Sto dvacet sekund

            O dvě minuty… Nikdy jsem to nechápala, ale smířila jsem se s tím velmi brzo. Tenhle dar se dědí z generace na generaci. Já byla asi už dvacátá. Země byla zkrátka o dvě minuty pozadu. Držela jsem v ruce staré zlaté ručně vyrobené hodinky, které ukazovaly pravý čas. Všichni mí dědečkové byli hodináři, ale já nerozuměla hodinám, pro mě jenom tikaly. Někdy smutně, někdy vesele.

            Byla jsem už odmalička v cirkuse, takže můj dar leckdy zachránil lidem život, já byla jediná, kdo viděl jejich smrt. Bylo to jako bych žila zároveň ve dvou světech – v tom normálním a v tom pozadu. Někdy jsem si říkala, jestli nebyl jeden normální a druhý napřed. To jsem vždycky vysedávala hodiny na stromě a přemýšlela, až se mi zatočila hlava a spadla jsem dolů. Nebyl moc vysoký, naštěstí.

            Na mé jedenácté narozeniny se stala taková hrůza, že jsem se rozhodla z cirkusu odejít. Naše Cilka totiž spadla z provazu přímo na klauna Eda a já jsem tomu nedokázala zabránit. To bylo poprvé. Tolik jsem se vyděsila a utekla. Zabalila jsem si batůžek, do kterého jsem si dala své nejnutnější věci. Přes své pestrobarevné šaty jsem přehodila mikinu a pak jsem vyskočila na dráty. Vedení. Ať mě vede tam, kam má. Rozešla jsem se, zprvu trochu nerozhodně a nejistě. Kéž by mě zavedlo k dědečkovi, toho už jsem dlouho neviděla.

            Nikdy jsem si nemyslela, že by mohlo vést tak dlouho nikde. Nikde pro mě v tuto chvíli znamenalo v přírodě. Najednou to bylo úplně jiné pozorování těch paralelních časů. A ačkoliv by si člověk myslel, že dvě minuty nejsou dlouho… Jsou. Někdy se dokonce vlečou úplně úmorně. Pro mě teď byla příroda pohlazením. Sedla jsem si na chvíli a pozorovala, co se děje.

Hledala jsem nějaké obyvatele této zdánlivě zpustlé krajiny. Králík! Požíral lišku. Držel ji ve svých ťapičkách a pochutnával si.

            A tedy znovu, zbystřila jsem zrak a viděla jsem mihnout se cosi zrzavého… To bude ta liška! Utíkala, kličkovala a manévrovala mezi stromy, avšak králík se nedal setřást. Byl neskutečně hbitý na tak malého tvora. A až nebezpečně roztomilý. Hop, ještě jeden skok a už byl u ní. Pak stačilo jen chňapnout po krku. Mrtvá. Králík! Požíral lišku. Držel ji ve svých ťapičkách a pochutnával si.

            Dvě minuty a v mé hlavě zněla doslova uchvacující symfonie. Tikání jako by přidávalo a ubíralo na hlasitosti a měnilo škálu tónů. A zdálo se mi dokonce, že někdy tikání bylo rychlejší než jindy.

            Podívala jsem se na hodinky, stále tikaly a svět byl pořád o dvě minuty zpátky.

            Byl čas jít dál – nic se nezměnilo. Zase jsem se rozběhla dál, dorazila jsem do menšího města. Všechny ty staré budovy podtrhovaly atmosféru města zapadlého v krajině. Skoro až působilo dojmem jako by se tam zastavil čas. Zdálo se mi povědomé, jen jsem si nemohla vzpomenout proč či odkud. Seskočila jsem dolů, protože místní obyvatelé po mně prazvláštně pokukovali.

            Bloudila jsem v uličkách a zkoumala výlohy. Všechno se mi tam zdálo pozoruhodné. I chlapec, který si hrál v protější uličce. Mohlo mu být sotva sedm.

            Najednou se mi zatmělo. To bylo poprvé, co jsem neviděla ve své době, jako bych byla slepá. Jako by se stalo něco neobvyklého.

            A znovu, hrál si v uličce. Co se může stát?? Rozhlížela jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. Pak jsem se koukla nahoru – květináč. Byl na kraji a převažoval se. Rozběhla jsem se a srazila chlapce přesně ve chvíli, kdy zrovna padal, jenže jsem se udeřila do hlavy a opět se mi zatmělo.

            Sto dvacet sekund mi ještě zvonila symfonie v uších. Tak dlouho jsem byla mimo. Melodie byla líbezná avšak smutná a končící. Pak navždycky utichla. Vyděsila jsem se. Ticho bylo až příliš hlasité. Zbrkle jsem se posadila a hledala hodinky. Byly roztříštěné, všude ležely kousíčky zlata.

            Potom jsem to pochopila, obě časové paralely se protnuly a definitivně spojily. Uvědomila jsem si náhle, že jsem se ocitla ve městě, odkud teď již zničené hodinky pocházely. Rodinný dar byl zničen a mně bylo jasné, že mi bude trvat dlouho než si zvyknu, jestli vůbec. Posbírala jsem střípky, nasypala je do váčku a vyskočila opět na dráty, jen ať mě vedou.