Láska za biblických časů

Byl čas, kdy už pomalu končí léto. Za jiných okolností doba, kterou končí optimistický čas a schyluje se k zádumčivému krátkodennímu přežívání. Tehdy tomu tak nebylo. Vyjeli jsme k té přehradě, bez živáčka okolo, jen pár rybářů schovaných ve vysoké trávě. Bílý písek na cestě lemující břehy připomínal jih. Zvedal se prach, v trávě křičely cikády. Šli jsme bosí, jako chodí poutníci, řeholníci, první lidé, my šli bosí jako milenci. Tenkrát jsem se koupal poprvé nahý. A poprvé nahý jsem stanul před Tebou. A Ty přede mnou. Pozvolný soumrak podvečera a chladnoucí voda nám vytvořily na tělech znamení. Na Tvém znamení krásy: na Tvých prsou jsem tenkrát poprvé uviděl ty drobné karmínové věci, a hned nádherně stažené, hned takto přichystané k nejněžnějšímu dotyku, který ale ještě nemohl přijít. A na mém znamení krutosti biofyzikálních zákonů: u mě tam dole jsi tenkrát, a hned poprvé, mohla vidět jen ...,  mohlas´ něco vidět?  A pak jsme skočili do vody temné jako horské pleso. Byli jsme na těch pár okamžiků, pár rychlých temp, spojeni vodou. Na břehu jsme se pak chvíli klepali a drkotali zubama, a pak zase tou prašnou cestou uzavřeli kruh přehrady. Nikým nerušeni, doprovázeni jen křikem cikád, sytou a tesknou barvou západu, jako první lidé opět bosí. Spolu, bosí, naplnění.