Skrze všechny dny

Jsou dny, kdy celá obloha ztmavne a dosud krásná načechraná oblaka získají tvary rozhněvaných dravých zvířat. Jsou dny, kdy máme pocit, že sluneční paprsky, které nám ještě před chvílí vnášely světlo do života, nás propalují skrz naskrz, jako bychom měli každou chvíli vzplanout, ale také dny, kdy se příjemně studený déšť změní v chladivé rány nožem.
 Jedna osoba, jež právě prožívala jeden takový den, si sedla na lavičku před velkou kamennou fontánu, jejíž líné prameny se nezdály o nic živější a veselejší, než ona sama. Všude kolem procházely hloučky lidí. Byli mezi nimi lháři, matky, pekaři i profesoři českého jazyka. Někteří měli hnědé vlasy, jiní už neměli na hlavě zhola nic. Její lavičku míjely desítky z nich každou minutu. Všichni spolu. A přitom každý sám.
 Na čele se jí objevily kapky potu, přisunula si k sobě tašku a začala se v ní netrpělivě přehrabovat. Po dvou minutách vytáhla z tašky tlustý blok, v němž nebylo jediné nepopsané stránky. Otevřela ho přesně v půlce, aby ho v zápětí silou přetrhla v půl, a poté na čtvrt a na více kousků. Nemělo smysl dál ty bláboly, které celý rok střádala, archivovat. Hezké, i ty méně hezké dny skončily; zbyla děsivá oblaka a vražedné slunce, kterým by se nejraději nechala spálit na škvarek.
 Takhle teď vypadaly všechny parky – bezdomovec škemrající o cigaretu, dvě postarší dámy sedící u kočárku, v němž sladce spalo sýrově bílé dítě v dupačkách, parta rozveselených turistů, vousatý chlápek, který si na papír v klíně tužkou načrtával obrysy stromků a lavičky před sebou, a potom nějaká ta nešťastná duše, hledající něco, co by jí zachránilo před úplným pomatením mysli.
 Vytrhané stránky vyhodila do odpadkového koše, už takhle po okraj přeplněného. Bledá v obličeji, se vrátila znovu na omšelou lavičku a nevědomky čekala na zázrak. Až k ní přistoupí vysoká bílá postava s širokými dlaněmi, kterými ji poplácá po zádech a přívětivým hlasem jí ujistí, že se vlastně nic neděje. Vždyť toho tak moc nechci, pomyslela si, chci jen, aby mě navštívilo cosi nadpřirozeného a ukázalo, jakou cestou se vydat dál.
 „Slečno, neměla byste cigaretku?“ oslovil jí postarší špinavý chlápek a natahoval k ní své pokroucené ruce s hubenými prsty a nažloutlými nehty.
Nejdřív zaváhala, ale neměla důvod ho odmítnout. Každou chvíli to vypadalo, že jí hladové mraky nad ní v minutě pozřou.
 „Děkuju, děkuju moc,“ klanil se, když odcházel.
Když ještě chvíli pozorovala, kudy se vydávaly jeho kroky, uviděla, jak stařík zakopnul o botu některého z turistů a ten hlasitě zanadával. Chovají se k němu jako k podčlověku, vydechla v duchu. Byla by se za ním teď vrátila a dala mu zbytek celé krabičky cigaret.
 Vstala a rozhodla se utéct někam, kde nebudou žádní turisté s tak příšerným, pisklavým smíchem. Někam do stínu, do vysoké trávy. Šla kolem kočárku, ve kterém se rozeřvalo právě vzbuzené mimino, a které k sobě svým pláčem přilákalo téměř všechny páry očí v parku. Až v tom okamžiku si uvědomila, že má ve tváři celou dobu strnulý, téměř mučednický výraz, a nemohla ji nenapadnout otázka, jak moc se podobá tomu hloupému stvoření v růžových přikrývkách.

-

 „Jak dlouho maluje?“ zeptala se ženy, se kterou se dělila o své rodiče, a která jí právě představovala svého nového přítele skrz jeho umění. V přítmí galerie jí sotva viděla do tváře.
 „No, aktivně se tomu věnuje asi tři roky. Ale malovat začal už ve třetí třídě.“
 „Tenhle se mi obzvlášť líbí,“ ukázala na zátiší živých akrylových barev.
 „Jo, taky jsem na něj koukala, ale koukni na tenhle!“ zatahala ji za rukáv a odváděla na druhou stranu zdi, „Tady na ten! Ta holka vypadá jako ty.“
 „Máš pravdu,“ pousmála se a nechala se hypnotizovat pohledem dívky sedící na lavičce.
 „Je ale hrozně smutná. Nevím, proč pořád maluje tak smutné věci.“
 „Protože tak to chodí, sestřičko,“ odpověděla a ještě chvíli si obraz prohlížela. „Všichni si tím musíme projít.“
 Venku přeletělo střechu galerie hejno vlašťovek. Schylovalo se k bouřce. Mraky vypadaly jako klubíčka bavlny a déšť byl čistý jako křišťál.