Dítě Zkázy

Země Talari Skael se rozprostírala v krásném údolí Muettsel. Bylo zde dost úrodné půdy pro každého, kdo chtěl žít v klidu a míru se zemí i svými sousedy. Vesnice lemovaly hluboké lesy plné zvěře, jezera byla čistá a průzračná a hory kolem údolí poskytovaly tomuto krásnému místu dokonalou ochranu před nájezdy cizích zemí, které mu záviděli jeho bohatství a klid. Jednoho dne se však mělo všechno změnit…

                                                                   ***

V samém srdci Talari Skael žila vědma. Uznávaná stařena se těšila velké oblibě a den co den se u ní zastavovali vesničani, prostí poutníci, ale i lidé královského rodu. Jedním z nich byla i Ilsiriara, královna Talari Skael a žena jednoho z nejmocnějších mužů světa Elvera IV.. Již od malička se těšila, jak se jednou provdá a bude mít mnoho dětí s milovaným manželem. Svého manžela věrně milovala a chtěla mu dát zdravého syna, po kterém její manžel tak prahl K vědmě přicházela pro byliny, které by jí pomohli dostat se do požehnaného stavu. Bohové jim ale dítě nepřáli…

Královna sesedla z koně a nechala ho volně pást na louce vedle kamenného domu čarodějnice. Jemně zaklepala na dveře, které vědma ihned otevřela. „Zdravím Tě vznešená!“, pozdravila skřípavým hlasem. Ilsiriara pohlédla do jejích dobrotivých očí a sklonila hlavu: „Skláním se před vámi“. Vědma poodešla ode dveří, královna vstoupila a usadila se u kamenného stolu, na kterém byli rozmístěny nejrůznější předměty od křišťálové koule po naložené koňské oči. Celý dům měl pouze jednu místnost a ta čarodějnici stačila. Královna vždy obdivovala vybavení. Sušené byliny, kosti nejrůznějších zvířat, dřevěné kostěné i kamenné nástroje, stříbrné kotle, vykládací kameny, stažené kůže a naložené orgány, v lidech budily hrůzu i odpor, ale královna měla k takovým věcem blízko. Vždyť i její prababička byla mocná čarodějka elfského původu.

„Hádám, že jsi přišla pro byliny…“, pohlédla na Ilsiriaru. „Ano, mocná. Má touha po dítěti je velmi silná.“. „Vím, ale mysli i na to, že dítě ti nemusí být souzeno. Je mnoho žen, kterým bohové dítě nedopřáli…“. „Ale já jsem jistě požehnaná! Vím to! Budu mít dítě! Dej mi byliny!“, vykřikla královna. Odmítala se smířit s možností, že by svému muži nikdy nedala potomka. Vždyť on si ho zaslouží. A také by mě mohl zavrhnout! To nesmím dopustit!

Rozběhla se ke stařeně. Ta se strachem v očích začala couvat až zakopla o jeden ze stříbrných hrnců a spadla na zem. Nechtěla si rozhněvat královnu, kterou dlouho považovala ze svou přítelkyni a i tak by z toho pro ni nic dobrého nevzešlo.

„Dobrá, existuje ještě jedna možnost! Můžeš duši upsat ďáblu a dítě budeš mít. Ale varuji tě! Bude navždy prokleté a přinese zkázu celé tvé zemi! Celý život bude trpět a bude pronásledováno! Vyber si!“ „Ano, chci to dítě i kdybych měla obětovat celý svět!“ „Dobrá tedy, nechť je po tvém!“

Stařena vstala a z jejích očí se vytratila veškerá dobrota. Nyní se v nich zračilo čiré zlo, nenávist a utrpení celého světa. Vzala velký rezavý nůž a rozpárala královniny šaty na břiše. Látka odhalila její hladkou bílou kůži a stařena na do něj vyryla znak pentagramu. Stekla jediná kapka krve a vědma ji zachytila do malé lahvičky spolu se slzou, která stekla Ilsiriaře po tváři. Směs zalila čerstvou vodou ze studánky a lahvičku skryla do své zástěry.

„Snad si teď spokojená, nad svou zemí jsi právě podepsala ortel. Šťastná už nikdy nebudeš!“, pravila stařena nelidským syčivým hlasem. Královna utekla z domu, nasedla na svou klisnu a ujížděla pryč.

Když dorazila do zámku, slunce už zapadalo. Kopyta unaveného koně zvonila o dlažbu a Ilsiriarě se s svíralo srdce podivným smutkem. Nechala koně na nádvoří a utekla do své komnaty. Pozdě večer k ní přišel její manžel. Milovali se. Byl tak moc zaslepen vášní, že si ani nevšiml podivné jizvy na jejím břiše. Ještě toho večera počali dítě…

                                                                         ***

Nastal konec léta. Sady byly plné ovoce a pole už dávno zezlátla. Žně budou úrodné tak, jako každý rok.

Ilsiriara právě seděla u okna ve své komnatě v nejvyšší věži jejich rozlehlého hradu. Komnata nebyla moc velká, ale o to víc se v ní cítila útulně a výhled do krajiny jejího panství byl nádherný. Trávila zde mnoho času. Byla v očekávání již pátý měsíc a na dítě se těšila, tak jako její manžel. Stále ji však pronásledovala zlá vzpomínka na příhodu u čarodějnice. Od té doby se jejímu příbytku vyhýbala a pro byliny si raději docházela do vsi na trh. Větší starosti jí však dělala jizva na jejím břiše, která den ode dne rostla stejně jako její dítě. Kvůli ní se odmítala milovat se svým manželem, který však jejím prosbám, ač nerad, vyhověl, protože byla to právě ona, kdo nosil pod srdcem jeho dítě a také ta, kterou nadevše miloval.

                                                                        ***

Dny a měsíce pomalu plynuly. Podzim dávno předal žezlo zimě, která letos byla nezvykle krutá. Napadlo mnoho sněhu a všechna jezera v království zamrzla. Slabší kusy dobytka a lesní zvěře pomrzly. Lidé se modlili k Bohům, ale ti jejich modlitby odmítali vyslechnout. Jen jedna žena věděla proč.

Královna celé dny proležela. Její dítě se mělo narodit každým dnem ale ona cítila pouze strach. Elver byl stále u ní, jen na noc odcházel do své komnaty, aby ženu nerušil i v noci. Nemohl se dočkat prvního syna. Už pár měsíců měl nakoupenu zbroj a koně, kterého mu dá až přijde jeho čas. Těšil se až s ním bude vyrážet na lov a na projížďky kolem jezer. Jediné, co mu nešlo na rozum, bylo, proč se jeho žena chová tak podivně. Dříve byla jiná. Celý den se smála. Měla ten nejkrásnější úsměv v království a čišela z ní radost ze života, která se zrcadlila v jejích očích. Byla tak krásná. Oči měla modré jako pomněnky a vlasy barvy slunce a stejně tak zářivé. Celé dny trávili spolu a on jí stále neměl dost.

Teď se mu vyhýbala. Zavírala se celé dny do své komnaty a nepřála si, aby ji navštěvoval. Za devět měsíců, jakoby zestárla o celé roky. A na dítě se netěšila. Stále ji však vroucně miloval a udělal by pro ni všechno na světě, jen aby byla šťastná.

„Raději půjdu ulehnout má drahá,“ protáhl se král v křesle a promnul si oči. „Běž“, zněla stručná odpověď. „Přeji ti dobrou noc mé slunce“, pravil, políbil ji na čelo a odešel z místnosti. Odpovědí mu bylo pouze mlčení.

 Za dveřmi ještě chvíli počkal na odpověď, které se mu ale nedostalo, a tak kývl na služku, která vešla dovnitř.

                                                                          ***

O půlnoci vytrhlo Elvera ze spánku zabušení na dveře. „Králi, dítě je na cestě!“ Přehodil přes sebe tuniku, rozrazil dveře a rozběhl se ke své milované.

V komnatě bylo plno ruchu. Služky pobíhali a pokřikovali na sebe, jiné se shlukly kolem Ilsiriary. „Tlač“, křikla porodní bába. Královnin obličej se změnil v bolestnou křeč. Cítila, že nevydrží a čím víc tlačila, tím víc bolela jizva na břiše. „Už to bude! Ještě jednou naposledy.“

Ilsiriara sebrala poslední síly a zatlačila. Dítě bylo venku, ale její břicho prasklo. Přesně na místě, kde měla jizvu, která za devět měsíců narostla přes celé břicho. Šaty, které měla na sobě se ihned zbarvily krví. Rudá skvrna se stále zvětšovala. „Je to dcera,“ podala bába dítě královi. Král potlačil trpké zklamání a vzal si dítě do náručí. Dceru bude také milovat.

Elver poklekl ke své milované a podal jí dceru. „Narodila se nám krásná holčička má paní,“ oznámil jí. Královna však jen upírala oči do stropu. „Krvácí!“, zakřičela jedna ze služek a odkryla Ilsiriařino břicho. Šaty odhalily břicho protržené ve tvaru pentagramu. Všechny služky s úlekem vykřikly a porodní bába se pokřižovala. Elver nevěřil vlastním očím. Položil dítě na postel vedle ženy, kterou pomalu opouštěl život. Zatmělo se mu před očima. Tak to byl ten důvod.

Bledá královna zasípala z posledních sil:“Odpusť mi drahý, tak moc jsem ti chtěla dát dítě. Upsala jsem duši ďáblovi. Naše dcera…lahvička…vědma…“, nedokončila poslední větu. Ruka sklouzla na vedle jejího těla. Král se odvrátil od jejích nádherných očí, ze kterých se vytratil život. „Tak kvůli tomu démonovi, kterému obětovala život nás obou tolik trpěla. Vemte toho spratka a zbavte se ho! Hned,“ vybuchl v zápětí. „Ale králi…“, vydechla porodní bába. „Nechci nic slyšet! Pohoďte ji někde u hranic, mě je to jedno. Hlavně už mě tu zrůdu neukazujte! O tom co se dnes stalo bude každý mlčet, jinak ho to bude stát život.“ Vyběhl z místnosti a utíkal do stájí, jako malý kluk. Nechtěl už být dál na tom hrozném místě. A vidět to dítě. Zmizel ve stájích a za chvíli jeho černý hřebec rozrazil vrata a i s jezdcem zmizel v temnotě blízkého lesa.

                                                                    ***

„Co s ní?“ zeptala se služka, která byla nejblíže dítěti. „Slyšela jsi krále, má zmizet,“ odvětila jiná. „Ty bys zabila novorozence?! Vždyť je to hřích!“ „Ne, ale nebudu kvůli němu obětovat vlastní život! Vždyť se na něj podívejte! Ani jako děcko nevypadá!“ „Tak co s ní uděláme?“ „Znám rasa, který přebývá daleko od vsi. Skoro až u bažiny! Mohl by ji sám zprovodit ze světa!“ „Tak to bude asi nejlepší,“ zakončila rozhovor nejstarší služka. „Dám ji podkonímu, ať vyrazí ještě dnes!“ Mladá služka popadla děcko, zabalila ho do připravené peřinky a rozběhla se k stájím. Cestou si dávala pozor, aby ji nikdo nezahlédl. To co se dnes stalo má zůstat v tajnosti. Tiše zaklepala na dřevěné dveře. Za chvíli uslyšela těžké kroky mířící ke dveřím. „Kdo je to?!“, zahřměl hluboký mužský hlas. „Sitheres, služebná, otevři mi. Král si přeje splnit naléhavý úkol.“ Dveře se otevřely dokořán a služka vklouzla dovnitř. Položila dítě na stůl. „Co to..?!“, křižoval se starý podkoní. „Králova dcera. Je to ďáblovo dílo! Král poroučí, že se jí máš zbavit sám nebo ji dovést k rasovi. Královna je po smrti. Neřekla nic víc než slova lahvička a vědma, ale to ti nepomůže.“ „Proboha, zamordovat malé děcko?!“, zahučel. „Nic jiného ti nezbývá, poraď si sám!“, utekla služka zpátky do hradu.

Podkoní kolem spícího děcka chvíli pochodoval a šeptal si sám pro sebe a nakonec odběhl do stáje a připravil koně na cestu. Přehodil přes sebe dlouhý plášť a dítě do něho ukryl. Na okamžik na něho pohlédl. Proč? Čím se ta malá provinila, že si vysloužila takový osud. Přemýšlel, jak by děcko ušetřil, ale nenapadalo ho nic, čím by jí pomohl. Nasedl na koně a rozjel se směrem k bažinám.

                                                                        ***

Ztichlým lesem projížděl černý jezdec na koni. Koně hnal triskem. Větve stromů ho švihaly do obličeje, ale on toho nedbal. Chtěl mít svůj úkol co nejdřív za sebou a vrátit se do postele dřív než si někdo všimne, že je pryč. Byl už dost daleko od hradu. Pobídl koně k ještě rychlejšímu běhu. V dálce už se začala rýsovat rasova chatrč.

Jen posledních pár metrů zvolnil a hbitě seskočil z koně. Zabušil na dveře a z chatrče se ozvalo: „Kdo to kurva je, že mě budí v takovou hodinu?!“ „Královský podkoní Eral, otevři!“ „Co chceš?!“ „Král má pro tebe úkol!“ Dveře se otevřely, ras si změřil podkoního od hlavy až k patě a potom odložil železný meč do kouta. „O co tedy jde?“ Podkoní z pod pláště vytáhl dítě zabalené v peřince. „Svatá bohorodičko, čí to je?“ „Králova dcera, královna je po smrti, řekla akorát lahvička a vědma ale jinak už nic. Ta malá je nějaká divná. Máš se jí zbavit jak se ti zachce. Mě se to nelíbí, ale co mám dělat? Nechat si ji nemůžu!“ „A co s ním mám dělat já?! Psa nebo koně ti klidně odpravím. Ale ne malého haranta.“ „Dítě je tvoje!“, vrazil mu Eral mimino do náručí, nasedl na koně a ujel. „Tady nezůstaneš.“ Položil spící holčičku na postel a šel připravit osla na cestu. Za hodinu uháněl lesem další podivný jezdec, s ještě podivnějším nákladem.

                                                                        ***

Ras byl osamělým člověkem. Ale ne tolik osamělým mužem. Znal mladé ženy i vdovy, kterým nevadila jeho pověst rasa a mnohé z nich rády spočinuly v jeho mohutné náruči. A proto zamířil do za mladou vdovou ze Severního Skallderu. Minulý týden přišla o muže i dítě a sama jen tak tak přežila, když se vraceli domů a zastihla je sněhová bouře. A navíc Skallder leží daleko od panství. Za 3 hodiny už se blížili k městu. Dítě stále spalo.

Asi za půl hodiny zaklepal na dveře menšího domu, který stál na samotě kousek za městem. „Kdo to je?“, ozval se jemný hlas mladé vdovy. „Ras.“ ,zachechtal se pohodný venku. Ozval se zvonivý smích a žena otevřela. „Pojď dál.“, pozvala ho.

„Dneska jsem tu ale kvůli něčemu jinému.“, prohodil, když vcházel a rozhrnul kabát. Položil dítě na stůl. „Proboha, čí….odkud?“, vyhrkla žena. „Na to se mne radši neptej. Ta malá bude asi docela promrzlá a hladová a tys o dítě přišla. Tak jsem si myslel…“. „Cos myslel?! Že mi sem uprostřed noci přineseš mimino a já si ho s radostí nechám a poděkuji ti?! Přišla sem o dítě, ale to neznamená, že za týden budu mít z domu sirotčinec! Čí to vůbec je?“ „Našel jsem ji v lese. Její matka umírala a řekla jenom něco jako lahvička a vědma. Nevím, co to znamená. Tu ženu cestou zpátky pochovám. Teď na to nebyl čas. No tak, Veritte, snad bys ji nenechala napospas vlkům.“ „Dobrá, dobrá, ale až bude starší, s její obživou mi pomůžeš!“ „Souhlasím.“, odvětil pohodný. „Vyrazím, ať mě tu nikdo nevidí. Sbohem“ „Opatruj se!“, řekla Veritte na rozloučenou. Když ras procházel dveřmi a nasedal na osla, věděl, že do tohoto domu se už nikdy nevrátí…

Vdova se posadila ke krbu a dítě, které probudil hlad, začala kojit. „Budeš se jmenovat třeba Lysimer.“ Pohladila miminko po černých vláskách.

                                                                        ***

Roky utíkaly. Ras se u Verittiných dveří už nikdy neukázal. Z miminka se stalo dítě, z dítěte mladá žena, která právě završila osmnáctý rok života. Celý život se kolem ní děly podivné věci. Dobytek umíral, pole nedávala dost úrody, peněz nebylo nazbyt, podivné úmrtí v sousedství. Nakonec onemocněla i vdova a pomalu umírala. Nikoho ale nenapadlo si spojovat něco takového s mladou krasavicí. Byla nejkrásnější dívkou z okolí. Lesklé černé vlasy jí spadaly pod ramena a v černých očích se utopil každý, kdo do nich jednou pohlédl. Lidé si začínali šuškat, koho si vlastně vezme. Každému nápadníkovi dala košem kvůli nemocné matce.

Proslýchalo se, že král dal popravit mnoho svých služek, podkoního a rasa, který žil daleko od hradu. Také jeho vojáci pročesávají celou zemi a někoho hledají. Nikdo nevěděl, proč tak učinil. Jen jedna vědma tušila, proč je na hradě tolik povyku. Král se nejspíše dozvěděl, že jeho dcera, která měla být zprovozena ze světa je stále mezi živými.

                                                                        ***

Toho večera Lysimer připravovala matce večeři, když v tom uslyšela zvuk tříštícího se skla ze dvora. Asi nějací uličníci ze vsi anebo u nás zase straší, pomyslela si a vyšla na dvůr. Venku spatřila, že jedno z oken ve chlévě je rozbité. Šla se tedy podívat jestli některé z hrstky zvířat není zraněné. Vešla dovnitř, když ji najednou někdo chytil ze zadu po krkem. „Ššš, tiše holubičko. Teď si pěkně užiju a ještě mi za tebe král zaplatí.“, promluvil slizký hlas těsně u jejího ucha. Pokusila se vysmeknout, ale útočník byl silnější. Hodil ji do kupy sena naproti. To ale Lysimer nahrálo do karet a hrábla po vidlích, které nechala ležet vedle kopy. Rázně vyskočila a bodla překvapeného útočníka do břicha. Muž spadl na zem, chvíli se svíjel a snažil se vidle vytáhnout. Ale marně. Po chvilce se jeho ruce svezly podél těla, naposledy zachrčel a tělo zůstalo bezvládně ležet na zemi. Lysimer ještě chvilku počkala a potom muže prohledala. Našla trochu peněz, dýku a zajímavou listinu podepsanou samotným králem Elverem IV.. V ní se psalo, že ten, kdo nalezne mladou dívku, nejspíše černých vlasů a očí, která žije s vdovou a právě završila osmnáctý rok života, bude zasypán zlatem. Dívka je údajně čarodějnice, která zabíjí malé děti a pije jejich krev. Živá má být dopravena na hrad.

Lysimer tomu ovšem nevěnovala příliš mnoho pozornosti. Takových dívek je po království jistě mnoho. Všechny věci, které u muže našla vzala a odnesla do domu. Muže poté rozčtvrtila a hodila jeho tělo prasatům. Utřela krev na podlaze. Nebylo to poprvé, co někoho zabila. Ani poprvé ji netrápilo svědomí. Věděla, že se musí hlavně postarat o matku a uživit statek. S menším obnosem, který u sebe vždycky mívali pocestní, tuláci nebo žebráci se vždycky dalo chvíli vyjít. Vrátila se do domu, aby se umyla a nakrmila matku…