Těžkost hrůzy

Těžkost hrůzy

„Babičko, pojďte se osprchovat!“ zvolala sestra z rohu pokoje léčebny dlouhodobě nemocných a opět zavřela. Panebože ne, jen de do sprchy! V černotě za zavřenými dveřmi kde se ocitala, jí opět vstanuly vzpomínky na tu hrůzu. Bála se jen pomyslet na sprchu, a přitom už je to tolik let.. Ano, všem tehdy řekli, že se jdou osprchovat. Všem těm budoucím spáleným troskám těl. Každý z nich si nesl příběh, svůj vlastní osud zrazený podlostí, křivdou a nectí. Každý si ho nesl, až do „sprchy“..

Kolikrát děkovala bohu, že při selekci ta tlustá žena před ní zakryla její těhotenství. Ví jistě, že jinak by dnes vzpomínat nemohla. V jak nelidských podmínkách porodila tu drobounkou, nicnetušící nevinnou tvář. A přece ji nesnášela! Hořkost z esesákovo pravidelného zneužívání ji pronásledovala den co den. Drsné přírazy rozdrcující její klín jen umocňovaly tok ronících slz. Ta věčně opilá zrůda si ji brávala kdy chtěla. A přes všechno to utrpení se hlásila o své právo na život, které nakonec vyhrála. Jinak by nebyla tady, i když cítí, že už to nebude dlouho trvat..

Dnes tady za mnou zase byla, i s rodinou. Jak jí mám povědět čí je dcera, jak? Ne, prostě nemohu. Příběh o normálním chlapci a otěhotnění ještě před tou hrůzou je postačující. Jí už to nikdo nikdy nepoví a já si své (její) tajemství odnesu do hrobu..

Bože, hroby.. zas je to tady. Není dne aby mi to něco nepřipomínalo. Sprchy, elektřina, doktoři.. Mělo vůbec smysl bojovat? Vždyť to, co prožívám, není život. Jen pronásledování minulostí vnesené do přítomnosti. Psychická zátěž snad krutější než kdybych to ukončila rovnou tam. Vyšlo by to nastejno? Nikdo neví. Zmařený život taky život? Jak se někdo může stát takovou zrůdou! Hrůzným stvořením nemající citu, nemající srdce, slepě poslouchající rozkazy těch, co jsou ještě horší. Špína, plíseň, páchnoucí zatuchlina, krysy, vši, odpadávající kusy kůže malomocných, vyhasnuté jiskry v očích; ač ještě živi, bez života. Lidé marně volající pomoci, zoufalé, nikdy nevyslyšené prosby a nakonec.. bolestný skřek umučených, ze kterých zbývá jen dým nad spalovnou..

Ne, už nikdy na to nechci myslet. Celý život pronásledována tupými myšlenkami. Ne, už nechci…

Měsíc byl zakryt sépiovým oparem a mlha se tak ještě víc rozrostla. Konečně odcházela, šťastna. A s ní myšlenky na válku, na koncentrák. Teď už bude mít konečně klid. Od těžkosti, od bolesti. Je volná..

Jen šumící listy temného lesa vedle hřbitova zpívaly noční píseň. Píseň za odpuštění pro jednu zraněnou duši, čerstvě plující černou tmou…