Pracovní pohovory pro mírně pokročilé

Aneb můj soukromý sociologický experiment na téma "Jak si absolventi víceletých gymnázií stojí na trhu práce.".

"Personalisti jsou taky lidé? COŽE?! To jako fakt???"

Sociologie byla vždy jednou z věd, která ve mě vzbuzovala více nadšení než odporu. V dětství jsem sice tento pojem často zaměňovala s pojmem sociální demokracie a stomatologie, nicméně postupem času jsem v této vědní disciplíně našla zalíbení. Od té doby den co den při svém dobrovolném i nedobrovolném styku se spoluobčany uvádím do chodu svou soukromou sociologickou laboratoř STEN (S-ténám T-iše E-voluce N-euspěla). Výsledky bádání STENu jsou citově zabarvené, nepřesné, nerelevantní, uplatnění zatím nachází jen stěží. Nyní však nastala skutečná revoluce (metodická re - evoluce), neboť jsem učinila obětním králíčkem jedonoho odvážného pokusu přímo svou vlastní osobu. V rámci experimentu jsem absolvovala tři přijímací pohovory ve třech pražských firmách. Výsledky bádání potvrdily platnost okřídleného rčení, že svět je jedno velké divadelní jeviště - a právě se hraje absurdní drama.

"A hlavně se prosím neoblékej příliš vyzývavě, vůbec to nevypadá dobře."

Beru si tuto bezpochyby dobře míněnou radu k srdci, mám na sobě černé kalhoty a halenku. Co by člověk neudělal pro kus žvance - je pouhých dvaatřicet stupňů ve stínu. I božím ženám z kláštera by srdce zaplesalo nad takto konzervativním a cudným oděvem, který bezpečně zakrývá mé veškeré existující i neexistující vnady. Má radost z dobře zvoleného oblečení však brzy umírá utopena v litrech potu, klimatizace je prý v Evropě přežitkem, personalistka oděná v kraťounké bílé sukýnce a miniaturním tílku je toho důkazem.

"..také by ses měla orientovat v oboru..."

Po nevinném úvodním dotazníčku a klasické konformní zpovědi dostávám zákeřný vědomostní test. Překladovou část by sice zvládlo i průměrně nadané batole, nicméně vyjmenovat nejméně pět druhů výrobců tiskáren už mi dá značně zabrat. Moje vášeň pro software, hardware a všechny další  --wary je nulová. Pokud mě nějaké --wary zajímají, tak jsou to Wary filmové, až jednou budu postarší elegantní dámou, bude mě eventuelně zajímat honosné lesknoucí se silverware.

"Lost in translation."

Druhá společnost, u které se ucházím o práci, se profiluje jako francouzská firma, jejímž úředním jazykem je angličtina. Rovněž nám předkládá úvodní dotazník -  v polštině. Posléze probíhá pohovor s hlavní manažerkou pobočky, ta mluví slovensky. Druhý výsostný pan interviewer je chlápek vypadající jako Ital, slečna spolu-uchazečka má za mateřštinu němčinu. Snažím se dobrat poznání, zda je nejvýstižnějším popisem situace slovní spojení "kulturní difuze","střet civilizací","globální vesnice" nebo "ztraceno v překladu."

"Filosofky hledající práci,
v administrativních budovách se ztrácí,
včera zrána na Pankráci."

Slečnu spolu-uchazečku jsem sice neomylně považovala za studentku ekonomie, avšak vyšlo najevo, že je studentkou filozofické fakulty. Povídaly jsme si celou cestu na Muzeum. Shodly jsme se, že větší šanci na přijetí má ona, neboť ten nízký italomuž se cítil traumatizován mojí výslednou výškou příroda plus podpatky.

"Keine Annung."

Do třetice všeho dobrého: Měla jsem obdržet informační email s přesnou adresou a mapou, ale nestalo se tak. Volám tedy Rakousko, paní je velmi hodná, angličtinu má skvělou, ale pranic se jí nelíbí spelling mého jména. Ve firemní databázi mě nalezne až na počtvrté, adresa je prý "Ávyjatyčka". Také zmiňuje letiště, úspěšně tedy dešifruji tedy její svéráznou interpretaci slova "Aviatická". Volám sestru, osobu která dýchá skrz připojení na internet, žádám ji o nalezení příslušné ulice a přesné lokace hotelu Marriott. Bohužel se nemůžeme shodnout na zdvojených souhláskách, takže jsem stále na mrtvém bodě.

"To se NATO podívejme!"

Mou poslední nadějí je turistické informační centrum na Národní třídě. Paní v něm se tváří jako kdybych jí zrovna neomaleně narušila odpolední siestu, doporučuje mi, jaké překvapení, turistické informační centrum o ulici dál. Scénář se opakuje, my nic, my muzikanti, nevíme, neznáme, nedáme, zeptejte se vedle. Páté infocentrum mě posílá do bílé budovy na druhé straně ulice. Uvítá mě v něm mile, vstřícně a ochotně vypadající mladík. Na můj dotaz překvapeně odpovídá: "Ale slečno, vy jste si nad vchodem nepřečetla, že mi jsme informační centrum o aktivitách NATO?"

"Recepce a percepce (špatná)"

Hotel Mariott jsem našla. Sama. Infocentra pro turisty by měli zavřít a věnovat jejich prostory váženým pražským bezdomovcům, jehovistům, menšinám, recividistům... Vyšlo by to nastejno. V recepci hotelu se ptám po Christině. Recepční se předpisově culí, vůbec nikdo takový tu není, ale už tu byla jedna blonďatá paní, také se ptala po Christině. Opět volám Rakousko, prý v prvním patře vlevo. Konečně tedy úspěch!
Ti lidé v prvním patře jsou sympatičtí a dobře naladění. Ani trochu jim nevadí, že jdu o patnáct minut pozdě. Bavíme se o zcela normálních věcech, rozhovor je neformální a přátelský.

"Welcome in our company!"

Povídá mi Christina, moje budoucí šéfová, zhruba po půl hodině.

"No asi máš pravdu, fakt, personalisté možná jako teda jsou lidi."

Vážně?

Asi jo.