VYHLÁŠENÍ :: Soutěž 3v1 :: Kátrování

HODNOCENÍ:

domin.go

Janina6 - 0,5
Laura_Eleonora - 0,5
Oldjerry - 0
Tragicus - 1,5
nepotrebujem - 1,5
StvN - 1,5

Winter

nepotrebujem - 2
Janina6 - 1
StvN - 0,75

StvN

Janina6 - 1
Laura_Eleonora - 0,5
Oldjerry - 1
Tragicus - 2
nepotrebujem - 1,5

CELKOVĚ:

1. nepotrebujem - 5
2. Tragicus - 3,5
3. Janina6 - 2,5
4. StvN - 2,25
5. Laura_Eleonora - 1
6. Oldjerry - 1

(no comment)

(my comment)

Nemám rád, když text ve čtenáři vzbuzuje, nebo chce vzbuzovat, provinilost, pokud se mu nezalíbí. Pak se řekne, že mu buď nerozumí nebo ho nepochopil, nejspíš proto, že ho neprožil, jako by snad neprožitý souhlas měl větší váhu než neprožitý nesouhlas, jako by snad člověk musel něco prožít, aby měl právo to neschvalovat, nebo dokonce jen kritizovat, ve smyslu vyjadřovat se negativně. (Vyjadřovat se pozitivně lze za všech okolností)

Takže teď napíši neprávem pár vět o povídce Laury Eleonory, přestože moje máma je moc hodná a nepije než Baylies, když má někdo narozeniny. Jak už ale na Písmáku platí, stejně jako v Napsáno životem a dneska vlastně všude (XFaktor vyhrál ten se smutnější minulostí), tak čtenářkám, ačkoliv se o to občas snaží, je jedno, jak je text napsán, hlavně když vyjadřuje buď nějakou bolest nebo křivdu - trpitelsky a soucitně, nebo radost a štěstí - záviděníhodně. Mužská část populace se pak dělí na necitlivé rebely a empatické citlivé muže, kteří hodnotí tak, aby se neznelíbili ženám. Výsledkem pak je hodnocení textů podle mně nepochopitelných měřítek. V případě trpitelských textů mám za to, že je to strach strhat ho jenom proto, že je odflákle napsaný.

Rád bych v této chvíli uvedl do souvislosti text Janiny6. Obě povídky mají mnoho společných znaků - vzpomínky na dětství, nepochopení ze strany matky, sny o létání, stárnutí, úleva. Rozdíl je však patrný na první pohled. Zatímco Janina napasala poctivou povídku, čímž mi dokázala, že umí na textu pracovat, i když to vypadá, že tato povídka má silný historický základ, tudíž její napsání šlo jaksi samo (což ovšem není důvod k tomu výsledek zlehčovat), tak Laura zpracovala pouze své neutříděné pocity do deníčkového zápisu, což ostatně zdůraznila v prologu. Nemohu si pomoci, abych se nezeptal, co zveřejněním, dle jejích vlastních slov, tak osobního textu, sleduje, co očekává? Darmo mluvit, text je text a stejný text nebude lepší jenom díky horším okolnostem jeho vzniku.

Nakonec, když to vezmu kolem a kolem, naše situace je značně tristní, když si uvědomíme, že jsme lidé, kteří denně tráví čas na internetu, mají co jíst a pít a čím si utřít zadek, máme možnost cestovat, poznávat se, spát spolu (kupodivu ti nejvíce spací typy si zpravidla nejvíce naříkají). Naše eventuelní problémy jsou tedy řádově stejné úrovně, je tedy nezodpovědné srovnávat je velikostně a brát je v úvahu při hodnocení textů, pokud si chceme zachovat alespoň špetku objektivity, pokud tu jsme proto, že nás psaní baví.

V mezidobí, kdy nejsem popudlivý z přemnožení debilních textů, ať už hájených, či jen visících, si říkám, jaký bych měl konečně zaujmout postoj ke kritice, abych jejím prostřednictvím mohl vyjádřit cokoliv, včetně tvrdých slov, a přitom aby neubližoval a nekřivdil. Ano, přestože jsem si již několikrát předsevzal, že na každém textu něco pochválím, stále jsem se nevzdal naděje, že má slova autorovi pomohou v pochopení, jak jeho dílo působí na náročnějšího čtenáře. (To jsou kecy)

Pominu-li věčnou otázku, co je to umění a proč si zrovna já myslím, že mohu o textu říci něco, co by se potkalo s pravdou, nebo něco, co bude mít větší váhu, než slova koho jiného, musím říci, že soutěžní texty jsou velice dobré, ať už dobré znamená cokoliv. (Pitvat to budou lidé, kteří tomu, co vidí, nerozumí, proto se ztřezte skeptiků, nerozumí totiž ničemu - ozvěna Friedricha)

Oldjerry mě potěšil tím, jak si upravil pravidla a tím, že docela neokázale odvyprávěl historku z mládí. Proč se mi líbí? Protože si na nic nehraje, svou existencí a dojmem neřeší takové blbosti jako proč má nebo nemá být napsána, jaký bude mít ohlas, já jsem Oldjerry, tak se všichni poserte nebo moje póza je seru na pózu, proto používám slova jako kunda nebo močení na chodníku. (Ani nevíte, jak jste trapní).

Oldjerry ji prostě napsal, a to je přesně způsob, jakým si já psaní představuji. Nic jiného vás nesmí donutit psát, než já chci.

Tragicus, aneb ozvěna romantické Francie, Nerval, Musset.... Ač nepatrně afektovaný, má styl a líbí se mi, narozdíl od jiných povídek, které tu denně vidím, že nevím, co přijde, možná to ani autor nevěděl, ale nakonec vše dává smysl, doplňuje se, roste.

Jak už jsem psal, většinou se tu dává přednost obsahu, před stylem. Mnohdy ani ten obsah není tak docela potřeba. Mnohdy stačí simulovat sebevraždu, všem o tom napsat, dát pusu osobě stejného pohlaví a říct to všem, nejlépe formou indispozice, a běžný čtenář je v koncích. Nejsme přece hyney. Smích. Nevadí mi, že jste laciní, ale nepoučujte mě. Opona.

nepotrebujem stvořil dokonalý literární experiment, považte, bez barevného zvýrazňování, zarovnávání doprava a zvláštních písmanismů. Cítím radost ze psaní. Jsem šťastný za všechny texty, protože, ač s autory mnohdy nesouhlasíme, mi dokazují, že literatura není závislá na vztazích, je to psaní pro psaní, ne psaní pro Písmák (jestli někoho z vás napadlo, že soutěž jsem vyhlásil na Písmáku, takže si protiřečím, můžete zatleskat svému ostrovtipu a dál šoupat nohama), nebo nepsaní jako revolta, pózy, postoje, názory, je to psaní, protože já chci.

Omlouvám se za velkomocná slova.

Mrzí mě, že se soutěže neúčastnili mí oblíbení povídkáři.

PS.: Uvědomil jsem si, že jsem v životě nic nedokázal....

Smích.

Opona.