Jak jsme v Brně Pražáka potkali

O zkouškovém jsem něco potřeboval vyřídit v centru Brna a jelikož dané věci zas až tolik nespěchaly, odložil jsem je s tím, že se budu raději učit a zajdu tam až po zítřejší zkoušce. Po napsání písemky dalšího rána jsem tedy nastoupil do tramvaje a dílem nevyspáním po probděné noci strávené nad knížkami a dílem únavou ze zkoušky jsem se doslova svalil na sedadlo. Avšak již na další zastávce jsem se probral – do poloprázdného vozu totiž vešla pěkná holčina. Protřel jsem si oči a nevěřícně koukal – nesla totiž dvě štěňátka, na kterých bylo logo pivovaru Černá hora. No páni! Nejen, že je kočenka hezká, ale ještě k tomu ví, co je dobrý! Tohle by chtělo fotku. Záhy na to jsem si uvědomil, že stylem pohybu, postavou i obličejem mi někoho silně připomíná. Ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud bych ji asi tak mohl znát. No nic, nebudu to řešit, stejně v tomto po-zkouškovém rozpoložení už nic nevymyslím a opět jsem si opřel hlavu o sklo, do kterého nějaký rádoby vtipálek vyškrábal hackenkreuz. Jaké však bylo moje překvapení, když tato slečna přisedla ke mně. Většinou holky nemívají tendence sedat k cizím klukům, zvlášť, když míst k sednutí byla ještě spousta. Všechno mi došlo, až do mne medovým hlasem rýpla.

„Savana hokna, kocóre! Že ty seš ten FITboy eMko? Pamatuješ si na mě? Tancovali jsme spolu v těláku...“ (FITboy = student Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického)

No jasně! Ráda (a dobře) tančí, má úsměv neviňátka, Hantec na rtech, vyžívá se v sarkasmu a dělání si srandy z Pražáků a její chuťové buňky nejraději mlsají Lentilky a černohorskou dvanáctku. To nemůže být nikdo jiný, než Lenča z Černých polí.

Prý domů nespěchala a tak jsme zabráni v živém rozhovoru prochodili, co jsem prochodit potřeboval. Největší sranda byla v bance, kde jsem se snažil „vykecávat“ z trapné situace, jak jsem u bankomatu třikrát zadal chybný pin. Pravděpodobně pán v kvádru ještě neviděl kluka v obleku, co má po nočním učení se na zkoušku oči jak tenisáky a vedle sebe holku v riflích, na jejímž klíně jsou dvě štěňata, o které si s nezaujatým výrazem Lízinky Tachecí opírá hlavu. Celou dobu se bankéř, velmi důstojně působící muž ve středních letech, kousal do rtu a zadržoval smích. Chjo, co může být na dvou studentech VUT tak zábavného...

Po bankovním faux pas jsme se vypravili na tramvaj. Pomalu jsme docházeli na Českou, když dívce jdoucí vedle mě sáhl na rameno mladík zhruba stejně starý, jako jsme my. Typ machra se šíleným účesem, piercingem na obličeji, ve značkových jeanách mající rozkrok u kolen, ze kterého bylo cítit spálené konopí a mluvil se silným pražským přízvukem.

„Ahoj, nevíš kerou tramvají bych se odsud dostal na Moravský náměstí?“

Už jsem mu chtěl odpovědět, že má sednout do tramvaje č. 5 a jet jednu zastávku, nebo jít tady podél kolejí asi sto metrů, ale brunetka se štěňaty byla rychlejší.

„No, tramvajó se tam nedostaneš, páč tady nejezdijó. Ale dostal by ses tam šalinou. Támdle na tém vostrůvku hopni na pětku a jeď na Mendelový náměstí (tj. správnou linkou, ale opačným směrem ;-) ), tam přelez do pětadvacítky, jeď na Pionýrskou, kde nastup do jedničky - ta tě odveze až na Moravák.“
„Ehé, jakó .. nečekal jsem, že to bude až tak složitý. Hele, počkej, já si to napíšu, jo. Můžeš to ještě zvopakovat?“
„Dávé pozor, vole, si jako myslíš, že tady je to tak jednoduchý? Tuná borec nésež v žádné dupě! Takžé pětkou z támhletoho ostrůvku na Mendelovo náměstí...“
„Pětka, to je tam tá .. tramvaj?“ (ukázal na tramvaj linky č. 5)
„Ne-é, to je tam tá šalina.“ (zavřely se dveře a se zacinkáním odjela)
Nechápavě - „Aha.“
„Pak přesedneš do pětadvacítky směrem na Novolíšeňskou a vystoupíš na Pionýrské.“
Zmateně - „25ka, to je taky tra .. tedá, šalina?“
„Ne-é, to je trajfl.“
Zaskčeně - „Co .. cože?“
Laškovně - „No, trajf, autobus na elektřinu, to v prde .. tedá .. v Práglu nemáte?“
Zmateně - „Jo, aha, … dobře.“ Ale do mobilu si napsal 'trol.bus'.
„No a na Pionýrské si přelezeš do jedničky šaliny směrem na Ečerovu.“
„Hééj, moc ste mi pomohli. Čus!“ A šel vyhlížet další pětku.

Lidi na zastávce začali „učůrávat“ smíchy. Otočil jsem se na velmi pobavenou majitelku pivních soudků, která výsměšně pronesla: „Cajzlík jeden zas*anej.“ a zaculila se.

dodal jsem „Koukám, že máš takový zm*dy ráda. Teďka těch 100 metrů pojede tři čtvrtě hodiny.“

„Však jo, ani poprosit a poděkovat se neobtěžoval, tak ať si udělá okružní jízdu.“
„No, třeba si bude pamatovat, že na cizí holky se nesahá, nebo ho doslova a do písmene pošlou do pr … ehm … víš kam. :- )“
Přísně - „Jo, přesně tak. Na mě nebude sahat nikdo, kdo se nedostane ani z Čáry ke Kachláčům!“
Laškovně - „Já se odsud na Moravské náměstí dostanu.“ Načež jsem ji svou pravačku položil mezi lopatky a smějíce jsme nasedli do „připravené“ dvanáctky.

Zbývá mi už jen dodat, že krátce po této příhodě se dívka známá jako Lentilka Blekfíldská v jedné své próze pustila do Radovana Kaluži, čímž se přidala k redakci našeho webzinu Splat.cz.