Obálka

uvědomil, že se prodlevy mezi nimi zkracují. Po dvou měsících Muž docházel dvakrát denně: ráno kolem páté, než se Oskar odebral do práce (byl zaměstnán v archivu městského magistrátu), a podruhé zase večer, krátce před sedmou. Průběh jednotlivých návštěv se v podstatě nelišil. Muž, na němž ležela zodpovědnost za první tah v celé partii, zazvonil, Oskar mu otevřel, Muž postupně obhlédl jednotlivé místnosti, Oskar jej doprovázel. Začínali v předsíní, po té pokračovali ložnicí, dále koupelnou, nakonec přešli do obývacího pokoje, kde muž usedl na gauč a nadále odmítl jakkoliv komunikovat. Slovo „odmítl“ však není nejvhodnější; ze své podstaty předpokládá stav, který se děje až do chvíle, kdy je stavem zcela protichůdným přerušen. Jenže Muž, který za Oskarem docházel, nikdy nepronesl jediné, byť jen to nejnepatrnější, slůvko. Otázky, kterými jej Václav zahrnoval, se tříštily o útesy Mužovy mlčenlivosti, čímže byly zároveň zpochybňovány, neboť jakou kvalitu může mít otázka, která si nezaslouží odpověď? Oskar však nepolevoval a krom elementárního: Proč jste přišel? Odkud jste? Co mi chcete? se vyskytly i pokusy odvážnější, například: Máte cigaretu? Posílá vás někdo, nebo jste přišel sám za sebe? Prší? Koho mám volit? Jak dlouho za mnou budete docházet? et cetera. Jako pojítko zde vystupoval fakt jejich nestálosti. Byly sice pokládány opakovaně, ale v různou dobu,  v rozdílných místnostech a z nestálých, prodlužujících se či zkracujících, vzdáleností. Někdy je Oskar kladl ze tří kroků, jindy se však doslova tiskl k Mužově uchu, do něhož buďto šeptal, nebo naopak křičel jednotlivá slova, z nichž otázky sestávaly. Občas, chtěl-li Muže zmást, na něj křičel i šeptal. Občas mlčel. Jenže nic z toho nezabíralo a Muž, jakkoliv se obsah otázek proměňoval, nadále zůstával neoblomně němý. Nezabíraly ani přímé apely na jeho pohodlí (z nichž převládaly tyto: Sedí se vám dobře? Nebolí vás hlava? Nemám vyvětrat?) a teprve Oskarovo překvapivé rozhodnutí, že si Mužovy odpovědi vymyslí, částečně nahlodalo monotónnost jejich vzájemné komunikace. Ta se sice ani po té nepřenesla přes hranici jednostranného monologu, ale jako taková alespoň ožila barvitějšími intonacemi. Uplatněno na první otázku vypadal jejich (domnělý) rozhovor takto:

  Otázka:     „Proč jste přišel?“

  Odpověď: „Přišel jsem, protože

vám propadla pojistka a je tedy nezbytně nutné zjednat nápravu potřebuji přítele kterého jste ani já ani vy nikdy neměli můžeme tedy být přítel jeden druhému se mi nelíbí jak žijete čímže ovšem nejste vinen vy nýbrž společnost která se proti nám spikla můj milý přítelíčku.“

  Jenže podobné odpovědi nemohly uspo…

  Ale ne, řeknu to jinak, srozumitelněji:

  Ani Oskar nedokázal přemoci tíhu empirické reality vzletnými představami, jakkoliv se tyto vyznačovaly možnou živostí a pravděpodobnou uvěřitelností. Možná proto, že představy vždy zůstávají záležitostí jednotlivce, kdežto realita je sdílenou zkušeností celé společnosti. Po čtyřech měsících začal Muž Oskara navštěvovat třikrát za den. Nově i v libovolnou noční hodinu. Ačkoliv byl Oskar se skutečností Muže (jakožto osoby) v podstatě smířen, nestálá doba, kterou si tento vybíral k třetí návštěvě, Oskara rozrušila. Paralyzován smrtelným strachem, že se Muž objeví v nejméně vhodný okamžik (například tehdy, když sám bude onanovat), často ani nedokázal usnout (natož onanovat). Bezmocně ležel v posteli, přikrývku staženou po prsa, a na stěnách pozoroval nahánějící se světla ulice. Z dlouhé chvíle uvažoval, jak by se Muže zbavil. Podvědomě tušil, že jednou může nastat den, kdy Muž do jeho bytu jako obvykle vstoupí, ale již nikdy nevyjde ven. Trvalo další týden, než Oskara napadlo, že otázky, které Muži pokládá, zůstávají nezodpovězeny, protože neslyšeny (důvodů mohlo být několik: Muž nedoslýchá, Oskar špatně artikuluje et cetera). I to bylo možné. S prozíravostí, jež mu tři měsíce unikala mezi prsty, se rozhodl, že své otázky sepíše formou seznamu a ten Muži předloží, co nejdříve bude moci. Vstal a pod dohledem noční lampy se pustil do psaní. Při této činnosti si zničehonic připadl jako literární postava, jejíž příběh sice znal, ale jméno mu splývalo s těmi, jejichž příběh naopak zapomněl. Připsal:

  Jsem

  literární postava? což nahlíženo nezaujatou optikou byla otázka směšně troufalá, vlastně i naprosto irelevantní, neboť její případná odpověď, ať by již byla jakákoliv, by na Oskarův život (růst vlasů, potřeba jídla, spánku a vyměšování et cetera) neměla pražádný dopad.

  Na druhý den (který přišel záhy)

položil před Muže, jenž se opět pozvolna nořil do své každodenní strnulosti, svůj dotazník. Muž se předklonil, přitáhl papír k sobě, a stačilo, že si přečetl první otázku, aby se rozpoutal uragán slov, který smetl Oskarovo tiché ráno:

  „Přišel jsem,“ řekl: „abych vám předal tuto obálku,“ a jako důkaz vytáhl z kapsy šedého saka (ten den byl celý v šedém) bílou obálku: „kterou od nynějška, tj. ode dne, kdy byla předána svému adresátovi, tj. vám, musíte opatrovat jako oko v hlavě a především, což je obzvláště důležité, ji nesmíte za žádných okolností otevřít a to ani tehdy, žádala-li by vás o to jakákoliv konkrétní osoba, mě nevyjímaje, což platí přesně do chvíle, kdy tuto obálku předáte – a upozorňuji, že tak musíte učinit osobně – na adresu, kterou vám nyní napíši,“ načež z téže kapsy vytáhl i propisku a pod Oskarovy otázky připojil několik krátkých řádků, které moderního člověka umísťují do času a prostoru. Zanechav za sebou takovéto memento, vstal a odešel.

  Oskar

  osaměl.

  Řečeno tak

  že byl najednou úplně

  (což dobře vím, protože tehdy jsem jej celé dny nenápadně pozoroval v koupelnovém zrcadle a taky způsobu, jakým uchopuji čajovou lžičku)

sám

                                   aby obálce nepřikládal větší význam. Těšila jej pouhá skutečnost, že Muž vymizel z jeho života a ten se – jako uvadlá květina po mírné přeháňce – opět vzmáhá, zaplňuje se prací a třemi prázdnými pokoji jeho bytu. Obálka zůstávala ležet na místě, kam ji Muž odložil. Snášel se na ní prach okatým opisem značící nepřestajný tok všedních dnů, do něhož se v nepravidelných intervalech zařezávaly volné a vpravdě řečeno i tak trochu nudné víkendy. Jenže jsou to právě smrtelně strnulé věci, které se v součinnosti s časem vyznačují nesmiřitelnou agresivitou. To, že si Oskar nevšímal čistě fyzické přítomnosti výše popsané obálky, neznamenalo, že o ní nepřemýšlel, právě naopak. Přemýšlel. Později, když opadlo prvotní nadšení z navrátivší se všednosti, myslíval na obálku docela často a to i v ty nejméně vhodné okamžiky (například tehdy, když onanoval). Jednoho dne si obálku přibalil do pracovní aktovky a chybělo už jenom několik týdnů – během nichž zavládla zima – aby řetěz ulic, jenž mu znamenal cestu z práce, nastavil o adresu, kterou mu udal Muž, než odešel.

  Oskar stanul před bytovým domem, jenž se v zásadě nelišil od jeho. Pro snazší představu uveďme, že měl-li dům, před nímž nyní stál, čtyři podlaží, jeden vchod a valbovou střechu, dům, v němž bydlel, měl čtyři podlaží, jeden vchod a valbovou střechu. (Pokračovat nebudu, protože myslím, že podobný příklad je sdostatečně názorný.) Zatímco pozoroval okna, která se vyplňovala siluetami, zhasínala se a rozsvěcovala, přemýšlel, má-li do domu vstoupit, zazvonit na ten jeden jediný určitý zvonek, načež předat obálku, a pak se možná vrátit domů a na všechno zapomenout. Na chodník plískal mokrý sníh a reflektory projíždějících aut naháněly Oskarův stín po fasádě domu. Prodlužovaly jej a zase zkracovaly, zalamovaly i rovnaly. Najednou se stín rozdvojil.

  „Otevřete obálku,“ vyzval Oskara hlas za zády.

  „Žádnou obálku nemám,“ zalhal, aniž by se otočil.

  Hlas se omluvil: „Promiňte,“ řekl lítostivě: „asi jsem si vás s někým spletl,“ a hned na to se zhmotnil do útlého muže, který vyšel zpoza Oskarových zad.

  „A oheň nemáte?“ zeptal se tento ve své útlosti.

  Oskar nejprve mlčel, po chvíli nepřítomně zakroutil hlavou načež odešel.

  Doma, upíraje pohled na strop, přemítal, co mohla událost s obálkou, domem, stínem a útlým mužem, který z něj vzešel, znamenat. Myslí se mu honilo toto: ?, přičemž po další úvaze dospěl k dvěma následujícím možnostem: 1) Událost neměla žádný význam. Což se rovná: Událost měla význam 0. 2) Událost byla od prvního okamžiku přeplněna nepřeberným množstvím významů čekajících nyní na postupné odhalení. Což se rovná: Událost měla význam 1. Nehledě na významy byl ale pevně rozhodnut na vše zapomenout. Zapomínání totiž byla jeho nejoblíbenější činnost. Často zapomínal jen tak, z dlouhé chvíle. Možná ho postupné vymazávání vzpomínek bavilo stejně, jako jiné lidi fascinují známky, pohlednice, vláčky nebo světová ekonomika. Ale tato událost se do určité míry vymykala. Ta míra nebyla malá. Byla poměrně velká. Ano. Uplynulo několik všedních

  dní a on opět myslel

  výlučně na obálku

  jako Hanibalovi sloni přešly i další dni, které

  (což mi připomíná, že v úterý omylem rozbil skleničku)

  se následně jako mléčný škraloup smrskávaly do celých týdnů, mezi nimž

  Ale ne, cožpak to nevidíte? Dopouštím se takových chyb!

  Možná to totiž nebyly žádné týdny, ani dny, možná se jednalo o pouhé hodiny. I když mě napadá, jestli se v hod

  Nehodlám se nicméně přerušovat. Doba, která uplynula, je nepodstatná; vrátím se, kde jsem skončil, a budu v poklidu pokračovat. Nerušte mě:

                                                                                   podruhé stiskl tlačítko zvonku. Čekání se protahovalo a již chtěl odejít, když zámek konečně zacvakal. Ve škvíře, která se před ním rozevřela, spatřil hlavu muže, jenž střídavě otevíral a zavíral ústa, jako by se chystal něco říci, ale nakonec si to rozmyslel a slova, která již nešlo zadržet, alespoň utopil v hrtanu. Oskar zatlačil na dveře a vstoupil dovnitř. Muž nekladl žádný odpor a zatímco se Oskar procházel jednotlivými místnosti, pokorně jej následoval jako malý psík. Byt páchl přesmaženým tukem a mokrým tabákem. Společně došli až do obývacího pokoje. Tam Oskar usedl na omšelý gauč. Přemáhal se, aby se ze zápachu, který neustále sílil, nepozvracel. Muž před ním stál a dál kroutil ústy, nevydal však jedinou hlásku. Kosé světlo propadalo okny, načež se tříštilo o zašlý nábytek. Bylo ráno – ostatně jako pokaždé, když za mužem přišel. Tyto návštěvy se staly pravidlem. Pak si jednoho dne