Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMaminka
30. 06. 2008
6
5
481
Autor
Allerlei
Vinen či nevinen? Toť otázka...
Mou budoucnost!
Ach, maminko, kéž bych tě poslouchal, kéž bych věnoval tvým slovům sluch! Kdybych byl býval... ale to je již dávno. Dávno již těm dobám, kdy se na mne smály oči tvé a běl tvých vlasů se mi vpíjela do očí jako čerstvý inkoust do pijáku. „Buď hodný, synáčku,“ pravilas na smrtelném loži. „Slib mi, že budeš slušný a dobrý...“ Tehdy jsem sliboval, horlivě jsem odkýval vše, cos řekla. Dobrotu, slušnost... hory doly. Věřil jsem, že je to pravda. Ale klopýtl jsem.
Maminko, kdybys viděla, jak tvrdý je pád! Chtěla bys mne kolébat jako malé dítě a zpívat mi ukolébavky... avšak pád, který jsem podstoupil, nezpůsobil rány, které bys mohla pofoukat. Ty rány jsem totiž rozdával já sám...
Poprvé... poprvé je to tak těžké, maminko! Ta dívka se třásla, plakala, prosila, až mi jí málem bylo líto. Držel jsem ji pevně svýma rukama dokud nepřestala a uvnitř jsem jásal. Připadal jsem si jako krotitel uprostřed manéže, jako generál u bandy vojínů, jako prezident před svými občany. Pak, když klesla mrtva k zemi, mi vše došlo. V mé mysli bliklo světýlko a ozářilo tmu, která mi předtím vše halila. Zabil jsem, maminko. Vlastními dlaněmi, vlastními prsty...
Poprvé je to opravdu nejtěžší, maminko. Další ženy... to byla hračka – stačilo jen stisknout trochu silněji a hroutily se jako domečky z karet. Pamatuješ, jak jsme je spolu stavěli? To už jsi kašlala a já se vždy rozzhněval, když jsi naši stavbu zbořila svým dechem. Ale i tak jsem tě měl rád, maminko. Moc rád.
Pak přišel ten den.
Čekal jsem na jednu oběť za rohem, když mi na rameno zaklepal policista. Maminko! V životě jsem se tak nelekl, ani když na mne vybafl tatínek, než od nás odešel... vzpomínáš si? Ale tentokrát jsem se nesmál. Dal jsem se na úprk, ale jejich auto bylo rychlejší. Byl to Mercedes, maminko. Přesně takový, jaký jsem si vždy přál. Říkávalas, že si na něj jednou vydělám, pokud budu pilný. A já seděl na pohovce jako by to byl on a řítil jsem se imaginární dálnicí v tom rychlém a drahém voze a celá jeho elegance a dravost mi patřila. A přesně tak, jako jaguár, jako puma, se za mnou řítil teď. Zmohl jsem se jen na obdivné vydechnutí, musel jsem se pokochat jeho krásou. Ale.. ach, maminko, kdybys jen věděla!
Jeden z policistů na mne střelil. Nikdy bys nevěřila, jak silná je to bolest. Crčela ze mne krev a noha se mi křečovitě podlamovala.
Tehdy mne chytili.
Prý mne hledali po celé zemi, dokonce mi říkali Řezník, maminko! Marně jsem se ošíval. Vypálili mi cejch doprostřed čela.
To je on.
Zrůda.
A přitom jsem jen člověk! Maminko, kéž bys tu byla, kéž bys jim zvýšeným hlasem řekla, že jsem tvůj hoch, kéž by ses po nich ohnala svým deštníkem, kdyby se mi posmívali!
A kéž bych nemusel sedět v chladné vězeňské cele, kde je jedna sklápěcí postel a zamřížované okno, kterým je vidět jen zeď a ostnatý drát.
Jsem tu již mnoho dní, maminko. Sedím tu a přemýšlím nad svými činy.
Já jsem přišel na jednu věc, maminko.
Já nejsem vinen.
To ty.
Kdo mi dovoloval zabíjet králíky, když jsi je chtěla uchovat na zimu? Kdo mne pobízel do vybíjení slepic, když byly nemocné? Kdo zemřel a nechal mne tady, abych se potýkal se vším sám?
Ty, ty, ty! Ty a nikdo jiný!
Nenávidím tě, maminko.
Kamarád mi sem propašoval kus drátku, maminko. Chci za tebou, do říše mrtvých, víš? Nechci hnít v téhle černé díře až do konce svých dnů. Chci ti vše říct.
Chci tě obejmout.
A pak tě zabít.
5 názorů
Čiší z toho takový děsivý alibismus. Dochází mi, že si při čtení představuji hlas toho zpovídajícího zločince. Je střídavě nadšený a zaujatý myšlenkou (Mercedes) a místy zase plačtivě zlomený až nakonec dojde k vítěznému odhalení, kdo že je na vině činům, kterých se dopustil. Závěrečné přání zabít už by možná ani nemuselo být uvedeno, a i tak by to působilo jako zpověď psychopata.
V dnešním horku docela zamrazí. Máš můj obdiv a tip.
Pro Laura Eleonora: Děkuji za avízo
až na ten mercedes na mě úplně dýchla atmosféra první republiky - určitě díky stylu jakým je povídka napsána. takový pěkný dopis na rozloučenou s typickým svalováním viny na někoho jiného, což je jednodušší než si chybu přiznat u sebe. líbí se mi to - celé takto poskládané :c)*