Věřil jsem...

Jednou jsem Ti slíbil povídku, ale již ji asi nikdy nenapíši. Slíbil jsem Ti báseň, ale mám jen pár roztrhaných slok. Slíbil jsem Ti celý život, ale nějak se mi to hroutí. Zírám do obrazovky monitoru, kde mám na ploše nějakou divnou oranžovou tapetu. Vždy při noční jsi tam byla ty. Ve svatebním. Jak já nenávidím ty tvé svatební šaty. Jak já záviděl jejím bílé něžnosti. Nutnosti. Po očku sleduji televizi a jako naschvál tam dávají reklamu na Fidorku. Opět zas. Ta krásná blonďatá holčička, mne opět rozpláče. Je mi smutno. Miluji Tě a přitom nemohu již nic udělat. Opustila jsi mně a dala jsi přednost své rodině. Kde sice nebudeš šťastná, ale už kvůli dětem. Chtěl jsem Ti věnovat celý život. Ale nemohu. Věřil jsem, že budeme Šťastní, a chtěl jsem pro to udělat vše. Všechny textovky, které jsi mi poslala, které jsem Ti poslal já. Jakoby se vypařily, jakoby zmizely, hluboko v našich srdcích, jakoby neměli žádnou cenu, jakoby nebyli. Ale existují jsou zapsané. Krásné, něžné, slibující, věčné. Jako náš vztah. Říkali, že jsem bezcenně zamilovaný, že jsem bezcenný protože miluji a já věřil, že jim dokážu, že já to dokáži, my to dokážeme, že to není bezcenné, že láska vážně existuje. Dnes ráno se sestřenici narodila dcera. Karolínka. Tak moc ji závidím. Plánovali jsem si také dceru, k těm tvým skvělým dvěma klukům. Terezku. Souhlasila jsi. Miluji Tě. Psala jsi a já Ti uvěřil. Cožpak to byla lež, nebo jen nepravda, co to bylo. Mám se snad ptát. Moc toužím Ti napsat, zas tu stručnou krátkou textovku: Miluji Tě. Nemohu, Nechci Ti dělat problémy, chtěl jsem jen aby jsi byla Šťastná. Třeba jsi. Možná? Psala jsi, že jsem Ti dal moc, že si toho vážíš. A já mám pocit, že jsem Ti dal jen další půlrok řekněme šťastného manželství, které se stejně jednou rozpadne. Nepřeji Ti to. A moc bych Ti chtěl napsat, že počkám. Ale mám strach. Že to nebude nic platné. Opět mne tečou slzy. Říkají, že chlapi nepláčí. Jsou to lži. Pláčí. Já ano, a nestydím se za to. Miluji Tě a také jsem se nikdy nestyděl ti to říci, obhajovat naší lásku před celým světem. Vrať se Lásko. Dočetl jsem knihu Michala Wievegha, román pro ženy. Je až tak moc trapně realistický, že jsem mu nevěřil. Dnes po tvé poslední textovce jsem ho dočetl a je tak hnusně pravdivý. Chybíš mi. Moc. Chtěl bych Tě zase držet za ruce, slibovat a plnit své sliby a slyšet to tvé miluji Tě. Na celý život. Budeme šťastní. A zatím jen pláču a ty jsi doma a předstíráš dokonalou manželku, a Tvůj manžel hraje dokonalého manžela. Hráli U2 na Impulsu a já se díval na světla pokojů v Hotelu, kde pracuji. Jsou za nimi šťastní lidé, možná i nešťastní, ale jsou tam. Já jsem tady též. Ale ty mi chybíš. Už zas, moc. Lásko. Prosím napiš, že jsi již v Praze, navždy. Prý ve středu půjdeme na parník, abych se trochu rozptýlil. Vím, že se opiju a budu volat na celou Vltavu tvé jméno. A opět budu plakat. Když mne ráno přišla SMS o narození toho maličkého miminka, pak Tvá poslední sms, tak jsem se ptal proč někomu štěstí přichází a ode mě zas odchází. Vždycky. Je mi smutno. Opět slzy. Vím, jen že tě miluji a sám pro sebe budu vyčkávat, třeba. Třeba jednou napíšeš. A dočkám se, dočkáš se, dočkáme se toho šťastného života. A možná také ne? Nyní jen vím, že mi moc chybíš. Lásko miluji Tě. Říkal jsem Ti Píšťalko, protože když jsme se seznámili, tak ses mi vůbec nelíbila,a jen jsem si spolu krásně pískali. Okolní spolusedící u stolu z nás byli vedle. A pak jen SMS. Krásné vše slibující, vše dávající. Lásku, život. Pak krásné chvíle s Tebou. A teď jen konec. Zborcení mého životního snu. Kolikátého? Prosím vrať se lásko, vrať se ke mně. Miluji Tě Jitko (má b.p.M.).