Písmák Hry bez hranic
Kdy se přelamují okamžiky. Kdy se obyčejný a tisíckrát napsaný a prožitý příběh, příběh skouzlem a lehkostí, mění vhloupé drama, které by nikdo nechtěl číst.
Na co si hrála ona. A proč mu to vzalo všechen vítr zplachet.
Adam a Lucie
Země, budoucnost
23. 8.
Světlovlasá hubená dívka svírala drobnými prsty umyvadlo. Podívala se do zrcadla, na pobledlou tvář a rozcuchané vlasy.
Nad obzorem se blýská
Vzpomínky se vhlavě trochu pletou.
Už dlouho se takhle neopil. Hospoda vířila barvami; smích mu zněl vuších úplně jinak, její oči, lesknoucí se, cigaretový kouř a příliš hlasitá hudba.
Občas se ho letmo dotkla; díval se na ni.
Dvě cigarety
Seděli jsme vedle sebe a přitom nekonečně daleko.
Zapálil jsem si cigaretu a ona se na mě jenom naštvaně podívala, ale nic neřekla. Držela si svůj uražený výraz, ublížený. Já jsem jí ublížil.
Proč ne?
Kde je jí teď asi konec. Hodiny ukazovaly půl páté. Tušil, že už neusne. Šárka něco zamumlala a přetočila se na druhý bok.
Bylo osm, bude deset
Seděl na kraji silnice, opřený o batoh, hlavu schovanou v dlaních. Auta ho míjela a rozvířený vzduch mu rozcuchával vlasy. Občas se po něm někdo zamračeně nebo jen zvědavě zadíval, ale v rychlosti okolo sta kilometrů v hodině si sotva stihl uvědomit, co vidí. Ujížděl autem dál a možná ještě chvíli myslel na kluka, který tam seděl u kraje silnice – jestli se mu něco nestalo.
LÁSKA
Něco v jeho očích, něco, čemu se nedá odolat. Vím, že dělám chybu. Už slyším tvůj navztekaný hlas. Zní mi v hlavě.
Pomsta
Rozsvítilo se světlo; bodlo mě do očí, ostré, bílé, děsivé. Ztuhnul jsem, srdce mi vyskočilo do krku a zaseklo se tam; celé tělo se proměnilo vkámen a drtilo žaludek, plíce.
Uviděl mě okamžitě; musel. Já…stál jsem uprostřed místnosti, stál jsem tam jako sloup, vyděšený, šíleně vyděšený.
Jakkoli to bolí
„Co je stebou. “
Díval se na ni; seděl zabořený vkřesle a už asi pět minut mlčel, zatímco ona neustále mluvila. Nevěděl o čem. Koukal na ni, na její tvář, na její oči a úsměv, všechno skryté za líčením.
Na kolejích, které nikam nevedou
Neměla bych si tu písničku pořád pouštět; vím.
Posadila jsem se do trávy.
A tady jsem taky neměla chodit.
Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy.
Na konci cesty
„Ne,“ zaprosila. Chtěl jsem ji aspoň pohladit po vlasech, ale cukla sebou, odsunula se ode mě. „Ne, prosím,“ šeptala. Díval jsem se na ni; krčila se u stěny, stočená do klubíčka a v očích měla zoufalý strach.
Nic není, jak se zdá...
Stála jen kousek ode mě, v ruce svírala sešit v deskách, na kterém bylo poznat, že už s ní něco zažil. A dívala se upřeně na bílou kytku v ruce učitele botaniky. Vypadala, že pozorně poslouchá. O délce korunních lístků oproti kališním, o chlupech na lodyze… Ale občas jí to přece jen nedalo – a podívala se po mně.