Zimní noc

Přitáhl si límec bundy blíž ke krku a pokračoval dál prodírajíc se sněhovými vločkami. Vítr mu metal vločky do tváří a pod nohama mu křupal sníh.
„Jak já to nenávidím! Už abych tam byl!“ pomyslel si,  zrychlil chůzi a zahnul za roh. O chvíli později již vstupoval do vyhřáté čekárny na vlakovém nádraží. Přistoupil k tabuli s jízdními řády a začal si je prohlížet, ale po chvíli se otočil a se zájmem pozoroval lidi v čekárně. Vzhledem k večerním hodinám jich moc nebylo. Najednou se zarazil. Spatřil asi devítiletou dívenku, jak se krčí v rohu na lavičce, jenom tak ve vytahaném svetru a ustrašeně se rozhlíží kolem. Nenápadně se podíval po ostatních, podřimovali anebo byli zahloubáni do svých problémů , a tak si nevšímali okolí.
„Jak typické!“ ušklíbl se pro sebe a vyrazil k děvčátku, před které si dřepnul. Ustrašeně se odtáhla a zírala na něj široce rozevřenýma očima.
„Ahoj.“ řekl, jak nejjemněji uměl.
„Ahoj.“ špitla tichounce, jen tak na hranici slyšitelnosti.
„Kde máš maminku?“
Ale místo odpovědi se mu dostalo pouze pokrčení ramen.
„Je ti zima, viď?“ zeptal se, ale místo otázky to znělo jako konstatování. Než stačila odpovědět, svlékl si bundu a přehodil jí ji přes ramena.
„Máš hlad?“
Váhavě pokývala hlavou.
„Čekáš na vlak?“
„Nee.“
„Přesně, jak jsem si myslel,“ pomyslel si, ale nahlas řekl: „Tak jestli chceš, pojď se mnou, do tepla. Dám ti najíst, vyspíš se a zítra uvidíme, co dál.“
Když děvčátko nijak nereagovalo, jen na něj dál civělo, dodal: „Neboj se, já ti nic neudělám. Ráno zavoláme tvou rodinu, nebo koho budeš chtít. Tak co?“
Lehce přikývla a důvěřivě mu vložila svou malou ručku do dlaně. Bezděky se otřásl, jak byla ledová.

            Vyšli ven, kde se do nich zakousl mrazivý vítr. Přejel mu mráz po zádech, a to nejen kvůli mrazu. Děvčátko se na něj tázavě podívalo.
„Mám za rohem auto. Tam bude teplo.“ odtušil její nevyřčenou otázku. Mlčky došli k autu a usadili se. Zapnul topení.
„Neboj, za chvilku bude dobře.“  řekl, ale myšlenkami byl již doma. „To bude nádhera! Okoupu ji, ještě bych něco chytil, a pak…“ pomyslel si a v duchu se zachichotal. Pokradmu pohlédl na postavičku vedle sebe. Zvuk motoru a pohyb auta ji zřejmě ukolébal ke spánku.
„Jen spi! Budeš mít náročnou noc.“ mnul si v duchu ruce  s ďábelským úsměvem.  Vyjel z města a kolem byla již jen černočerná tma, v níž tušil stromy podél silnice.
„A ráno? Nikam se volat nebude.“ topil se ve svých černých myšlenkách. „Tak mladé masíčko jsem již dlouho neměl.“ Labužnicky mlaskl. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že když na své ruce ucítil ledový dotyk, prudce sebou trhl a otočil hlavu. Děvčátko sedělo zpříma, mělo svlečenou bundu a upíralo na něj vědoucně oči. Opět mu přejel mráz po zádech, a když mu přejela zlehka po ruce, ovládl jej chtíč. Prudce dupl na brzdy, bylo mu jedno, že zastavil uprostřed cesty.
„Teď stejně nikdo nepojede,“ řekl, „pojď ke mně, maličká.“
Hlas měl zastřený a naklonil se k ní. Přisál se jí k měkkým rtům, byly tak mrazivé. Jeho tělo zaplavila touha. Mírně se odtáhl, aby se přesvědčil o reakci dítěte. Jemný úsměv na tvářích byl pro něj příjemným překvapením. Hlavu mu stiskly malé ručky a pomalu si k sobě přitahovaly jeho obličej. Tiše zasténal.
„To já dlouho neměla tak mladé masíčko.“ zašeptala dětským hlasem, který díky obsahu věty zase až tak dětsky nezněl. Mlaskla na něj našpulenými rty a vycenila špičaté zuby. Bezděky jej napadlo, jestli je měla špičaté i před tím a jen si toho nevšimnul. Oči jí rudě žhnuly a tvář se pod maskou hrůzostrašně proměnila. Neschopen slova na ni zíral do široka rozevřenýma očima. Myslel, že má halucinace. Chabě se pokusil odtáhnout, ale držela ho blízko sebe pevným sevřením. Strach mu sevřel útroby a dokonce zapomněl i mrkat. Hlas jeho mysli jej nabádal k činu,  ale hlas démonky, který se mu zařezával do nejhlubších částí mozku, se jeho nápadům vždy vysmál. Vysílala mu obrazy smrti, které ho přiváděly k šílenství. Nevěděl, jak dlouho ho trápila, když najednou vše ustalo. Nekontrolovatelně se třásl, v ústech měl sucho a jazyk se mu lepil na patro. Ani si nevšimnul, že se strachy pomočil. Překvapeně zamrkal v naději, že by ho nakonec přece jen nechala jít a vděčně se na ni podíval. Uvědomil si, že přesně takhle se na něj dívali jeho oběti, když je vedl k řece, kde se jich poté zbavil. Chtěl prosit, chtěl žebrat a upsat jí svou duši, kdyby ji chtěla, jen za jedinou cenu - jeho život. Místo toho však jeho tělo nevydželo nápor strachu a začal jí zvracet do klína. Toužil po slitování, které on sám nikdy neměl.   Démonka se rozkošnicky protáhla a řekla mazlivě: „Tak pojď ke mně, drahoušku. Přece jsi se tak těšil.“  A její krutý smích prořízl zimní noc…

                                                ***

            V koloně policejních vozů zastavilo další auto. Muž se znechuceně podíval ven na obrovské sněhové vločky, které se neustále sypaly z nebe, a přistoupil k uniformovanému policistovi.
„Tak co tu zase máme?“ zeptal se.
„Zase nehoda, pane. Zřejmě podcenil stav vozovky, v zatáčce dostal smyk. Vnitřek je ohořelý, asi kouřil. Aspoň tak to vypadá.“
„Hm, kolik  v tom voze bylo lidí?“
„Podle ohořelé kostry, jeden.“
„Tak to sepište a honem do tepla.“