
  Na meditační plošině seděli dvě postavy. Byly zahaleny v bílích pláštích a jedna z nich měla na klíně bílou pokrývku ve které jakoby něco držela. Spíš to vypadalo, že se to snaží chránit, ale obě postavy zároveň seděli v meditačních polohách a zřejmě se snažili meditovat. Vznesl jsem se k jejich blízkosti.
  Nyní jsem si byl jistý. Byli to On a Ona - samozřejmě. Podle mých předpokladů měli být stejně mladí a krásní, jako tehdy, ale to čeho jsem byl tehdy svědkem mi v paměti zůstane ještě dalších 300 let do konce mého života. Zřejmě byli někým velmi mocným - spíše nekolika mocnými mágy temnot uvrženi do jakéhosi víru v řece dějin a času. On byl ale na opačném konci než Ona. Jeho postava jakoby minutu po minutě mládla rok po roku. A naopak Její osoba stárnula. Vlasy jí bělali a vypadávali jeden po druhém.Znamenalo to že jsem přišel ke dvoum lidem ve věku čtyřista let z nichž jeden vypadal být dítětem a druhý těsne před smrtí. V této situaci jsem již nemohl nic dělat. On už byl jen kojencem a tudíž se probudil z meditace a pomalu se blížil ke svému počátku - smrti. A Ona?
  Otevřela oči. Na její tváři se objevil úsměv a v zápětí výraz úděsu při pohledu do svých dlaní, kde svírala jen prázdnou bílou dětskou plínu.
Obrátila pohled na mne. Podepřel jsem její stařičkou a vyhublou kostru aby se nerozsypala a v tom na mne vydechla - ,,Mé dítě...v lese...najdi.." - v tom okamžiku se mi její ruka, za kterou jsem ji držel proměnila v suchou zrohovatělou schránku. Její oči se zavřeli. Moje druhá ruka, podpírajíc její záda, zabořila se do jejího těla, nyní vyschlého. Během několika sekund z ní zbyla jen hromádka prachu, kterou pomalu rozfoukával vítr. On zmizel stejně, jako ona. Jen dvě hromádky prachu. Jedna po dítěti a jedna po stařece. Jen bílá plína a na jejím okraji napsáno ,,Semipalakva".

___________________________Poutník____Semipalakva_________
  Zvedl jsem bílou plenu z hromady prachu a řádně ji složil do svého vaku. Zlost, strach a ty ostatní pocity, které jsem v té chvíli měl mi nedovolili vypustit z oka slzu. Tenhle uvolňující proces jsem od té doby již nezažil. Moje mysl je nyní tak ovlivněná, že si nepřipouštím žádné projevy ,,slabosti". Napsal jsem uvozovky, protože pláč je výrazem lidského vědomí. je to obraz do člověka. VYchází z očí a ty jsou oknem do duše lidí. Proto by slovo slabost nebylo na místě, ale...začarovaný kruh.

  Dějiny se nyní začali trhat a točit pod náporem času. Řeka se rozvodnila a na mnoha místech naopak vyschla. Její koryto není plné života. Holé kameny, které tvoří víry a vlny. Nastala doba, kterou zvěstovali jen ti, kteří se o ní zasloužili. Temná magie vstoupila na první schod na cestě k trůnu světovládců. Já poutník času jsem v té chvíli stál před nejistou budoucností. Ostatně jsem na tom byl velice podobně, jako ostatní na Zemi. Čas se počal hroutit, protože strážci byli poraženi. Avšak to co zůstalo naší nadějí...To co Ona a ON ukryli před jejich mocí...To co jsem mohl já zachránit...To...Semipalakva. Bílá plena a červený nápis a Její hlas, jak říká ,,...najdi...najdi!"

  Moje mysl se opět rozjasnila v uvědomění si, že naděje na záchranu je takřka pouze v mojich rukách. ,,Najdi" Rozběhl jsem se. Běžel jsem. Kam? Jen les a mlha. Za sebou jsem nechal chatrč a zmateně pobíhající zvěř. Les a mlha. Les a křik. Volal jsem. Zmaten a omámen těmi událostmi. Moje pohyby byli téměř automatické. Ani jsem nestíhal zaznamenávat, kdy se nadechuju a kdy vydechuju. Vzduch mi proudil celým tělem a pot mi štípal do očí a všude možne. Jen jsem jako šílenec pobíhal lesem a jen pobíhal.

  Nic není reálné nic kolem mne se nehýbe a nic nemohu dělat a i přez to jsem si připadal jako běžec maratonu. To byla moje první myšlenka. Moje myšlenka poté, co jsem upadl na zem v naprostém vyčerpání. Uvědomil jsem si, že jsem se ocitl v časové anomálii. Nebyla úmyslně vytvořená. Byl to jen pozůstatek po víru ve kterém byli usmrceni On a Ona. Byl to jakýsi oblak energie ve kterém se zastavil čas. Neměl jsem žádné zkušenosti s tímto druhem energie. Ale jako poutník v čase bych měl mít šanci na to, že se mi podaří oblak nějak rozproudit. Nejjednoduší by bylo chytit se myslí nějakého podnětu z vnějšku. Zvuky byli vypnuty, jako by někdo ucpal moje uši. Jediné co jsem slyšel byl můj vlastní tep a dech. Oba o vysoké frekvenci.
  Po několika minutách ticha a mrtvolna okolo se zdálo, že to nikdy neskončí. Jen to spropadený slovo ,,...najdi...".
  Hlas.
  Hlas dítěte.
  Hlas? Jak je to možné? Ano. Byl to hlas. Dívčí hlásek který se přibližoval. Chytil jsem se ho a omotal jsem se kolem něj jako had. Byl stéle silnější. Zněl jako harfa. Zněl jako ostrov uprostřed oceánu. Otevřel jsem oči a temnota se proměnila v světlo. Malá osoba v bílé tunice s kapucí. Jen ona a světlo a ten hlas. Volala, ale nebylo jí rozumět. Jen její oči svítili v přítmí kapuce. Oči a hlas, který snad mohl být mou záchranou. Trvalo ještě dlouho než jsem se k ní dostal na dosah ruky. Ležel jsem v prostoru, který byl naprosto oddělený od jejího. Přišla ke mně a konečně jsem mohl vidět její tvář. Byla to Ona. Ne nebyla. Její tvář byla mladá. Mladší než dítě. Jiná než dětská. Krásná. Zranitelná. Zvedla ruku v bílém rukávu ze kterého se vynořil její prst. Dotkla se mne. V tom okamžiku jsem se probudil. Vypadl jsem z meditace. Hlava se mi chtěla rozletět do všech stran. Představy a halucinace ovládli mojí mysl. Viděl jsem všude plno krve. Všechno bylo rudé. Podíval jsem se na ruce. Nešlo to otřít. Nešlo a bylo to všude, jen krev a ona v bílém. Můj pohled se opět zastavil. Seděl jsem v lese na jakémsi paloučku. Všude byla stále ta krev, ale už jsem se ji nesnažil otřít jen jsem tam seděl a civěl jsem na ní. Opět upoutala moji pozornost. Uklidnilo mne to natolik, že jsem si stále více uvědomovoval realitu kolem sebe. Z uší mi tekla krev a z nosu taky, ale to byla jediná, kterou jsem nyní na sobě objevil. Halucinace zmizeli, ale ona tu stála a civěla na mne z pod kapuce. Jen její svítící oči mne probodávali a jakoby čekali. Vstal jsem. Zjistil jsem že jsem dvakrát vyšší, ne třikrát vyšší než ona. Musela to být ona, Semipalakva. Stála tam a zdálo se že není tak silná jak jsem se poprvé domníval. Z jejích úst se vydralo několik vzlyků následovaných jemným a srdcervoucím pláčem. Klesla na kolena a objala mne. Byl jsem jediný člověk v její blízkosti. Někdo v kom jakýmsi zvláštním smyslem poznala přítele.
  Poklekl jsem k ní a vzal její tvářičku do dlaní. Její slzy mi stékali po dlaních a studili jako led. Její tvář nyní odhalená se zdála spíše elfská než lidská. I uši byli tak tvarované. Je možné, že Semipalakva nebyla přímo dcerou Jeho a Jí. Byla to elfí dívka o tom není pochyb. Vytáhl jsem bílou plenu a zavinul jsem ji do ní. Pak jsem ji vzal do náruče a i přes své naprosté vyčerpání jsem ji nesl lesem. Byla lehká jako pírko. Jen její slzy se zdáli být těžké. Stále plakala. Nesl jsem ji křovisky a proplétal jsem se mezi horskými stromy. Měl jsem namířeno do vesnice na úpatí.

  ________________________Co a jak________________________
  Vesnice byla daleko, ale nebyl čas myslet na těžkost cesty. Chtěl jse se jen dostat co nejdál od toho místa. Chtěl jsem si odpočinout. Chtěl jsem aby to všechno bylo jako dřív. Chtěl jsem... Došel jsem do vesnice za tmy. Semipalakvina hlavička mi dřímala na rameni a výraz v její spící a unavené tváři se aspoň na chvíli mohl zdát být spokojený. Vešel jsem do jednoho z domů. Lidé se ještě stále nevrátili. Položil jsem ji na širokou a měkkou postel a ulehl jsem vedle ní. Jen na chvíli jsem se zahleděl na její spící tělo a potom jsem usnul vysílením.
Po mnoha hodinách bezesného spánku jsem se probudil. Tělo jsem měl jako by spadlo ze stromu na skály. Necítil jsem konečky prstů na nohou. Chodidla  jsem měl krvavě sedřené od mých kožených mokasín, které jsem si navíc zapoměl před spánkem sundat. Náhle jsem si uvědomil, že Semipalakva není na místě, kde jsem ji uložil a po tomhle šokujícím zjištění jakobych zapoměl na všechnu bolest a vyskočil jsem z lůžka. Vyběhl jsem ven před stavení a zůstal jsem stát s otevřenou pusou a nevěřícným výrazem. V říčce, která vesnicí protékala stála mladá štíhlá dívka. Stála tam, jak ji všemohoucí stvořil. Popás ve vodě a rukama nechávala protékat tu ledově modrou horskou vodu.
  Byla to ona! Byla to Semipalakva. Po několika minutách mi došlo, že i já jsem dostál změny. Časová anomálie, ve které jsem se ocitl, a ze které mne Semipalakva vysvobodila byla totiž opravdu pozůstatkem víru, ve kterém zahynuli Ona a On. Tudíž měla za násladek to, že jsem se Já a Semi ocitli v téměř stejné situaci. Naštěstí to byl jen pozůstatek toho mocného kouzla a mi jsme unikli stejnému osudu.
  Nyní už jsem nebyl třikrát větší, než ona. Ale ona vypadala pořád stejně zranitelná, jako to dítě ze kerého vyrostla. Poté, co mne spatřila vylezla z říčky a došla až do mojí těsné blízkosti. Náhle jsem ucítil, jak se mi v mysli ozývá smích a nějaká slůvka. Byla to ona. Dar jejích rodičů. Její nyšlenky proudili, v nepřeberném množství. Dotazy všeho druhu a spousta emocí. Netrvalo dlouho a věděla o mne všecho. Dozvěděla se i o věcech, které se stali. A hlavně proč se stali.
  Po tom, co si uvědomila, že ztratila své rodiče, a že je před ní veliký úkol se jakoby uzavřela do sebe. Několik dní jsme ještě zůstali ve vesnici, kam se ještě nevrátil ani jeden z obyvatel. Ráno vždycky odešla do lesa, ale ne daleko. Vždy jsem ji zahlédl poblíž, jak sbírá nějaké bylinky, aby se mohla později zaptat na jejich jméno. Nakonec se vždy někde usadila a začala plakat. Snad jsem měl tehdy za ní jít. Bylo mi jí tak líto. Snad jsem jí měl utěšovat, ale ani dnes nevím, co bych jí měl tehdy říct, abych zmírnil její žal.
  Až jednou přišla s otázkou, kdo vlastně za to všechno může. A tak jsem ji vysvětlil všechno. Řekl jsem jí, jak a proč její rodiče byly tak důležitými v dějinách lidstva. Vypověděl jsem vše o spolku temných mágů - vladcích temna. O těch jenž byli našimi nepřáteli a kteří zabyli Jeho a Jí. Řekl jsem, jak je na tom nyní řeka času, že její koryto už není tak čisté a voda v něm není tak klidná, jako za časů jejích rodičů. A konečně jsem ji dal jistou naději. Totiž temní vládci jistě nepočítali s tím, že On a Ona mají potomka, který navíc utekl jejich pozornosti společně se mnou s poutníkem a žákem samotných strážců - Jeho a Jí. Navíc nikdo neznal Semipalakviny mocné vlastnosti, které zdědila po rodičích. A hlavně - nikdo nemohl počítat s tím, že se Semipalakva dostala do té samé anomálie a zestárla.
      A tak mne Semipalakva požádala, abych jí učil. A abych jí pomohl přemoci ty jenž jí tak ublížili.

___________________________Poutník__a __Semipalakva_________
Po několika dnech jsme se vrátili na horu kde On a Ona měli svou usedlost a tam jsme začali s přípravami. Je zbytečné abych vám zde popisoval věci, kterým nerozumíte, které se týkají bílé magie a časostrážců. Navíc nemám celý den nato abych vám tak dlouho vyprávěl.
  Posuňmě se o rok později do doby, kdy Semipalakva dosáhla dostatečného vědění. Muj úkol nebyl zas tk těžký. Semi zdědila své vlastnosti po jejích rodičích. Na mně tedy bylo jen ji donutit k poznání sama sebe a k ovládnutí své nesmírné moci.
  A rok je dlouhá doba. Temní mágové stále kalili vody řeky času a svět se řítil k jistému konci. Semipalakva, ale měla jistou šanci že zastaví jejich kouzla. Protože bílá magie kterou ovládala byla tou nejsilnější. Temní mágové za jediný rok postavili dvě věže času, ve kterých se ukrývali. Jistě řeknete si - veže času.. to je jistě dobře.. vždyť Druidové také staví věže času. Jenomže Tyto věže času neuchovávali bohatství dějin. To se v nich naopak ztrácelo. Byli to vlastně černé díry v meziprostoru.
 Tyto dvě temné stavby byly nadohled od místa kde sme nyní s Semipalakvou meditovali. Vznášeli sme se nad plošinou a strážili malý prostor zatím čisté hladiny řeky času a přemýšleli jak zničit temné věže. Po řece času neplují žádné lodě, žádné pevnosti nejsou na březích a způsob jak je zničit byl velmi obtížný. Vymysleli sme ale jistou variantu. Temní mágové vytvářeli víry. Netušili o existenci mně a Semipalakvy tudíž tyto víry byly nechráněné a naše šance vzpočívala v přenesení vírů k jejich věžím. Což bylo ale velmi obtížné. Ve vírech se často oběvily díry, které by nás mohli stáhnout a vyplivnout na jiném místě planety v jiném časoprostoru.
 Nebylo vůbec jisté že já i ona přežijeme. Navíc v té době jsme k sobě začínali cítit větší náklonost než učitel k žákovi. Naše těla splynula již po půlroce soužití. Její mysl se stala částí mojí myslí a naopak. Její nádherné tělo zdobilo všechny kouty mého vědomí a její tichý zpěv linoucí se každé ráno z bílých pokrývek na postelích mně nabíjel energií a životem. Učila mně poznat sám sebe jako jsem ji to učil já. Svou lásku mi dokazovala něžnými dary a polibky po celém těle. A v meditacích mně hladila v mysli. Ale svuj strach před nadcházejícími dny sme oba před sebou skrývali.
 V den D jsme usedli oba na plošinu a obklopili horu mlhou. Kolem nás se vytvořili ochranné bariéry a mi sme začali s meditací tak silnou že se kolem nás ozývalo praskání statické elektřiny a vzduch se stal nesnesitelně horkým.  Vstoupili sme na náš břeh času a ukryli se za malou stěnou. Na vír který temní mágové vytvoří sme nemuseli čekat dlouho. Nyní sme tedy museli seslat clonu na obě věže aby vír zůstal uvnitř a až se rozroste tak je obě pohltí. To se nám podařilo s obrovským usilím a naše zásoby energie se vyčerpali téměř uplně. Temné veže času se začali chvět. Řeka se stala dravcem. Na její hladině se utvořily metrové vlny které převraceli anomálie a utápěli je. Vír kteý se počal rozpínat už už pohlcoval jednu z věží. Když v tom se ta druhá svou temnou špicí - svou střechou a tvarem minaretu probodla ven z clony. První věž pomalu mizela v temnotě, ale druhá byla nyní volná a z oken k nám začalo proudit ostré světlo.
  Pokusili sme se rychle vytvořit další clounu. Podařilo se, ale bylo již pozdě. Anomálie nás pohltily. Poslední obraz skutečnosti který si pamatuji je, že i druhá vež se v nové cloně zbortila v proudu anomálií, které jí už neprošli.

 ______________________Trpká daň_________________________
  Nikdy jsem Semipalakvu nenašel. Má tvář a tělo je zjizvené a moje duše je rozčleněná do tisíců osobností. Anomálie která mně zachvátila byla plná mrtvých duší, které hledali úkryt. Jsem nyní velmi starý muž s tisícem osobností v sobě, které semi nikdy nepodařilo vypudit. Nenašel sem jedinou pomoc. Snad jen ona Semipalakva měla tu moc. Ale zmizela.
  Snad jen kdysi asi před padesáti léty jsem zaslechl cosi o bílém stvoření na severu. Ukrývá svou ohavnou tvář a zhrbenou postavu kdesi v jeskyních horách. Při úplňku je slyšet jak kohosi volá cizím jazykem a její urputný nářek se odráží od vápencových hor. Pět let jsem procházel jeskynní bludiště, ale nenarazil jsem na jedinou stopu. Moje láska moje jediná záchrana a dar od Jeho a Jí jsem pozbyl. Splnim jsem úkol a zachránil řeku času, ale dcera strážců mi zřejmě nebyla souzena. Ale moje naděje je moje naděje. Snad někdo z vás smrtelníků slyšel o Semipalakvě a najde cestu jak mi jí vrátit. Jak do mých starých tváří vnést úsměv a do mých uší nechat zase proudit její smích.

Život poutníka není tak težký jako byl a je ten můj. Ale dal bych tisíc tisíců darů zato tomu, kdo by mi pomohl ho prožít znovu. Jen abych jí opět spatřil jak stojí v řece a nechává proudit vodu mězi prsty. Abych znovu mohl slyšet její smích v uších.

Abych už netrpěl.

Dne 2190 po osvobození od temných mágů
sepsal podle pravdivého příběhu:

Poutník