Stroj

A tak jsem se probudil na tom smutným letišti. Smutným, protože je tak obrovský pro nic za nic. Veliká postel bez ženy, jedna deka a malinkej polštář s motivem letícího orla. Myslel jsem, že jsem z toho flámu venku, ale ve skutečnosti jsem v tom stále lítal a marně se snažil rolovat na rampu. Toho chvástání, tý bohémy už bylo fakt dost.  Čučím na jeden bod svý záclony, bez peněz, bez retek, bez perspektivy. Chtěl bych se tomu vysmát, ale smích se mi láme v hrdle a zavrtává se mi do žaludku. Už tři dny žeru hrách třetí jakosti a piju tu nejmizernější kávu. Bytnýmu vysím osm táců za elektriku, nájem už ani nepočítám. Ty cimry se mi zprotivily, a tak plísně a hmyz tady dostává navrch. A je to šílenství bez poezie, bez romantiky, jen zkurvená, táhlá kocovinová melancholie. Hodiny tečou kolem a víří prach a slunce to pro větší ošklivost nasvěcuje zezhora a přidušeně se mi tlemí do ksichtu. A takovejs bejval kurva hezkej. Tvoje láska ze základky volila mezi tebou a Horňákem. Teď tě mlsně pozorujou na ulici starší paničky s křiklavými rty a ani ony by si to s tebou nerozdaly, ten pohled je spíš mateřsky soucitnej. Chlast způsobil, že všechny dobrý myšlenky se vrazily do deklamace, do pouhýho mluvení, úplně si se vykecal na mrť. Teď, když se podíváš do sebe, vidíš nechutnou skládku uprostřed kdysi parádního  lesa. Těkáš, skáčeš po kluzkejch nezřetelnejch kamenech svý duše. Dostal jsi SMS. Pozdrav z Glazgow. Všichni jsou v zatracený prdeli. Možná jsi nebyl na správným místě, anebo jsi tu byl pozdě. Glazgow, to znělo dobře. Zítra v Glazgow! Ale nic. Hovno se stane. Budu tady sedět a snažit se vymáčknout NĚCO z těch absolutně nulovejch vajglů. Není co dělat, není kam jít. Mám modrej psací stroj, moje poslední páka v týhle pitomý existenci. Mám erekci a divokej pohled. Mám hlad. Ale už ani jedinou kuličku hrášku by ta moje ubohá řiť nepobrala. Myslím teď na Hrabala, jak se cítil v těch nevhodně vyžehlenejch prostěradlech. V tom unifikovaným bastardu nemocniční pračky. Vstal a s hrůzou zjistil, že jeho pohyby ztratily na vláčnosti a grácii koček. Vstal a nohy se mu obuly do mrtvejch papučí. Ty rána tyrana. Ten Muž se postavil na dvě, což je ta nejmíň vhodná poloha mezi náma savcema. Něco, jako když si chlápek, kterýmu zvoní hrana, chlápek NA HRANĚ otevře lovecký potřeby… A tak taky vstanu, zašlápnu slzu do koberce a znovu se otevírám tomu životu, jdu chcát. A oblouk, kterej vytvořím je religiózní šampaňské brut. Prostě je na skok ještě příliš brzy. Vrátím se do pokoje a vrazím do stroje list.