Pomoc, já se netopím

Pomoc, já se netopím!

Heršoft, ta voda je jako led! To byl teda pitomej nápad – jít se utopit v říjnu! Noci jsou ledový, venku je hnusně a fučí, jen ty hvězdy nad hlavou září jako bonbóny ledovky.

Ale, sakra, když už jsem tady, měl bych to dokončit. Aby to nedopadlo jako s tím věšením. Tak dlouho jsem hledal ten správnej provaz, až mi mezitím porazili strom, kterej měl pro můj čin ideální postavení větví.

Kdepak, dneska to nevzdám.

Nejhorší na tom je to moje puntičkářství. Kolem našeho městečka, jako v Třeboni, jsou tři prdele rybníků, kde by to šlo, ale nejde, protože na mě prostě musí zrovna zapůsobit tenhle, třicet kilometrů vzdálenej.

Už jsem prostě takovej – i to je důvod, proč se chci zabít a to věčný trápení jednou provždy ukončit. Vždyť se s tím vážně nedá žít!

Jen malej exkurz do mýho posranýho života...

Nenajím se, pokud je na talíři něco zelenýho, a to je skoro vždycky, takže vypadám jak chodící reklama na léčebné pobyty v Osvětimi.

Nevyseru se , pokud nejsou dveře po mojí pravé straně.

Zuby si můžu čistit jen jednou značkou pasty.

Nervuju, když prádlo (samozřejmě praný jen v jednom druhu prášku) nevisí na šňůře podle barevného spektra…

Co je tohle za život!?

Dneska to prostě ukončit musím. Řítil jsem se na kole bůhvíjak dlouho v úplný tmě, šestkrát skoro převálcoval srnu, devětkrát skoro něco pře válcovalo mě, a to jenom proto, že nepoužívám dynamo, protože nemůžu slyšet ten zvuk, jak šoupá o tu gumu…

Cesta byla tak šílená, že bych se stejně ani nechtěl vracet, takže mi vlastně ani nic jinýho, než se zabít, nezbude.

Jen kdyby ta voda nebyla tak studená. Na druhou stranu, v ní se prej srdce zastaví rychleji – ti z Titaniku by mohli vyprávět, tedy - kdyby mohli.

Tak do toho – ať už je to za mnou.

Mám tam vlézt v hadrech? Nebo bez nich? To je dilema! Nikdy jsem se netopil, tak nevím. Asi bez nich, kdyby to náhodou nevyšlo, abych měl pak alespoň něco suchýho na sebe.

Pamatuju, to jsem byl ještě prťavej kluk, jak se topil starej Ervín, to kvůli ženě. Bylo léto a my si hráli u řeky, když přišel chlap v těžkým hubertusu, v ruce měl dva starý obrázky a na hlavě tvrďák. Beze slova vlezl do vody a začal se topit. Moc mu to nešlo, bylo celkem teplý léto a vody bylo tak po kolena. Ervín se spíš cachtal a plačtivě hulákal, prej: „Aranká, cóz mi to údělala?“ A do toho se potápěl a zase vyplouval - asi hodinu. Teprve pak se vydrápal v tom nacucaným kožichu na břeh a beze slova odešel domů.

Kdepak, hadrech ne. To raději bez.

Heršoft, teď je mi teprve kosa! Nechám si aspoň trenky, Nesnáším dívat se na to, jak se mi zimou smrskne pinďour. To je skoro horší, než špatně uložený nádobí!

„Ááááááá!“ Zaječení mi vyjede tak nějak samovolně. Vody mám po kolena, je tam hnusný bahno a řevem jsem probudil nějakou kachnu, co mi nasraně odpověděla.

Musím se potopit.

Pod vodou vydržím asi pět vteřin. Snaha nadechnout se vody vzala za své, plíce mě zradily. Vypluju nad hladinu a zuřivě sebou plácám. Doprdele! To je zima!

„Bravo!“ ozve se najednou od břehu a někdo ve tmě zatleská.

Leknu se tak, že se skoro utopím. Jak se leknu, vdechnu vodu a zuřivě se rozkašlu. Ten stín na břehu se rozchechtá a znovu začne tleskat.

Teď si konečně přijdu jako blbec. Mlátím sebou ve studený vodě, dávím se, jektám zubama a na břehu se mi nějakej idiot směje tak, že ho zákonitě musí za chvilku klepnout.

Kdepak, hošánku, dneska to tvoje topení nevyjde. Na smrt potřebuju klid.

Doplácám se ke břehu. Ten idiot se usadil hned u mých věcí.

„Brejvečír!“ řekne mi. „Díky za představení, bylo to - interesantní!“ A zase se rozchechtá.

Lezu z vody a nemluvím. Ani vlastně nemůžu, zuby mi drkotají tak, že cítím, jak se mi odlupuje sklovina, tedy pokud to není ledová krustička.

„Shoď ty trenky!“ řekne mi a podává mi triko a kalhoty. „A dělej, ať to na tobě nezmrzne!“

Chvilku váhám, co když je to nějakej úchylák, že chce, abych se svlík, ale já ho stejně už asi ani nemám, taková je mi zima, kdepak, neznámej, se mnou si neužiješ!“ Nakonec se stejně svlíknu a rychle se soukám do věcí.

On tu pořád sedí, dívá se a podává mi bundu. „Tak, je to lepší, ne?“ řekne, když se dooblíknu.

Kupodivu mi začne být téměř okamžitě teplo. Že by se krev začala líně plazit směrem k srdci?

„Nemáš cígo?“ zeptá se úchyl zničehonic a sám si hned odpoví. „Asi ne, co? Nevypadáš na kuřáka. Hergot! Jak já bych si jednoho čvaňhala dal!“

Vzdychne a posadí se čelem k vodě. Čumí na hladinu, která je zase temná, klidná, plná dvojčat hvězd, co se vzhlížejí v tom přírodním zrcadle.

Stojím a čučím mu na záda, nevím, co bych měl dělat.

Rozhodne to za mě. „Sedni si,“ řekne. „Já tě nekousnu!“ Vzdychne si.

A tak si sednu. „Asi bych měl..jet!“ řeknu první věc, co mě napadne.

On na to neřekne nic.

Tak tady sedíme a mlčíme a zíráme do vody.

„Já jsem nějakej Rosťa!“ řekne do ticha a natáhne ke mně ruku. Je studená a měkká.

„Květoslav!“ představím se.

„Ty vole!“ vyprskne. „Tak teď už se konečně tomu tvýmu trapnýmu pokusu nedivím. Květíku!“ Dodá.

A je to zase tady. Každej se mi směje, jsem k tomu prostě předurčenej. Jsem malej nešikovnej puntičkář co mu ještě rodiče dali buzerantský jméno.

„Vodkad seš?“ změní téma, když vidí moje nešťastný rozpaky. „Já bydlel dřív ve Lhotě. Červený! Tu zná přece každej blbec,“ dodá, když si všimne toho, jak koukám.

„Bydlel?“ zeptám se já. „Už tam nebydlíš?“

„Kdepak, už sedm let bydlím tady!“

Přemýšlím, jestli jsem cestou zahlídnul nějakej domek. „Takže tady jako máte někde chatu, jo?“

Směje se, až se zakucká. „To se povedlo, chatu prej!“

Když zase nabere dech, opět změní téma. „Co to prosím tě mělo bejt? To byl pokus o utopení?“

Nechce se mi k tomu nic říct. Jen sedím a tiše zírám na vodu.

„Takže jo.“ Okomentuje moje mlčení on. „Docela blbej nápad, ne?“

„Neznatelně přikývnu a Rosťa mě poplácá po zádech. „Vole, topěj se jenom slaboši!“

Co na to říct? Já slaboch rozhodně jsem.

„Máš aspoň pořádnej důvod?“ zeptá se a z rybníka ho doplní vzteklej jekot kachny, která připomíná sousedku, co chce spát, zatímco ve vedlejším bytě je pěkně rozjetej mejdan.

Ani nevím proč, ale najednou se rozpovídám. O posraným životě, o tom, co mi nahoře přidělili, o nepochopení, prostě o všem, co mě tejrá už léta tak, že si s tím přestávám umět poradit. A on sedí a poslouchá, občas se uchechtne, a zatímco moje pusa připomíná protrženou hráz, na vodu sedá mlha. Mléčný opar, milosrdná poklička, která mi jednou provždy uzavírá tenhle rybník, který se měl stát mým posledním útočištěm, možná hrobem.

Když konečně domluvím, otočí se ke mně. „Hele, to cos vyprávěl, to přece není žádnej skutečnej průser, ne? Jasně, uznávám, život máš zpackanej, ta tvoje úchylka ti to taky hodně komplikuje, ale na zabití to, myslím, není!“

„Není?“ zopakuju po něm a v hlavě cítím trochu zmatek.

„Marodíš?“ zeptá se. „Myslím, jako je ti něco hroznýho? Bolí tě to tak, že se to nedá vydržet? Že musíš celou noc řvát. Nebo ti snad přestávaj fungovat kousky těla?“

Zavrtím hlavou. Vím jak to myslí. To co mě bolí, není tělo.

„Vidíš, „ řekne mi a zvedne se. „To by byl důvod, co bych dokázal pochopit!“

Prohne se v zádech a s obličejem otočeným k obloze vzdychne. „No jo, hezky jsme si pokecali. Ale já už musím.“

Začne sestupovat k vodě. Pomalu se vzdaluje a za moment mu kouká už jenom hlava. Sleduju ho s otevřenou pusou, když se otočí a mrkne na mě. „Sedni na kolo a masti domů. Tohle není pro tebe, Věř mi. Není to žádnej med, skončit takhle hloupě v rybníce. Tak už upaluj a buď rád,že se ti to nepovedlo.

A než úplně zmizí, dodá. „Mně totiž jo.“

„A stav se někdy,“ řekne ještě. „Touhle dobou tady bejvá hrozně smutno a prázdno.“

A je pryč.

Nevím jak je to možný, ale najednou mi všechno zapadá. Sedám na kolo, ještě jednou se otočím k místu, kde jsem chtěl udělat největší kravinu svýho života a pak šlápnu do pedálů. Kachna za mnou naposledy vztekle zaječí.