KDYS CHTĚL JSEM BOHEM BÝT

Kdys chtěl jsem Bohem být
všem ženám…
já bloud.
Pak jen té jedné, jediné…
té mojí.
Pch – Bůh, co chyb má více,
nežli hvězd…
Chtěl jsem být Bohem štětce, pera,
ale dopadlo to stejně…
pak už jsem pochopil,
že mohu být jen jedním Bohem, tím jediným.
Za pár vteřin už budu.
Ležím a někdo mne drží za ruku,
na kterou kape teplé vlhko smutku.
Neplač,
to muselo se jednou stát…
bylo jen otázkou,
budeš-li držet za ruku ty mne,
nebo já tebe.
Osuš si sůl. No –
Už musím…
padá na mne strop
a stěny se neúprosně blíží.
Já musím ven…oknem.
Úží se do tunelu,
roury, trubky, trubičky, kapiláry
s jasnou tečkou na konci.
Zdá se, že je daleko,
ale ve mžiku jsem u ní
….a už jsem venku.

Žádné světlo,
to byla jen jedna z mnoha hvězd
v sazové černi vesmíru,
ta přímo proti tunelu.
Hvězdy jsou ostré,
bez difuzních okrajů a interferencí.
Nád – he – ra,

konečně jsem Bůh !

… a najednou vše mizí
a kolem je jen tma.
V poslední tisícině vteřiny svého života
mozek hlásí :
vole, to je to nic.

Ještě to stačím vzít na vědomí
a pokusím se – já, Bůh
- usmát nad tím volem.
Pak… hotovo..! konec

lidi - já už nejsem...

---