Na kolejích, které nikam nevedou

   Neměla bych si tu písničku pořád pouštět; vím.

   Posadila jsem se do trávy.

   A tady jsem taky neměla chodit.

   Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy.

   Už zase.

   Zvedla jsem se. Ne! Nemůžu se pořád utápět ve výčitkách, ve vzpomínkách na minulost. Musím…jít dál.

   Hloupá fráze. Jít dál. Žít dál.

   Nechce se mi…

   Otřela jsem si oči. Nepřijela jsem tady vzpomínat! (ale pokusit se zapomenout)

   Vrátím se k Markétě, stejně už je docela pozdě.

   „Jani! Jani, jseš to ty?“

   Trochu jsem se lekla; ale ten hlas jsem poznala. „Kamile?“ Dívala jsem se na mladého muže před sebou; kdyby to nebyl ten známý hlas, téměř bych ho nepoznala. Proboha… Bílá košile s kravatou, černé kalhoty… a vlasy; krátké vlasy. „Ahoj,“ řekla jsem; a nespouštěla z něj oči.

   „Co ty tady?“ zeptal se vesele.

   „Přijela jsem jenom na návštěvu,“ řekla jsem; oči pořád upřené na něj; pořád trochu v šoku. „Za jednou kamarádkou, pozvala mě,“ dodala jsem.  

   „Aha.“ Trochu zklamání.

   „A co ty tu děláš? Pořád na škole, nebo…?“

   „No, nikdy by mě to nenapadlo, ale zůstal jsem tady. Našel jsem si tu práci, takže…“

   „Já se ti vůbec nedivím,“ skočila jsem mu do řeči a skoro zasněně jsem se usmála; ale ani malinko vesele. „Taky by se mi odsud nechtělo odcházet. Kdybych nemusela…“

   Lehce přikývl. „A kam teď míříš?“ zeptal se pak.

   „Já? No vlastně už nikam, zrovna…se vracím a…“

   „A nemáš chvilku čas? Že bychom někam zašli…“ široce se usmál a v jeho očích se objevily ty známé jiskřičky.   

   „Jo, to mám. Jasně!“ A cítila jsem, jak se taky usmívám; a po dlouhé době to byl opravdu šťastný úsměv.

   „A kam? Na víno?“

   „Jo, můžem. Pivo už stejně…ani moc nepiju.“

   Usmál se. „Je z tebe dáma, jo?“

   Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy nebyla; a nikdy ani nebude.“

   „Jenom dobře,“ řekl a smál se dál.

   „Jsem strašně ráda, že jsem tě potkala!“ vyhrkla jsem ze sebe. Bylo mi tak úžasně, tak krásně. Vlastně jsem v to celou dobu doufala, že tady potkám někoho známého…už když mi Markéta řekla, ať přijedu, mě napadlo – ale snažila jsem si nedělat plané naděje, abych pak nebyla moc zklamaná, ale stejně jsem na to musela pořád myslet – že bych tady mohla potkat jeho. Chtělo se mi smát, chytit ho za ruku a rozběhnout se parkem; bláznit… Pak jsem se zarazila; jsem pitomá, proletělo mi hlavou. On už je někde jinde… A já konečně taky.

   Podívala jsem se na něj; a snad jsem čekala nějaký nechápavý pohled, trochu úšklebek nad mým hloupoučkým nadšením, které mi muselo svítit v očích. Ale on se na mě vesele smál, jako by přesně rozuměl tomu, na co myslím.

   A moje bláznivá radost, která na okamžik zchladla, se zase vrátila.

   „Pamatuješ si, jak jsme tady seděli? Támhle na té zídce?“ vyhrkla jsem. „A popíjeli jsme víno z petky? A pak stáli tady na mostě a dole lítali netopýři…“ Ani jsem nevěděla, proč to vlastně říkám. Snad proto, že ve mně tenhle park probouzel tolik vzpomínek; a já jsem o nich potřebovala mluvit a potřebovala jsem se smát. A věděla jsem, že s ním budu… Protože on to tenkrát prožíval se mnou.

   „Jo. A pak jsme dělali na kuchyňce topinky.“

   „Další den mi bylo děsně blbě. Na zkoušce…“ začala jsem se smát. „Ptal se mě, jestli mi není dobře, že jsem zelená.“

   „Jo, zelená ze zelené…“

   „Řekla jsem mu, že jsem měla v menze koprovku…“

   „A on?“

   „Nic. Jen chápavě přikývl. Ale muselo mu to být jasné… Byli jsme blázni, co?“

   „Jo, to byli.“

   Koukla jsem se na něj. Pořád jsem ho měla před očima jako kluka v rozevláté flanelce s vlasy do půl zad… Vypadá jinak; ale ty oči jsou pořád jeho. Jeho oči byly ty nejkrásnější, které jsem kdy viděla. Když se smál, tak se zúžily na úzké štěrbinky…strašně se mi to líbilo. „Vypadáš docela jinak,“ musela jsem to říct; prostě jo.

   „To víš,“ řekl.

   „Ale pořád ti to sluší.“

   Usmál se.

   Vešli jsme do vinárny.

   Vůně vzpomínek; skoro se mi zdálo, že slyším náš vzdálený smích; smích večerů, kdy jsme tady posedávali, povídali si. V našem bezstarostném světě. A snili jsme si své sny o životě, na tváři úsměv, v ruce skleničku vína, slané tyčinky na stole a za okny velký úžasný svět. Náš svět.

   Posadili jsme se ke stolku. „Ty si dáš určitě bílé, že jo?“ zeptal se.

   „Jo. Já vždycky.“

   „Tramín?“

   „Pamatuješ si to?“

   „Jasně,“ přikývl.  

   Dívala jsem se na něj; všechno bylo tak blízko, skoro jako by to ani neskončilo. Jako bychom tady seděli naposledy včera, seděli, bavili se… Všechny ty vzpomínky…nechala jsem se jimi unášet. Vířily hlavou, náhle se vynořovaly na mysl, jedna střídala druhou v neskutečné rychlosti… Chtělo se mi smát, smát i trochu brečet. Zdá se to tak blízko; na dohled…ale za tlustým sklem. Sklo, které odděluje naše minulé životy od těch současných. Natáhneš ruku, chceš se dotknout vzpomínek…ale narazíš prsty do skla; trochu to zabolí, ruka sjíždí pomalu po studeném skle dolů, bříška prstů na něm zanechávají mlhavou stopu… která se po chviličce ztrácí.

   „Vzpomínáš?“ zeptal se.

   Přikývla jsem. „Byly to krásné časy.“

   „Jo.“

   Bylo mi smutno; a vlastně jsem se snažila tvářit ještě smutněji, než jsem se cítila. Aby to viděl, aby se zeptal. Co mi je…aby si se mnou povídal; tak jako kdysi. Aby mě pak lehce pohladil, díval se mi do očí; abych v těch jeho zase viděla hlubokou lásku…

   „A jak ses vlastně měla? Ty dva roky?“

   „Nějak to šlo,“ řekla jsem. 

   „Chyběla jsi nám tu.“

   „Jo?“ usmála jsem se; ale ten úsměv bolel.

   „Ani jsi nenapsala, jak se máš.“

   „Já vím. Nebyl…čas.“ Byla to lež. Kolikrát jsem chtěla napsat; ale nedokázala jsem. Příliš jsem jim záviděla; myslím. Oni si žili dál, dál si užívali…a určitě úplně stejně beze mě jako dřív se mnou. Nevěřila jsem tomu, že by se jim stýskalo; i když jsem v to moc věřit chtěla. „Ale tys mi taky nenapsal,“ řekla jsem. Dávno promlčená křivda, která stále trápí.

   „Jo. Já… Psal ti přece Honza, tak…a vždycky nám vyřídil, jak se máš…teda dokud jsi mu odepisovala.“

   „Jasně.“

   „A proč jsi vlastně přijela? Jen tak, za kamarádkou? Anebo…“

   „Jen tak. Teda, víš…“ zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jestli mu to chci říkat; teda chci, uvnitř chci hrozně moc, potřebuju si zoufale s někým popovídat a s ním…vím, že by mě poslouchal. Že by…mě možná pochopil. Nebo se o to snažil… Ale byl tu hloupý strach; strach, jestli se to hodí. Neviděli jsme se tak dlouho, měli bychom si asi jen tak pokecat, trochu se zasmát; on je už přece…někdo jiný. A není tady už pro to, aby poslouchal moje trápení; není to už ten kluk, které jsem kdysi na koleji vylévala srdce. Nemůžu ho tím přece obtěžovat…ale… Dívala jsem se mu do očí. „Víš, potřebovala jsem si trochu odpočinout, zase…načerpat trochu síly. A Markéta…ta kamarádka…mě pozvala sem; abych vypadla z Ostravy, abych…přišla na jiné myšlenky. A tak. Jak se říká.“

   Přikývl. Skoro nepatrně. Poslouchal.

   „Měla jsem teď takové těžší, složitější období…stalo se hodně věcí, které…no. Ale já tě s tím nechci otravovat; promiň. Promiň. Ani jsem se nezeptala, jak že se máš ty? Teda co vlastně děláš? A tak…no…“

   „Proč si myslíš, že bys mě otravovala, Jani?“ díval se na mě a já jsem vůbec nevěděla, co si mám o tom pohledu myslet. Bylo v něm něco skoro smutného; nebo mi tak jen přišlo; nevím. Nevěděla jsem, co odpovědět. Za zády jsem slyšela smích a hovor od vedlejšího stolu. Sedí tam tři holky, popíjí červené víno. Zaslechla jsem útržky vět…o zkouškách a hezkém doktorandovi.

   Nadechla jsem se a pokusila se usmát; jako že vlastně o nic nejde. „Já nevím. Je mi to hloupé…“ řekla jsem.

   „Proč?“ tvářil se vážně; a já jsem se cítila pitomě, jak se tak hloupě usmívám; a přitom mi vůbec není do smíchu, to jen kvůli němu…se směju; a ani nevím proč. Snad ze strachu, že se rozpláču.     

   „Co se děje? Povídej.“

   Přivřela jsem oči. Ještě chvíli jsem mlčela; přemýšlela jsem, jak začít…co říct; jak to říct. A co vynechat… „Víš… Strašně moc věcí je jinak; od té doby, co jsem odsud odešla… Kdybys věděl, jak moc jsem tenkrát nechtěla... Ale prostě se to všechno tak blbě stalo a…“ odmlčela jsem se. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem si balila věci z kolejí. Věděla jsem, že se sem už nejspíš nikdy nevrátím. Školu jsem prostě nezvládala. Neměla jsem na ni. Možná kdybych se víc snažila, kdybych se víc učila…ale to jsou pitomá kdyby. Chyběly mi zkoušky ze zimního semestru, z letního jsem neměla hotovou ještě ani jednu. Připadala jsem si zoufale pitomá; nesnášela jsem se. Nakonec jsem to musela vzdát. Další rok jsem začala chodit na výšku do Ostravy; při studiu už to nešlo bez práce. Bezstarostnost zmizela; zmizela část mojí naivity, moje chuť do života, můj elán, moje bláznivé nápady, moje snění. Byla to taky doba, kdy jsem přestala psát. Najednou to nešlo; vždycky jen pár řádků, pak konec. Ne že by nebyly nápady, ale všechny se pak rozplynuly. Nemohla jsem najít slova, sílu psát.

   „Ale studuješ teď v Ostravě, ne?“

   „Jo, to jo. Ale všechno už je jiné.“

   „Nebaví tě to?“

   „Ne. Teda není to špatné, ale…chybí tomu…atmosféra; nebo já nevím.“

   Nic na to neříkal.

   „No ale nějak se to dá…ten obor je podstatně lehčí, takže to i zvládám,“ ušklíbla jsem se. „Taky mám celkem fajn práci…no a… Vlastně to nebylo tak špatné, než…“ znovu jsem se zasekla. Tak zoufale jsem mu toužila povyprávět to, co se stalo v posledních měsících, ale…vždycky jsem měla problém mluvit o sobě, svých pocitech, problémech. Hlavně pokud se jednalo o moji vinu… I když on byl zrovna jeden z mála, ke kterému jsem získala absolutní důvěru, říkala jsem mu téměř všechno… Jenže to už jsou dva roky…dávno.

   „Nějaké potíže…?“

   „Jo. Teda…hodně potíží.“ Dívala jsem se na něj; mluvit? Mlčet? …Zvítězila touha po jeho soucitu; po jakémkoliv soucitu: „Začalo se to bortit…někdy v zimě už. V lednu, na začátku února. Asi tak. Hádala jsem se hodně se svým klukem…ale taky víc věcí bylo tak na nic. Kamarádka – moje jediná pořádná kamarádka – ta to měla ještě horší. Fakt špatný. S Tomášem – svým přítelem, taky s mámou. Její máma vážně onemocněla; a doma to bylo na nic. S jejím tátou… On jí to jako by vyčítal; jako by za tu nemoc mohla ona… Prostě…“ zarazila jsem se. Uvědomovala jsem si, že mluvím zmateně; bez souvislostí. Dívala jsem se na něj; mlčel a jeho oči byly na mě upřené. Jeho úžasné oči; chtějí mě pochopit… „Ona už dřív měla psychické problémy…teda jako že si věci moc brala, moc je řešila. Ale taky měla v životě smůlu; přímo se na ní sypala. Jen se dostala z jedné deprese, přišla nějaká další… A teď toho bylo na ní hodně a… Víš, ona mi říkala…říkala, že občas přemýšlí nad tím, že bez ní by bylo na světě všem líp. Řekla jsem jí, ať to neříká…nic víc, chápeš? Že to je pitomost. …Nechtěla jsem myslet na to, že by to třeba brala vážně, to co říká. Na to v takovou chvíli prostě vůbec myslet nechceš… Mě třeba vůbec nenapadlo, že by to mohla opravdu udělat. Tyhle věci se takhle nedějí; v životě…prostě…ve filmech jo. Ale v životě? Ne, to…“ zase jsem se odmlčela. Holky u vedlejšího stolu zrovna vybuchly smíchy. „Prostě jsem nad tím vůbec neuvažovala. Víš, sama jsem…měla svoje problémy. A ona mi s nimi nemohla poradit,“ na chvilku jsem se zadrhla. „Ona…totiž byla dost zničená ze svých, ještě abych ji zahrnovala svými, že jo…“ Podívala jsem se na něj. Poslouchal. „A tak jsem za ní občas přišla, ale moc času jsem s ní netrávila, protože jsem na to taky úplně neměla nervy, náladu…“ cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ale dokázala jsem se ovládnout. „Před měsícem se…zabila.“

   Přivřel oči, pak se na mě podíval. Mlčel; ale v jeho mlčení, v jeho pohledu bylo tolik soucitu; více než tisíc slov… Jako by mě objímal, hladil…

   „No a s mým klukem, to je taky pořád děsně…složité,“ řekla jsem nakonec; skoro jsem se smála; ale oči mi zaplavovala horkost. Dívala jsem se na něj; na tváři jsem se snažila držet křečovitý úsměv…až do poslední chvíle se ovládat…to se sluší. To by se mělo… Pak mi slzy začaly téct po tváři. Proudy slz.

   A on pořád nic neříkal. Žádné: To je mi líto. Nic. Jenom mi podal kapesník a pak mě chytil lehce za ruku a stiskl ji.

   Když jsem se dokázala trochu uklidnit, přišla k nám servírka; mladá dívka, lehce neklidná z mého pláče; proto se na mě skoro nedívala, když náš žádala o zaplacení, že už budou zavírat.

   Vyšli jsme ven.

   „Asi budeš už chtít jít,“ řekl. „Doprovodím tě.“

   „Ne…“ opřela jsem se o zeď doma a zaklonila jsem hlavu. Nade mnou bylo černé nebe odrážející záři města; a jenom pár hvězd. „Chtěla bych se ještě projít.“

   „Vážně?“

   „Jo, jo!“ řekla jsem a smála jsem se. Najednou mi bylo zase krásně; bláznivě krásně. Nepřemýšlela jsem nad tím proč; na tom nezáleželo.

   „A kam chceš jít?“

   „Jen tak…toulat se. Miluju tohle město. Strašně ho miluju.“

   Došli jsme k nepoužívané železniční trati. Postavila jsem se na kolejnici a udělala pár kroků; pak jsem ztratila rovnováhu. Smála jsem se; možná jsem byla opilá, možná ze mě prostě na chvilku spadla všechna tíha… Zase jsem se postavila na kolej. Roztáhla jsem ruce…můj smích mi zněl v uších jako cizí, stejně jako hlas, který volal: „Pojď taky!“

   Všechno bylo jako v krásném snu.

   „Blázne,“ řekl, ale to už šel po druhé koleji vedle mě.

   Balancovali jsme spolu po kolejnicích; nad námi bylo nekonečné nebe a ticho rozrážel jen náš bláznivý veselý smích.

   Bylo to jako tenkrát.

   Schválně jsem ho dovedla sem.

   Ale tentokrát jsem to byla já, kdo chytl jeho ruku.

   A když jsme seskočili, naše ruce se pořád držely. Dívala jsem se na něj; cítila jsem, jak se chvěju. Pak jsem zavřela oči…objal mě. A já jsem se rozechvěla ještě víc; celé tělo se třáslo jako v zimnici. A on mě k sobě pevně tiskl…až jsem se postupně začala zase uklidňovat, přecházelo to. Ještě chvíli jsem se k němu tiskla, opírala hlavu o jeho rameno, vnímala jeho vůni, jeho teplo.

   …Už bychom toho měli nechat…proletělo mi hlavou. Tohle přece…nejde.

   Najednou jako by ze mě vyprchal všechen ten alkohol, všechno se rozplynulo.

   Odstoupila jsem od něj.

   Nedívala jsem se mu do očí; nemohla jsem. Beze slova jsem se rozešla po pražcích pryč.

   Šel pomalu za mnou.

   „Pamatuješ si na ten večer, když jsme tu spolu byli?“ zeptala jsem se pak. Musela jsem se zeptat.

   „Jo, pamatuju…“

   Otočila jsem se na něj. „Víš, co je pitomé?“ řekla jsem. „Je to moje vůbec nejkrásnější vzpomínka na tohle město… Vlastně…byl to nejkrásnější večer mého života,“ usmála jsem se; ale zase jsem se chvěla.  

   Díval se na mě a mlčel.

   „Pamatuju si, jak jsem se tenkrát trochu lekla, když jsi mě chytl za ruku…skoro jsme se neznali. Proto jsem tě tak rychle pustila. …Teď toho lituju.“

   Došel mě. Zastavili jsme se; dívali se na sebe a mlčeli. Oči se mu trochu leskly.

   „Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co chci. A vůbec jsem nevěděla, co odmítám…“

   Přivřel víčka; ale jen na okamžik. Usmál se na mě. „Nikdy není pozdě…se rozhodnout znovu.“

   Taky jsem se usmála. „Tak jo,“ řekla jsem; zase už bláznivě vesele. „Tak jo!“ Vlna nadšení, která se brala bůhvíodkud. Vyskočila jsem na kolej a udělala pár vrávoravých kroků. On vystoupil na tu vedlejší a chytil moji nataženou ruku. Ještě několik kroků jsme ušli, pak jsem spadla; jeho jsem strhla sebou.

   Začali jsme se líbat…pohled do očí z těsné blízkosti, opatrné doteky rtů…a pak dlouhý, dlouhý polibek. Snad ten nejkrásnější polibek v mém životě…nádherně něžný.

   Potom jsme šli k němu. Milovali jsme se; a když jsem usínala, nebe na východě už bledlo.

  Další den jsem seděla ve vlaku domů. Na svých ústech jsem cítila doteky jeho rtů; jeho vůně ještě nevyvanula z mého oblečení… Ale už byl pro mě nekonečně daleko. On i všechny sliby o tom, kdy se příště uvidíme.

   V uších jsem měla sluchátka a z nich se linula písnička – její oblíbená. Písnička, která jí hrála na pohřbu…

   Vůbec neví, jak moc mi pomohl…

   Cítila jsem, jak hodně mě stále miluje. Sálalo to z něj; neuvěřitelná energie. A já jsem jí do sebe nechala proudit…tak uklidňující, posilňující… Jeho láska i jeho soucit. Pořád je někdo, kdo mě má opravdu rád.

  A hřálo to u srdce; hřálo i přesto, že jsem věděla, že je to jenom proto, že nic neví. Já…v jeho očích jsem pořád ta skoro ještě dívenka, kterou poznal před třemi lety; ta hodná, milá…holka.

  Ne, nikdy by nám to určitě neklapalo…já vůbec nejsem tak hodná, jak si snad myslí…já… – tělem mi projela náhlá prudká vlna opovržení k sobě samé; až se mi udělalo zle – on…zaslouží si někoho podstatně lepšího…než mě, říkala jsem si; a kousala jsem se do rtu. Já bych mu jenom ublížila. Vím to. Prostě to vím! Neumím milovat kluky; ne vlastně muže – proboha; muže jako je on… Neumím!! křičela jsem sama na sebe a chtěla tomu věřit; musela jsem tomu věřit!! Teď…

   …

   Vlna opovržení opadala a měnila se v obyčejný smutek; bylo mi všeho zoufale líto. Taky sebe mi bylo líto – vždyť já jsem to přece takhle nechtěla! Nechtěla… Padla na mě podivná beznaděj; pocit prázdnoty všude kolem mě. Chtělo se mi někam utéct; kamkoliv. A zamrazilo mě v zádech, když jsem si vzpomněla na jeho polibky.

   Ne!

   Za okny se táhla nekonečná pole, po silnici projížděly auta, nad vzdálenými kopci se kupily mraky. Všechno za tlustým sklem…nevědomky jsem se okna dotkla prsty; a pevně jsem zavřela oči.

   Měla bych se vrátit do reality, říkala jsem sama sobě a snažila se být na sebe přísná. Teď nesmím myslet na Kamila, nesmím myslet na minulost; už jedu zpátky domů. Všechno to, co se stalo včera…jako by se vlastně ani nestalo. Možná to byl jen sen. Sen, nic víc. Jo, tak bych to měla brát.

   …Prostě se to nestalo.

   Na nádraží mě bude čekat Tomáš. Můj přítel… Přítel? Mám právo mu tak říkat? pomyslela jsem si; a zase ten zvláštní pocit opovržení nad sebou; ale mnohem slabší a smutnější. Pořád náš vztah tajíme…a ještě dlouho budem muset. A bůhví, jak to nakonec dopadne. Přestávám tomu věřit; vlastně už ho ani nemiluju; já…nemůžu!! Byla to má nejlepší – má jediná opravdová – kamarádka!

   …Tell them it’s me who made you sad, tell them the fairytale gone bad…

   Nikdy mě nepřestane trápit otázka, jestli se to dozvěděla…a jestli to nebyl hlavní důvod, proč sáhla po prášcích.

   …Co jsem to udělala?

   Snažila jsem se za víčky zadržet příval slz.

   Co by si o mě pomyslel, kdyby se to dozvěděl? Kamil? napadlo mě najednou. A ucítila jsem až nesnesitelnou bolest. Jak by se na mě díval? …Vím. Zamrazilo mě. Jeho oči by byly strašně smutné, nekonečně zklamané… To bych nedokázala. Nikdy jsem nedokázala snést jeho pohled, když byl jen malinko nešťastný. Nevím, nedokážu říct proč. Jenom…ten pocit vždycky, tíha na hrudi, pěstí do žaludku… Nechápala jsem to; a nechtěla to pochopit – nechtěla jsem si připustit, že… Ne, to nebyla láska; bylo to…něco mnohem víc. Pocit, který k nikomu jinému už nikdy nepocítím. Tohle se v životě neopakuje víckrát… A proto, proboha…nechci…nechci, aby si o mně myslel cokoliv špatného. Nesnesla bych to! Já… Toužím po tom, abych v těch jeho vzpomínkách zůstala navždy tou milou holkou; …aby vzpomínal na naši procházku po kolejích; aby mě navěky miloval… Nesnesla bych, kdyby se všechno dozvěděl, nesnesla bych, kdybych věděla, že mě… Ne nenávidí. On neumí nenávidět. Jenom by mu bylo strašně smutno, ze mě smutno.

   Proto ho už nikdy nesmím vidět.