Příběh Jendy Kobra

 PŘÍBĚH JENDY KOBRA

    Nikdy sem nechodil do školy. Pamatuju se, že mě maminka jednou vodvedla k pani doktorce, pak sme jeli do nějakýho velkýho města ke spoustě dalších doktorů a potom mi řekla, že do školy chodit nebudu. Budu pomáhat tátovi pást vovce a ten mě naučí všechno, co budu potřebovat. Trochu mě mrzelo, že nedostanu tašku na záda a další věci, kerejma se chlubili kluci na návsi. Ale zase budu moct bejt celej den dál venku na pastvině, jako do teďka a nebudu zavřenej v  ňáký škole. Když sem to ale řek před vostatníma děckama,  smály se mi a pokřikovaly: "Kobr, blbej bobr!"

    Nevěděl sem tehdá, co to bobr je, ale bylo jasný, že se mi posmívaj. Sebral sem ze země kámen a hodil ho mezi ty posměváčky. Souhradů Mirek se svalil se zakrvácenou hlavou do prachu návsi. Vostatní děcka se s křikem rozprchly. Šel sem domů a bylo mi smutno.

    Když sem to vyprávěl mamince, hladila mě po hlavě a řikala, že bude lepčí, když na náves budu chodit co nejmíň. Sem prej trochu jinačí než vostatní děti a proto si tak úplně s nima nerozumim. Děcka sou prej už takový. A taky sem se dověděl, že bobr je vlastně takový milý chlupatý zvíře, kerý žilo dřív u řek, asi jako vydra. A vůbec není blbý. A umí porážet stromy! Pak šla maminka do vsi a když se vrátila, řikala tatínkovi, že se zase tak moc nestalo, Mirek má rozraženou kůži na hlavě, ale je v pořádku. Šel sem spát a než sem usnul, eště sem zaslech, jak si povídaj vo nějakym ústavu. To bude možná taková škola, pro nás jinačí, pomyslel sem si, než sem usnul.

    Pak sem chodil s tátou pást vovce, sbírat borůvky, maliny a houby. Mezi děcka sem moc nepřišel a ani mi to nijak nechybělo. Jak ubíhal čas, začal sem pomáhat i při výrobě sejra a pak i při stříhání vlny. Táta si pochvaloval, jak sem silnej a šikovnej. Vo ústavu se u nás přestalo mluvit a zapomněl sem na to.

    Začalo se vo tom zase mluvit, když mi bylo asi deset let. Zrovna sme dělali dříví a seno na zimu. Štípal sem špalky na polínka a vozil je na kolečku do kůlny. Právě sem byl uvnitř, když přišli na dvůr ty dva hasiči. Šli prej zvát na hasičskej bál. Zůstali stát přede dveřma  do sednice a slyšel sem je jak jeden řiká: " Tady to asi nemá cenu, ty nepudou, přece nenechaj toho blbce doma samotnýho!" Druhej mu vodpověděl: "Hele, za zkoušku nic nedáme! Když si lístky nekoupěj, tak pudem zkrátka dál. A třeba vemou toho idiota sebou. Jako cenu do tomboly!" Zachechtal se.

    To mě rozzlobilo. Zase mi někdo nadává! Popad sem sekyru a vyběh z kůlny. Utíkal sem k těm dvěma, kerý zůstali stát u dveří jako vopařený. V tom vyšla ven maminka a křikla: "Ne, Jendo! To nesmíš! Polož tu sekyru!"

    Zastavil sem se a ty dva ustupovali rychle k vrátkům. Tam se eště jeden zastavil a křikl na maminku: "Toho spratka byste měli dát do ústavu, než se stane neštěstí!"

    "Co je to spratek, mami?" zeptal sem se, když ty dva zmizeli. Maminka nevodpověděla,  sebrala mi z ruky sekyru, vobjala mě kolem ramen a potom se rozplakala. Nevěděl sem, esli brečí kvůli tomu spratkovi nebo kvůli tomu záhadnýmu ústavu, ale nechtěl sem, aby plakala. Tak sem řek: "Nebreč, mami! Já už nechci vědět, co to ten spratek je! A když budete s tátou chtít, tak klidně budu chodit do toho ústavu!"

    "Ne, Jeníčku, to není kvůli tomu! Jen jsem se lekla. Nesmíš hned na lidi brát sekyru! To se prostě nedělá!" řekla maminka. Pak dodala: "To by tě potom opravdu mohli odvézt do ústavu. Ale tam by si tě už nechali, víš? Tam posílají lidi, co provedli něco špatného. A ty už tam zůstávají. Už se nevrátí domů!"

    Lekl sem se: "To už bych vás nikdy neviděl? Ale voni mi nadávali, mami! A to se mi vždycky zatočí hlava a tady uvnitř, jako by mě to chtělo roztrhnout! Proč mi to dělaj, mami?"

    Maminka mě přitiskla k sobě: "Já vím, Jeníčku. Oni by to taky neměli dělat! Někteří lidi jsou lepší, někteří horší, víš? Ale ty se musíš snažit, aby si byl vždycky ten lepší, ano?"

    Moc sem tomu nerozuměl, ale kývl sem hlavou. Nějakou dobu pak byl zase klid. Ty chlapi asi nikde nevyprávěli, co se u nás stalo, protože k nám nikdo nepřišel. Kvůli tomu ústavu. Toho slova sem se ale vod tý doby začal bát. Nechtěl sem vodejít vod rodičů, ani vod našich vovcí. Měl sem to tu rád. Rači sem se vyhejbal lidem ze vsi a když šel někdo k nám, tak sem vodešel pryč. Za pár roků potom, asi za štyri nebo pět let, sem už pásal sám stádo. Líbilo se mi to. Psi  mě poslouchali na slovo, dokázali udržet pohromadě vovce sami a já sem většinou měl čas sám pro sebe. Pak už sem zůstával i sám na horní salaši, protože táta věděl, že se na mě může spolehnout. Když bylo hezky, sedával sem večír venku u vohně a pozoroval nebe a zkoušel pomenovat někerý hvězdy, jak mě to učil táta. Moc mi to ale nešlo.

     Jednou večír začali psi štěkat. Vokřik sem je a zavolal do tmy: "Kdo je?!"

Do světla vohně se vyloupla holčičí postava: "To jsem já, Jendo! Monika."

   Monika Šromová! Znal sem jí jako malou holku. Eště, když sme si hrávali na návsi. Ta se ale změnila! Nechala si narůst dlouhý vlasy a blůzu na hrudi jí napínaly dva hrboly. Ne tolik, jako mamince, ale stejně to pořád přitahovalo voči na to místo!

   "Co tu chceš?" zeptal sem se jí.

Posadila se vedle mne a v krku se mi začal dělat nějakej knedlík, kerej bránil lízt slovům z pusy.

   "Víš," řekla a položila ruku na mou. Knedlík v krku narůstal. "Já tě chtěla už dávno vidět. Ty teď vůbec nechodíš do vesnice a vždycky ses mi líbil. Jsi tak silný a urostlý. Tak jsem musela za tebou přijít já!"

    Cejtil sem, jak rudnu a nemoh vydat ze sebe ani slovo! Monika zašeptala: "Líbím se ti taky? Aspoň trochu?" Jen sem přikejvnul hlavou. Na víc sem se nezmoh.

    Vona vstala a trochu zbytečně nahlas řekla: "Tak uvaž někde stranou ty psy a já ti něco ukážu, jo? Já se jich takhle trochu bojím, víš?!"

    Celej zmatenej sem poslech,  vodved psiska dolu k vohradě a tam je přivázal. Když sem se vrátil, Monika stála v záři vohně úplně nahá a tancovala kolem něj, jako ňáká divoška, co sem jednou viděl v biografu! Byla nádherná! Pak ke mně napřáhla ruku a volala: "Pojď, Jendo! Chci, abys mě hladil!"

Vzala mou ruku do svý a přiložila ji na ten tmavej hrot na prsu! Cejtil sem, jak eště víc tvrdne pod mou dlaní. Potom mi sevřela voběma rukama hlavu a přitiskla jí mezi ty dva hebký hrboly! Svět se se mnou točil a pak nevim, co se vlastně stalo! Leželi sme najednou na zemi,  já jí líbal po celym těle a cejtil  nějakej divnej tlak mezi nohama. Ale Monika najednou do mě začala bušit pěstima a řvát ať ji nechám a zdálo se mi, jako bych uslyšel smích, někde za zdí salaše, psi začali vyvádět, ale já nemoh přestat! Prvně sem držel a líbal ženu! Jenže Monika ječela čím dál víc! A mezi těma výkřikama sem zaslech ty nenáviděný slova: "Blbče, idiote!"

   "To ne! Ty to nesmíš řikat! Ty, kerá si za mnou přišla!" prolítlo mi hlavou. Sevřel sem jí krk, aby ty hnusný slova zůstaly uvnitř. Vopravdu ztichla a za chvíli mě přestala i mlátit. Pustil sem jí, ale vona se nehejbala!

    Najednou mě ňáká prudká rána vodmrštila směrem k salaši! U vohně se vobjevili Mirek Souhradů a Moničin brácha Petr. Sehnuli se k nahýmu tělu na zemi a pak se Petr rozeběh ke mně a zuřivě řval: "Tys jí zabil! Ty pitomče! Byl  to jen fór a tys jí zabil, kreténe! Teď voddělám já tebe!" Nakop mě a mý záda zaduněly vo dřevěnou stěnu srubu. Pod rukou sem ucejtil násadu vidlí a napřáh je proti přibíhajícímu Petrovi. Vim jen, že sem se divil, jak lehko mizej ty kovový hroty v jeho těle. Když sem nabodával balíky slámy, šlo to kolikrát hůř! Pak sem se podival, co dělá Mirek, ale ten už utíkal pryč a ječel.

    A to je asi tak všecko, pane doktore! Měl sem hroznej strach, když mě chytili a vodváželi sem! Ale musim říct, že je to tu lepčí, než sem čekal. Bude se mi stejskat po vovcích a mejch psech, ale máma s tátou sem prej za mnou můžou přijet, kdy budou chtít. A nikdo mi tu nenadává a můžu se každej večír dívat na televizi. My jí doma neměli, víte? A je to pravda, že když budu hodnej, můžu se za pár let vrátit domů………….?"