Adél

 Když jsem se poprvé zamiloval, věděl jsem že je to napořád. Byla to sice porodní bába, ale krásnější stvoření jsem do té doby v životě neviděl. Už si ani přesně nepamatuji, jak vlastně vypadala, ani jak jsem se poprvé vzpamatoval z rozchodu, z našeho loučení, když si mě rodiče odváželi domů. Prožil jsem si tehdy svoje první milostná muka. Z oné lásky, toho moc nezbylo, přetrval jen ten pocit, že je to navždy.

 A ono to pokaždé bylo navždy.

 Pokaždé jsem se znovu narodil a každý rozchod byla pro mne nová smrt. Největší muka, mi však přivodila trenérka plavání a to když mne zachránila při pokusu o utonutí. Ani mě tak nevadilo, že mne zachránila, jako když mi umělé dýchání dal její manžel, kterého přede mnou záludně několik měsíců schovávala. Jako bych jí ani nestál za to, abych se nechal zachránit jí… jestli víte jak to myslím.

 Postupem času, když jsem si už užil své, v době, kdy jsem si myslel, že mě jen tak něco nezaskočí. Potkal jsem tu nejkrásnější dívku, která se kdy před mýma očima zjevila. Později jsem jí spíše považoval za bohyni, ale když jsem ji viděl poprvé, z úst se mě vydralo jen slovo „princezna“ Možná to bylo tím, že jsem jich ani o moc víc neuměl a že jsem byl v postatě ještě dítě, proto je tedy odpustitelný i onen lehký nádech klišé.. V mládí jsem si totiž užil pár románku skrz televizní obrazovku a jejím prostřednictvím jsem požádal o ruku ne jednu princeznu. Ale tahle byla opravdová. Najednou se objevila přede mnou a já jsem stále opakoval to jedno slovo a držel u toho v ruce sáně. Teď si vzpomínám…, byla zima, ona měla ve vlasech zamrzlé chuchvalce sněhových vloček a já jsem si byl jist, že jsou to diamanty nesmírné hodnoty, nebo sražený hvězdný prach, nebo tak něco.

 Potom na mne promluvila, já se usmál, i když jsem jí nerozuměl ani slovo. Doteď nevím na čí straně byla chyba. Připadal jsem si zmateně, stejně jako teď, když na to vzpomínám. Rychlost světla by mohla konkurovat rychlosti se kterou jsem se do tohohle stvoření zamiloval. Samozřejmě, měl jsem už něco za sebou a tak jsem si cit – onu povznášející lásku – schoval na chvíli do kapsy. Najednou jsem věděl, že nikdy nedokážu nikoho milovat víc. Bylo mě úplně fuk a vlastně jsem s tím tak trochu počítal, že mě odmítne, přesto jsem byl rozhodnutý dokonce života dvořit se jen jí. S poctou přijímat její koše a vzlykat do polštáře. Stačilo k tomu jen žádná celá nula nula setiny vteřiny… a už jen to o něčem svědčí. Potom jsem ucítil, jak mě chytla za ruku. Byla to jedna z těch chvílí, kdy si člověk uvědomuje, že nic z toho co se právě odehrává nemůže být pravda.

 Svůj cit k ní jsem si hezky hýčkal v kapse, zahříval ho. Cítil jsem, že se zněj něco vyklube. Pohlédl jsem jí do tváře a pokusil zapojit všechen svůj šarm. Vzniklo z toho mírně zkřivené obočí a nadzvednutý ret. „Můžu tě někam hodit…?“ Ono přimhouřené obočí jsem ještě trošku doladil a tím druhým jsem nenápadně poukázal na sáňky, pomalu zapadající sněhem. Byly jsme tak v polovině kopce a kdybych se pořádně rozběhl, pár desítek metrů šupem by to dalo… přemýšlel jsem a zároveň doufal, že můj skromný dopravní prostředek slečnu neurazí. Kdyby to záleželo jen na mě, nestál bych tady samozřejmě v teplákách u sáněk, ale opíral bych se o křiklavě červené sáně s čerstvě zapřaženým trojspřežím a mou hruď by zdobil věnec vítěze- tak jsem si sebe vždycky představoval. Jenže jsem byl v té době malý pán. Nehorší na tom bylo, že nic neříkala. Adéla se jmenovala. To bylo první co mě pověděla, řekla: „Jmenuji se Adéla“ Co sem jí na to měl odpovědět? A tak jsem to na ní vybalil dokud ještě vypadala, že neuteče. „Adélo, asi jsem se do tebe zamiloval… vadí…?“ Začervenala se, byla to první holka, která mne neodmítla, respektive né hned odmítla.

 Řekla na to: „Můžeme si svázat sáňky dohromady a jezdit spolu, jestli chceš…?“ To byl perfektní nápad, pamatuji se, že jsem si v té době nedokázal vzpomenout na lepší, kterej koho kdy v životě napadl. Co na tom že neopověděla na otázku, hlavní bylo, že mě neomítla. V kapse jsem cítil zvláštní hřejivý pocit. Adéla je asi to nejhezčí jméno na světě.

 Byla to ta nejtenčí a nejhubenější holka jakou jsem kdy v živote viděl. Měla úplně promodralý prsty na ruce, ale usmívala se jako by nic. A tak jsem ji strčil ruku do mé kapsy, do mojí citlivé kapsy, do kapsy ve které bylo teplo, její teplo. Dostal jsem totiž strach, že jsem si ten cit natolik přivlastnil, až jsem jí ho úplně sebral a ona neměla teď nic, čím by se mohla zahřívat. Jenže to jsem netušil, co se stane...

 Takový žár, jakej nastal, když mě chytla v kapse za ruku, sem ještě nezažil. Začalo mě být teplo a Adéle začal roztávat sníh ve vlasech. Vsadil bych se o co chcete, že od nás do nebe pomalu stoupala pára, nebo spíš takové to teplé chvění, jako když se v létě třepotá vzduch nad nekonečným obzorem. Bylo to moc hezký.

 Ucítil jsem, že tohle je asi něco víc než láska a že nechci, aby to nikdy skončilo. Jak jsem se pár řádků nahoře chvástal, že jsem už lecos zažil, že budu hrdě a důstojně dostávat košem… kecy… nechtěl jsem, aby mě odmítla, nechtěl jsem udělat nic jiného, jen být sní… cítit jí.

 Škoda, že nebyla reálná, alespoň pro tu chvíli. Měl jsem si to uvědomit hned, když jsem uslyšel to jméno… to nereálné jméno, to jméno princezen. Pamatuji si, jak jsem tam stál. Měl ruce v kapsách a usmíval se v domnění, že jsem sní. Začal kolem padat sníh, vločky dopadající na mě pomalu roztávaly a já to bral jako důkaz její existence. Ale jednou, za hodně dlouhou dobu, si jedna vločka řekla, že neroztaje. Dopadla mi na tvář a tak jak byla, zůstala. Chtěl jsem jí sfouknout, ale nedokázal jsem ani pohnout malíčkem u nohy, jak byl stuhlej. Potom už neroztála žádná a já si uvědomil, že je konec. Políbil jsem Adélu na tvář, na ústa nechtěla.

 Řekla, že nemůže být spolu. Což jsem samozřejmě nechtěl dopustit. Bylo mě jedno, že není reálná, že není skutečná, byla to ta jediná a jinou jsem nechtěl. Nakonec jsme si líbili, že se budeme milovat tajně. I když slovo milovat, není to správný slovo. Nechtěl jsem ho ani použít, i když jsem na nic jiného nemyslel. Rozloučili jsme se a já tušil, že jí vidím naposled.

 O pár let později jsem potkal Adélu, ano tu samou, reálnou Adélu z masa a kostí. Hubená byla pořád stejně a možná právě proto jsem jí tak lehce poznal. Ze začátku jsme dělaly, jakože jeden druhého neznáme, poletovali jsem kolem, švitořili s vlaštovkami, chytali motýly. Až jednou jsme se zastavili, pohlédly sobě do očí a byl to přesně ten okamžik, kdy víte, že už si dál na neviditelné nedá hrát. Když jsem k ní přistoupil, uchechtla se, když jsem ji chytil za ruku, začervenala se a když jsem jí co nejněžněji políbil, usmála se. Chvilku na to se mi schoulila do náruče a kdyby byla kočka, snad by i začala příst. Pohladil jsem jí po vlasech a nevědomky vdechl její vůni. Byla to Adéla a vždycky jsem věděl že přesně takhle voní. Takováto vůně, která se nedá identifikovat, trochu z levandule, trochu z lučních květin, šeřík v dáli a možná špetka borového jehličí. Když se to shrne, podtrhne a sečte, výsledek se dá nazvat osobností a pojmenovat Adélou. Je zvláštní, že člověk v životě potká desítky Adél, stovky jmen začínajících na písmeno Á a přitom pokaždé, když někde takové jméno zaslechnete, v paměti vám vytane jen to jedno. Jako by ani žádné jiné neexistovalo.

 Byly jsme téměř dospělí, i když jsme ani jeden o tom druhém nevěděli, kolik že mu vlastně je let. Byl to takový ten čas, kdy si nejste s ničím jisti a zvláště u věcí, které se vám doposud zdáli neochvějné. Sny, názor, záliby, koníčky a touhy, hlavně touhy. Najednou jakoby člověk přestal toužit a přitom teprve začal. Přestal toužit po tom všem, po čem doposud toužil a začal toužit po něčem novém, ovšem zatím nepoznaném. S Adélou to bylo však úplně jiné, jasné, čisté a krásné. Byla jako závan starých časů, kdy není třeba nad ničím pochybovat, kdy stačí jen věřit, že to, co zdá se býti takové na první pohled, je takové doopravdy. Byla krásná s příchutí dětství.

 Když sem byl dítě, nevěřil jsem, že by mohla být reálná, když jsem dítětem být přestával, nevěřil jsem tomu, že by mohla být jen snem. Byla stvořená z tisíců a přitom byla jedinečná a ať se to zdá být sebevětším nesmyslem, z každé, do které jsem se do té doby zamiloval, byl ten nejkrásnější kousek právě v ní. Najednou jí projel mráz po zádech, vím to, protože i mne samotného zamrazilo, zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Usmívala se takovým tím omluvným výrazem, potom se nadechla, jakoby chtěla něco říct, ovšem než se k tomu odhodlala, znovu se ke mně přitiskla a slabounce zašeptala: „ještě chviličku…“ Nechci si moc fandit, ale v mé náruči mi připadala šťastná. Myslel jsem na všechno, na to jaké to je se sní doopravdy líbat, jaké to je líbat se sní tak dlouho, až na nebi začnou padat hvězdy, jaké to je dotýkat se jejich prsou, jestli voní stejně jako její vlasy, jaké to je se sní milovat, jaké to je se s někým milovat, koho doopravdy milujete.

 Nebylo těžké si odpovědět, na všechno byly odpovědi tak snadné a přitom tak plytké. Věděl jsem, že to musí být něco úžasného a věděl jsem, že to asi nikdy nepoznám. Budu se milovat s jinými ženami, které mne možná budou také milovat a v každé z nich se budu milovat s ní, s Adélou. Z každé zlomek a možná si jednou složím celou mozaiku. Celá tahle hra na puzzle mě přišla strašně směšná. Představte si to, držíte dívku v náruči, ona se k vám tiskne, vy ji milujete a přitom si představujete, jaké to jednou bude, až se vyspíte s dost ženami nato, abyste pocítili, jaké by to bylo milovat se s jednou a to s touhle jedinou. Políbil jsem jí na vlasy, ona zvedla hlavu a už se neusmívala. Zeptal jsem se jí co ode mne chce? A Ona odpověděla, že nic, že by chtěla být navždy se mnou a jen a jen se mnou, a že když se mnou není je jí smutno, celé to zakončila tichým „ale“ a utichla.

 V tu chvíli jsem přestal věřit na lásku, sice jen na vteřinu, ale pamatuji si ten pocit, pocit, kdy vám pojem láska je najednou zcela cizí, pocit, kdy vám najednou láska přijde jen jako prázdné slovo, kterému jste v životě možná přisuzovali až příliš významů, pocit, ze kterého jde strach a za který se budete časem nenávidět. Když na to celé teď vzpomínám, v hlavě se mi vše odehrává jako ve zpomaleném filmu, když mrkla, nadechla se, svraštěla obočí a pootevřela ústa. Lidé často říkají, že se v životě nezamilovali, já tomu nevěřím. Zamilovat se je tak snadné, jen je tomu potřeba uvěřit. Odešla. I její vůně odešla. Později jsem potkal dívku, která voněla po orchideji, nebo po šafránu, nebo skořici… už si nepamatuji ani jejich jména.

 Alžběta? Anežka? Aneta? Adéla…