CESTA DO PRÁCE-3

Žena sedící na lavičce vytřeštila oči, když postřehla postavu, která dopadla na povrch nástupiště. A ta se vzápětí za nadávání ocitla u jejich nohou.

„Pardon, já jsem zakopnul,“ vyhrkl omluvně Milan, který polovinou těla zajel pod lavičku a zkoprněle hleděl na ženu. Poté se vysoukal, postavil se a rychle se rozeběhl ke schodišti. Před ním uviděl postavu v modré uniformě a hned vytušil, že je to revizor. Sklopil hlavu, a co nejrychleji kolem něho proběhnul. Zároveň vrazil do jeho ruky, přičemž revizor vykřikl a upustil odznak.

„Hej! Co blbnete! Stůjte!“ vykřikl na něho.

„Už mě pokutoval váš kolega!“ vyhrkl Milan a vyběhl na schody. Naštvaný revizor se však rozeběhl za ním a za chvíli z východu metra vyběhla dvojice postav. Milan kličkoval mezi chodci a záhy vběhl do velkých houštin. Rozkřičený revizor také, načež se začalo ozývat praskání. Hustým porostem se Milan zoufale prodíral a pojednou se ocitl na konci houštin. Po vyběhnutí z nich narazil do stojanu s noviny a časopisy, přes který přepadl.

„Co to děláte!?“ rozkřikla se žena v trafice a rychle z ní vyšla.

„Já se vomlouvám. Já jsem nechtěl,“ vyhrkl Milan. Ve stejný okamžik z porostu vyběhl revizor a vrazil do ženy. Ta vykřikla a dopadla i s ním na zem. Milan rychle utekl a jen postřehl, že trafikantka za křiku mlátí stočenými novinami revizora.

  O něco později Milan doběhl ke stanovišti taxíků a rozčíleně do jednoho nasedl.

„Rychle jeďte do centra!“ vyhrkl na řidiče.

„Vy jste nasedl stylem dělový koule,“ řekl taxikář.

„Mám naspěch!“

„To máme poslední dobou všichni,“ zkonstatoval řidič a nastartoval automobil.

„A já dneska zvláště!“ pronesl Milan.

 Po čtvrt hodině jízdy se však taxík dostal do dlouhé kolony a Milan začal být extremně nervózní.

„No jo. Takováhle zácpa je tady skoro každej den. Dokud nepostavěj ten městskej vobchvat, tak se to tady nezmění,“ zkonstatoval taxikář.

„Já tady ale nemůžu čekat!“ vyhrkl Milan.

„Křídla nemáme.“

„Já už to doběhnu!“ řekl Milan a zadíval se na taxametr. Po zaplacení rychle vystoupil a rozeběhl se mezi stojícími automobily. Lidé v nich užasle hleděli na sprintující postavu, jak běží ke křižovatce, na níž nefungovaly semafory.

„No konečně!“ řekl si Milan, když za křižovatkou spatřil budovu, v níž pracoval. Poté se zadíval na zmatek, jenž panoval na křižovatce a záhy se přes ni rozeběhl. Proběhl kolem několika stojících aut, a když chtěl přeběhnout posledních několik metrů, tak vedle něho za skřípění brzd zastavilo auto. Milan se lekl a ocitl se na kapotě.

„Co děláš, ty debile!“ rozkřikl se Milan a vztekle udeřil do kapoty. A v tu chvíli začal vidět rudě. Vzápětí vší silou vytrhl stěrače a zuřivě s nimi mlátil o přední sklo, načež je zahodil. Pak však ztuhnul, jelikož na sedadle řidiče spatřil tvář svého šéfa.

„Jééé, dobrý den. Já se vomlouvám,“ soukal ze sebe zkoprněle Milan.

„Co to má znamenat? Co pobíháte po ulici, když už máte být dávno v práci?“ vyhrkl naštvaně jeho šéf.

„Já to dneska nestihnul.“

„Doufám, že stihnete být za deset minut v mé kanceláři!“

„To určitě stihnu.“

„To budu rád!“

A Milan za chvíli už beze spěchu kráčel s protaženým obličejem do budovy.

KONEC