Zlomky

-

-

Pláž

  Ráno jsem se vykradl z hotelu ještě před snídání. Tentokráte už nadobro rozhodnut odjet a nevrátit se. S sebou jsem si vzal jen knihu, kterou jsem měl rozečtenou, a peněženku; oboje kvůli vlaku, jímž jsem chtěl zmizet. Svůj rukopis, o němž jsem si nalhával, že přímořský vzduch mu pomůže k dokončení, jsem (nedokončený) nechal coby soukromé memento mori ležet na stole.

  Nicméně již ve vstupní hale, sotva, co jsem sešel ze schodů, které se od podesty rozbíhaly do dvou protichůdných směrů, jsem si uvědomil, že nemám nejmenší ponětí, kdy ten nejbližší vlak odjíždí. Říkám již, neboť kdybych si byl svou nevědomost uvědomil až na nádraží, pravděpodobně by to na mém úmyslu nic nezměnilo. Tak ale obraz nenadálého odjezdu zastínila nejistota, které jsem se nechtěl vystavovat. Náhražkou jsem se vydal na pláž, doufaje, že tak brzy bude ještě prázdná. Chtěl jsem si odpočinut od všech těch hostů, kteří se mi pletli nejen před oči, ale také do myšlení. Mýlil jsem se.

  Hned, co se písčitá cestička na pláž vymotala z objetí borovic, spatřil jsem Generála s jeho dceru, kterak se oba procházejí na pozadí šedého moře, okrového písku a bledého ranního slunce. Moře ještě spalo, líně se převalovalo v obrovitých vlnách, které v sobě stále třímaly připomínky včerejší bouře. Pláž byla poseta vyplaveným dřevem, chaluhami a medúzami. Některé z nich moře opět pohlcovalo. Pozoroval jsem Generála, jak s rukama za zády těká pohledem po dunách, jindy hledí na moře, po chvíli si prohlíží pláž. Rozestavoval pozorovatele, nařizoval pobřežní hlídky a plánoval vylodění. Dcera, mladá, hezká, nikoliv oslnivě krásná, mu šla v patách. Pohledem přebírala vyplavené smetí. Již jsem chtěl odejít, když tu mě Generál zpozoroval.

  „Ale,“ vykřikl, rukou máchaje nad hlavou, jako by se chtěl ke svým slovům přihlásit: „To jsem netušil, že se také procházíte před snídaní.“

  „Dobré ráno,“ pozdravil jsem zdálky a přidal se k těm dvěma osamoceným plážovým chodcům.

  „Dobré, dobré,“ vrátil mi Generál, sotva že jsem k němu došel, načež se ale obrátil k dceři, snad chtěje ji pokárat, že se nezapojila do naší hry s formalitami. Ona, nebrav svého otce na vědomí, obrátila se přímo na mě:

  „To jste vy?“ podivila se: „Myslela jsem, že jste už odjel. Včera jsem vás neviděla u večeře. Vy pořád mluvíte o odjezdu. Kdy už odjedete?“

  „Olgo,“ napomenul ji Generál a jal se za ní omlouvat: „Asi se špatně vyspala. Znáte rozmary mé dcery.“

  Usmál jsem se: „To je v pořádku. Nakonec má pravdu.“

  „Takže vy skutečně chcete odjet. Proč?“ podivil se Generál s pohledem náhle stočeným k moři: „Vždyť je tak krásně. Vzpomínám si, že když jsem zde přijel ještě za války, můj příruční důstojník mi okamžitě utekl do moře.“

  „Nemůžu zde pracovat.“

  „Odkdy se jezdí na dovolenou pracovat?“ vpadla nám do sotva začínajícího rozhovoru Olga.

  „Ale no tak, Olgo…“

  „Ty jsi tu snad pracovně, tati?“

  „No, to nejsem,“ usmál se Generál, načež se na nepatrnou chvíli odmlčel: „Poslední dobou mě má práce unavuje. Už to nejsou vojáci, kdo válčí. Nahradily nás politici a stroje. Celé lidstvo se vrhá do spárů techniky a politiky. Cítím se starý a unavený. Nepotřebný.“

  „A není to nakonec dobře?“zaútočila znovu Olga

  „Co?“ otázal jsem se.

  „Že se otec stane nepotřebným…“

  Na to jsem chtěl něco namítnout: „Možná, že…“ ale do řeči se opět vmísil Generál:

  „Ale jděte,“ mávl rukou: „všichni ti pacifisti, dokážete si představit, kde by byl svět bez vojáků, kdyby války vedli politici a stroje? Všichni na nás jenom plivou, ale když se něco stane, jsme první, kdo jim máme pomoci. Ať si jednou pomohou sami. Nás už unavuje pomáhat,“ načež se znovu odmlčel a protože již nikdo nedoplnil, jeho slova odvál vítr a zakrylo šumění moře.

  „Moře se probouzí. Čas na snídani,“ zavolala Olga, zavěsila se nám pod ramena a oba nás – staré a unavené – odvedla do hotelu.

Hala

  V hale jsem zachytil útržky hovoru mezi recepčním a pokojskou.

  „Slyšel jsem, že se včera ve vesnici utopila nějaká dívka,“ řekl on.

  „Drží nás tu jako vězně,“ řekla ona.

Jídelna

  Po celou dobu snídaně – měl jsem jenom kávu, která i přes pověst kraje chutnala nanejvýš mdle – jsem pozoroval dění u Generálova stolu. Seděl u něj sám se svou dcerou. Jejich snídaně se podobala obřadu. Ona mu podávala pečivo, máslo, kávu a teprve, až začal jíst, jala se chystat jídlo i sobě. Přistihl jsem se, že abych mohl co nejdéle setrvat v jejich vzdálené společnosti, v níž, zdálo se mi, spočívaly poslední odlesky včerejších pořádků, schválně oddaluji dopití své kávy. Náhle se mi ale do mozku vedral můj spis. V tu samou chvíli Olga vyskočila od stolu a utekla z jídelny. Na chvíli jsem v ní viděl to děvče, které jsem tu potkával kdysi, než Olga dospěla. Několik hostů se za ní bleskem otočilo, ale jakmile zmizela ve dveřích vedoucích do haly, všichni se vrátili zpět ke své snídani. Chvíli jsem ještě pozoroval Generála, jak sám, ve své autoritě opuštěný, sedí za stolem a mne si čelo. Když si všiml, že jej sleduji, pokynul mi. Vrátil jsem mu tím samým gestem, k němuž jsem přidal pokrčené obočí. Káva už úplně vychladla a studená byla ještě nepitelnější než kdy před tím. Odložil jsem šálek, vstal a odešel do pokoje.

Pokoj

  Tam na mě čekala Olga. Seděla na posteli a četla můj rukopis. Listy byly rozházené po pelesti a ona mezi nimi trůnila jako nejvyšší soudce, na jehož rozsudek čekám nejen já, ale i další polovina země. Tvářila se, že můj příchod v nejmenším nepostřehla. Svou nepozornost ale předstírala špatně. Slunce, které se neochotně cedilo přes zavřené okenice, obkreslovalo Olžinu postavu a vplétalo se jí do vlasů.

  „Jak jste se sem dostala?“ zeptal jsem se nejklidnějším tónem, na jaký jsem se v té chvíli zmohl. Odložila spis a:

  „Zneužila jsem otcovu autoritu,“ řekla: „Vysvětlila jsem pokojské, že vám nesu vzkaz od Generála.“

  Přešel jsem na balkón a sledoval těžké mraky plující nad vrcholky borovic.

  „Jaký vzkaz?“

  „Jeho vzkaz jsem já,“ a již stála za mnou v rámu dveří.

  „Nevěřím vám.“

  „Tak nevěřte,“ opáčila vesele.

  Chvíli jsme zůstali beze slov. Jako by najednou všechna zmizela, protože nezbylo nic, co by se jimi dalo popsat.

  „Proč jste četla můj rukopis?“ zeptal jsem se nakonec.

  „Nebojte, četla jsem jen pár stran.“

  „A o čem ty strany byly?“

  „Podle mě…“ chtěla říci, co jsem nechtěl slyšet.

  „Neříkejte to přeci!“

  Začínalo pršet. Odpoutal jsem se od zábradlí a protáhl se mezerou, kterou mi nechala ve dveřích. Tentokráte jsem si na postel sedl já. Ona se po chvíli posadila vedle mě. Sledoval jsem kaluž, která se začínala tvořit před balkónovým prahem. Ochladilo se.

  „Jděte už za otcem přeci!“ vybídl jsem ji.

  „Za tou vojenskou zrůdou?“ položila mi hlavu na rameno.

  „V nemáte ráda svého otce?“

  „O to tady přece vůbec nejde.“

  „A o co tady, podle vás, jde?“

  „Vy to nevidíte?“

  „Co mám vidět?“

  „Jste sám.“

  „Každý jsme sám.“

  „A mám vás,“ zasmála se: „vy to nechcete vidět,“ a svalila se na záda.

  „Prosím vás, jděte už,“ vybídl jsem ji znovu.

  „Jste malý a bezvýznamný, jako můj otec,“ řekla, načež dodala: „Četla jsem váš rukopis.“

  „A vy mi chcete pomoci?“

  „A kdyby?“

  „Děkuji, ale pomůžu si sám.“

  Mlčela. Utekl jsem na balkón. Déšť se zatím spletl do těžkých provazců, které poutaly nebe se zemí. Moře na obzoru zčernalo.

  „Vy mužové jste všichni stejní,“ uslyšel jsem z pokoje: „Malí a bezvýznamní, cínoví vojáčci, bez šarmu, bez rozumu.“

  Před hotel přijelo auto.

  „Jeden jako druhý,“ pokračovala: „Kdo má mezi vámi žít? Žadoníte po společnosti, ale když se vám ji dostane, odháníte ji. Koho vy vlastně chcete? Koho vy potřebujete?“

  Poslouchaje její proslov, který se už dávno z veselosti zlomil ve smutek, nadále jsem stál na balkóně, byla mi zima, ale do pokoje jsem se vrátil, až když se rozhostilo ticho. Olga již odešla. Zavřel jsem dveře vedoucí na balkón, v koupelně si otřel mokrý obličej a sedl si na pelest postele. Začal jsem sesbírávat listy spisu, které Olga roztrousila po posteli. Třídil jsem je a seřazoval. Bohužel se mi to moc nedařilo.

  Teprve když jsem jeden po druhém trhal na malé kousíčky, uvědomil jsem si, že znovu plánuji odjezd.

-

-