Až na svatýho Dindy

Sobota – 7.00
Ráno jsem se probudil docela brzy.
Bosýma nohama se šourám k oknu, vytáhnu roletu a násilím otevírám okno. Chrchlání a posílání zelenáčů oknem ven, mi připomene mého dědu, který se do svých devadesátých narozenin prokouřil ke čtyřem krabičkám denně.
Už ho doháním a není mi ani polovina. Určitě brzy chcípnu, děda mě přežije. Vím to.
V poslední době hodně chlastám a flámuju a pokud mě neskolí tohle, tak nějaká pohlavní choroba určitě.
Vracím se pomalu k postelím a zkouším identifikovat osobu, která leží na pelechu mé ženy.
Nevzpomínám si. Nejraději bych ji polil vodou a vykopal ven. Chci být sám. Zas jdou na mě ty divné stavy a večer se vrací žena i s dětmi. Při té vzpomínce mám po náladě.
Je to mé druhé manželství a rozvod je opět na spadnutí.
Zkouším ji vzbudit. Nejprve něžně polibkem. Nezabírá to. Jemně do ní strčím a čekám na reakci. Nic. Jen slastné zavrčení a stulení se do klubíčka. Nezbývá mi nic jiného, než přijmout vhozenou rukavici a užít si poslední chvilky plné slasti.
Po pětiminutové rychlovce vstane, projde koupelnou, položí mi na stolek své číslo a odejde.
Tak to bychom měli.

Zapálím si a snažím se zmapovat obsah v ledničce.
Nakonec vytáhnu pár vajec, hodím je na pánev, okrájím plesnivý chleba a začnu hodovat.

9.00
Sakra, tolik hodin. Musím stihnout Vladimíra a dokončit ten projekt Říhových. Už tak máme zpoždění. A ten bordel co je kolem. Asi bych měl uklidit, nebo mě Lenka zabije. To nezvládnu. Volám matce. Za půl hodiny se míjíme na schodech.

9.30
U Vladimíra je příjemně. Jeho manželka, Karin, je štíhlá, vyzývavá a krásně voní. Vůbec se nedokážu soustředit . Vedle z pokoje se ozývá dětský pláč. Karin mizí a s ní i moje bujné myšlenky, které se konečně můžou věnovat tomu, proč jsem zde.
Když je po všem a zdá se nám, že máme vyděláno, Vladimír pečlivě sváže velké skripta a z baru vytáhne dvě sklenice s průhlednou láhvi.
O hodinu později už sedím v taxíku, mírně rozbrnkaný a přemýšlím, co s načatým polednem. Opět se mi hlásí žaludek. V nadějí, že mi snad matka něco při úklidu v bytě i uvaří, ve mně vyvolá dobrou náladu a po výstupu z taxíku beru schody po třech, abych se co nejdříve přesvědčil, zda mě má intuice neklame.

12.00
Maminky se nezapřou.
Svůj kvartýr jsem nemohl poznat. Všude bylo čisto, útulno a z předsíně bylo cítit pečené maso.
„Mňam“ - vtrhl jsem s úsměvem do kuchyně, který mě přešel v okamžiku, kdy mě od sporáku vítala nasraná Lenka.
Asi po půlhodinovém monologu, kdy jsem se o sobě dozvěděl, jaký jsem debil, ochlasta a sráč, mně v rychlosti sbalila dva kufry a celkem stroze sdělila, že si mám táhnout k matce.

12.30
Jedu zpátky k Vladimírovi.
Zrovna obědvali, když jsem zvonil. Otevřela Karin a tvářila se překvapeně. O to víc, když shlédla po mém boku dvě zavazadla.
Místo pozdravu jsem se zeptal, co by tomu řekli, kdybych je tuto noc poctil svou společnosti.
Následovalo trapné ticho, ale byl jsem vpuštěn dál.

19.00
Večer byl mučivý. Karin se kolem mne promenádovala v košilce a když šel Vláďa malou uspat, sedla si těsně vedle mě a slušně požádala, jestli bych si nemohl umýt nohy.
Trapas. Po nucené večerní hygieně a sedíc v čistých ponožkách, jsem musel shlédnout nekonečné množství fotek z různých dovolených, vánočních večírků a celé Karinino zachycené těhotenství, završené porodem a kojením.
Šlo se spát po detektivce. Já měl děsnou chuť na pivo, ale bylo mi blbý si říct o klíče. Ulehl jsem poslušně na gauč a poslouchal, jak si to ti dva vedle rozdávají.
Bylo to k vzteku. Měl jsem pocit, že jim dělá dobře má přítomnost. Nechali si schválně rozsvícené, aby byly vidět přes skleněné dveře jejich siluety. Řvaní bylo nekonečné a nabíralo na intenzitě. Začínal jsem nabývat dojmu, že si přejí, abych vtrhnul mezi ně. Myšlenka to byla krásná, ovšem vadil mi tam Vladimír a to mě a mého kámoše v rozkroku okamžitě zklidnilo.

Neděle – 8.00
Ráno se tvářili jakoby nic. Dokonce se mě jízlivě zeptali, jak se mi spalo a kde budu spát dneska.
„U matky“, znělo mé rozhodnutí přesvědčivě natolik, že se oba chytli spokojeně za ruce a zakousli do housky s máslem.

9.00
U maminky vždycky dobře.
Ale jak u které. Ta moje nezavře pant od rána do večera a když nemluví, tak si zpívá. Nevím, co je horší. Asi 100x jsem si musel vyslechnout, jaký jsem packal a asi 50x, jak s ní Lenka vyrazila včera sprostě dveře.
Naštěstí byla neděle a to se hrál u nás na hřišti fotbal.
Hned po lehkém obědě jsem vyrazil.
Na lavičkách u hřiště posedávalo pár lidí, mezi nimi i pár známých. Koupil jsem si pivo a usedl, když ke mně přistoupil Bořek, spolužák ze základy. Měl už docela nakoupíno, tak se není divit, že mu chytrost z huby jenom sršela.

14.00
Mám hlad. Pivo mi začíná líst do palice. Z kapsy jsem vytáhl půlku rozjedené horalky a málem i s obalem nacpal celou do pusy.

15.00
Šílím hlady a chce se mi urputně močit. Kamarád je neodbytný, hubou mele víc než moje matka. A to mi leze děsně na nervy a vyrušuje ze zápasu. Očima mapuji zeleň kolem hřiště, abych se šel vyprázdnit. Cestou zpátky nesu další pivo a dva panáky k tomu.

16.30
Nevím, jak dopadlo utkání, ale Bořek je bezva. Náramně si rozumíme. Máme hodně společných zájmů a dokonce i stejný podnikatelský záměr. Fandíme oba Spartě a nevolíme ODS.

17.00
Stánek na hřišti zavírá. Přesouváme se taxíkem do restaurace u Holásků a k pivu si dávám tlačenku. Je mi fajn a doufám, že večer někde zapaříme.

23.00
Zvracím před domem.

23.10
Zkouším se dostat do svého bytu.
Zvoním, tluču, kopu do dveří. Otevře Lenka a křičí na celou chodbu. Pomalu začínají vylízat sousedé. Jeden z nich řve na Lenku, ať si toho debila zklidní. Jdu se prát.

23.45
Ležím na gauči s ledem na oku a vedle na zemi mám položený kýbl.

Pondělí - 8.00
Lenka vstává jako první. Slyším ji z obývacího pokoje. Vůně kávy se prolíná dveřmi a já se snažím rozpomenout, co se všechno včera stalo.
Musím do práce. Stydím se. Čekám, až se za Lenkou zabouchnou dveře a rychle se vyšourám ven z obýváku. V kuchyni je nachystaná snídaně. Něco zobnu a vyjíždím.
Cestou nabírám Vladimíra, který má pokažené auto. Celou dobu trapně mlčí a na klíně mačká naše sobotní skripta pro Říhu.

9.00
Návrh se Říhovi moc líbil. Zaplatil služnou zálohu a odešel z kanclu. Já si hodil nohy na stůl a zapálil cigáro. Odpoledne musím pro děti ke tchýni a pak…. Co pak?..... Začínám panikařit. Mám prožít zbytek dne se svými dětmi a nevím jak.
Bože, to jsem dopad. Můj život stojí za hovno.
Nevím, jestli je to věkem, nebo špatnou kocovinou, ale začínám mít pocit zbytečnosti.
Co jsem v životě dokázal?
Ano, prachy vydělám, ale taky je obratem pustím do koloběhu. Téměř každý den jsem v hospodě. Víkendy trávím převážně u jednohubek, nebo vymetám diskotéky jak nějaký puberťák.
Mám ženu, která si mě neváží, děti, u kterých nemám respekt a téměř mě neznají.
Za pár let se za mě začnou stydět.
Hnusem jsem se otřepal.
Asi bych to měl změnit.
Docela závidím Vladimírovi.
Jeho klid, harmonií, pravidelnou stravu a sex s jedním partnerem……
No, to druhé mě zas až tak nerajcuje.
Tipnu třetí cigáro a hledám další krabičku. K sakru! Ta byla poslední. Ještě, než seběhnu dolů do trafiky, volá Lenka. Chce se ujistit, že děti opravdu vyzvednu.

10.30
Jdu do sebe.
Změním se! Vím to, už kvůli Lence a dětem.
Je mi najednou tak fajn. Cítím se lehce a přitom silný.
Pomalu přivírám víčka a únava ze včerejška mě přemáhá.

11.30
Zvoní mobil. Bořek.
„Bože, ty krávo, jak si včera dopad?“
Pravdivě jsem odpověděl.
Zřejmě jsem ho potěšil, protože i on měl drobné problémy při svém návratu.
„Ty vole, tak co dnes podniknem?“ Nadšeně vříská.
„Nevím, asi nic“
„Ty mě děsíš, kamaráde.“ Nenechal se odbýt.
S vypětím všech sil mu hlásím můj dnešní program, který začne tím, že odpoledne vyzvednu děti u tchýně. Pak se jde ZOO a večer kino s celou rodinkou. Bude to skvělý den a já se na něj strašně těším.

17.00
Jsem na šrot.
Sedíme s Bořkem u výčepu a náš lístek se podobá starému plotu. V kapse mi neustále drnčí telefon. Už na něj nemám nervy, vypínám…….