Jakkoli to bolí

   „Co je s tebou?“

   Díval se na ni; seděl zabořený v křesle a už asi pět minut mlčel, zatímco ona neustále mluvila. Nevěděl o čem. Koukal na ni, na její tvář, na její oči a úsměv, všechno skryté za líčením. A zdálo se mu, že si teprve teď poprvé všiml, jak vlastně vypadá. A najednou mu vůbec nepřišla hezká; i když její tvář by se mohla klidně smát z billboardů i předních stránek časopisů a za její tělo by se nemusela stydět žádná herečka… Ale teď si ji najednou dokázal představit hrát jenom v tom nejoplzlejším pornu; a nepřišlo mu to ani maličko vzrušující; ale nechutné. A začalo se mu dělat zle; z pohledu na ni. A když na okamžik přivřel oči; které ho ostře řezaly a pálily – snad z kouře, tak teprv v tu chvíli zarazila proud slov, který se z ní linul jako láva; koukla na něj a uvědomila si, že on celou dobu mlčí; mlčí a dívá se sice na ni, ale vlastně mimo ni, že je celý nějak mimo, nějaký divný. Ani jednou se neusmál; a prostě vůbec…a teď ještě zavřel oči; tak skoro bolestně by řekla; ale nikdy ho neviděla tvářit se bolestně, tak neví. Možná je jenom unavený nebo něco.

   „Co je s tebou?“ zopakovala.

   Zavrtěl hlavou. „Den na hovno,“ řekl.

   „Jo, to znám. Ty vole, já jsem dneska měla taky děsný den…“ a proud slov zase pokračoval. Nevnímal; jenom občas ho do uší praštilo nějaké z jejich typických sprostých slov. A myslel na Terezku; napadlo ho, že nikdy neřekla jediné. Ani to pitomé: ty vole.

   Dýchalo se mu těžko; ale to bylo všechno. Nemohl se pořádně nadechnout, jako by byl ve svěrací kazajce. Jeho hrudník drtila hromada kamení; ale jinak nic. Ne, nebolelo to. Jenom mu to bránilo v hlubokém nádechu.

   Znovu zatoužil zavřít oči; málem už jí řekl, ať vypadne. Chtěl to vykřiknout; z náhlého popudu, touhy po samotě. Ale pak se zarazil; v posledním okamžiku. A z jeho úst vyšlo jen tiché zasyčení slov ztracených z jazyka; vdechnutých dovnitř a polknutých. Zapomenutých.

   Nesmí tu zůstat sám. A najednou si uvědomil, jak strašně se bojí toho, že mu odejde. Ona. Že se naštve, že jí neposlouchá, že jenom mlčí.

   On ji potřebuje.

   A jeho oči se na ni dívaly zase o mnoho smířlivěji; dokonce skoro s jistou něhou. Už se mu nezdála nehezká; naopak. Koukal na její malý roztomilý nosík; koukal na něj a bylo mu děsně smutno; a chtěl jí obejmout; přitisknout se k ní; pevně.

   Ale seděl a díval se na ni. A ona se zase zarazila ve svém monologu. Chvíli mu pohled opětovala; upřený pohled jejích hnědých očí; v naprostém tichu. Jenom mrkání víček. Pak se posadila do křesla naproti němu; a její tvář se najednou změnila, objevil se v ní starostlivý výraz, který u ní nikdy neviděl.

   „Něco se stalo, že jo?“

   Nemohl jí říct co. Nemělo by to žádný smysl; nepomohlo by mu to. Naopak. Nejspíš by se dokázala tvářit soucitně a říkat hezká slova; ale on by jí to nikdy nedokázal věřit. Vlastně ani neví proč; protože si myslí, že ona není taková, aby mohla v tu chvíli žárlit anebo se mu vysmívat… Ne, ona vůbec není až tak povrchní, ale… jejich vztah je na té povrchnosti založený; nikdy se na ni jinak ani nedíval… ne, nedokázal by jí to říct; a kdyby, nejspíš by to byl konec. Už nikdy by mezi nimi nemohlo být nic jako dřív. Všechno by se dostalo do jiného světla, koukali by na sebe a najednou by zjistili, že se neznají… Ale on už by jinak poznávat nechtěl.   

   „Ne, nic.“

   „Dobře, nechceš o tom mluvit,“ pokývala hlavou. „Jasně.“

   „Promiň,“ řekl jí. A zase na chvíli zavřel oči.

   „Ne, to je v pohodě. Jestli ti můžu nějak pomoct, tak řekni, jinak…no…“

   „Jsem moc rád, že jsi přišla. Fakt moc.“

   Usmála se. Sedla si k němu na opěradlo. Hrála si s jeho vlasy. Pak se mu svezla na klín a začala ho líbat.

   A on jí polibky vášnivě vracel; kousal jí do rtů, ale jí to nevadilo; to už věděl.

   Šíleně po ní toužil; ještě před pár okamžiky neměl na sex ani pomyšlení; a teď jí miloval tak, jako nikdy předtím. Tvrdým, brutálním způsobem.

   „Mám sedřený kolena; z toho koberce,“ řekla mu pak; a smála se.

   Neříkal nic.

   Koukala na něj a čekala; zdálo se jí, že přece jen něco říct chce.

   Minuta, dvě.

   A ticho.

   Byla děsně zvědavá, ale dokázala se ovládnout, neptala se znovu. „Musim domů,“ řekla. „Zítra už nemůžu chybět. Mám děsně moc hodin.“

   Přikývl.

   „No tak čau,“ řekla. Její hlas zněl lehce otráveně; ale ne moc. Nerozuměla mu; a to jí napůl štvalo a napůl bylo líto; protože jí na něm záleželo víc, než si připouštěla. Ale pak si zase řekla, že se na něj může vysrat. Když s ní nechce mluvit, ať jde do prdele.

   A přitom jí bylo smutno.

   Když odešla, natáhl se na postel. Slyšel z venku projíždějící tramvaj, pak řev motoru; nějakej kokot. Chtěl se zvednout a pustit si hudbu, uvařit čaj, prostě něco. Ale neměl sílu. Ležel na zádech na posteli, koukal do stropu slabě osvíceného světlem pouličních lamp, které proniklo skrz žaluzie.

   Tikaly hodiny, jinak bylo naprosté ticho.

   Začala mu být zima. Hodil na sebe peřinu a otočil se na bok.

   Vlastně Terezku skoro neznal; když se to tak vezme. Ona…žila v jiném světě. Možná mu vůbec nebude chybět.

   Chvilku tomu skoro věřil.

   Tíha z hrudníku zmizela a bylo mu dobře. Přitáhl si peřinu blíž k hlavě; jako když byl malý a bál se, že na něj z pod postele vyskočí šestinohá nestvůra. Teď se bál toho, že na něj z venku skočí zpátky ticho a prázdnota.

   Byl strašně unavený; tepalo mu v hlavě. Taky oči ho děsně bolely, pálily.

   Konečně začal usínat. Myšlenky se pouštěly volně do světa bez pravidel; sny se míchaly s realitou. Odněkud slyšel její hlas; stála za dveřmi, smála se. Vzal ji dovnitř. Ptal se jí, kde byla.

   Kde by byla? nechápala.

   Pocítil úžasnou úlevu. Všechno je v pořádku. Všechno se mu to jenom zdálo…

   Probudil ho až budík.

   Venku pršelo.

   Ještě v polospánku si vzpomněl, že má možná otevřené okno; v druhé místnosti. A že mu prší dovnitř.

   Rychle se zvedl a promotal se tam.

   Dotkl se studeného mokrého rámu; a jako by na okamžik zkameněl.

   Sesunul se do křesla.

   Znovuuvědomění její smrti, ta křeč, ochrnutí svalů i myšlení…

   …Seděl tak možná deset minut, patnáct.

   Pomalu to přecházelo, rozplývalo se.

   A celý svět se rozplýval spolu s tím.

   Zvedl se a šel si udělat snídani. Splácal toho víc než obvykle. Hodil na sebe oblečení, natáhl si boty a vzal bundu. Pak šel do práce.

   Zvracel; a do okna mlátil déšť. Koukal do zašlé záchodové mísy; na dlouhou nitku slin houpající na jeho ústech.

   Seber se, kurva, seber se!

   „Vypadáš děsně.“

   „Díky, vole.“

   „Dlouhá noc?“

   Zavrtěl hlavou. „Nevim. Zasraný žaludek.“

   „Taky mu dáváš.“

   Ticho.

   Jak dlouho na sobě neměl oblek?

   Díval se do zrcadla; stál tak už dobrých pár minut. Kalhoty mu neseděj.

   Ale na to nemyslel.

   Na krku kravata; tmavá kravata. Dá se oběsit na kravatě?

   Odněkud z venku jsou slyšet tramvaje; kousek od jeho baráku mají smyčku. Dneska znějí ale nějak zoufaleji; to jejich hrkání a skřípění. Jako zoufalý nářek.

   Naposledy potáhl z cigarety a zarazil ji do popelníku.

   Pak popotáhl nosem.

   A zase se na sebe podíval.

   Ne, nepůjde tam.

   Proč by tam měl vlastně chodit? K čemu jsou pohřby? Rozloučení? Důstojné rozloučení? Co je v tom důstojného? Hřbitov přeplněný rozkládajícími se těly a kostrami; tam jí strčí. Pohodí jí tam mezi všechny ty hnusné mrtvoly, pokropí jí slzami a odejdou.

   A do noci budou svítit svíčky.

   Ticho.

   Otočil se.

   Přestalo pršet.

   Stejně šel. Ale když pak spatřil její rodiče (mrazení v zádech: tak tohle jsou oni…), chtěl utéct, otočit se, zmizet…sevřel ho šílený strach. Mnohem větší než předpokládal. Strach z jejich pohledů; z toho, že by se třeba ptali, kdo je… Pitomý strach. Uvědomoval si to; ale stál v povzdálí; a snad ještě nápadnější, než kdyby se jim postavil po boku. Dusno v obřadní síni se stupňovalo, z venku bylo slyšet slabé hřmění. Přicházela další bouřka a v obleku bylo horko, lepil se na něj; taky vlasy se mu lepily k obličeji a kapičky potu se tvořily na čele. Hnusný těžký vlhký vzduch mu pronikal s každým nádechem do plic a dusil ho.

   Chtělo se mu zase zvracet.

   …Ucítil na sobě něčí pohled. Dvě zarudlé oči v dětské tváři. Její sestra. Uhnul pohledem; ale po chvíli se na ni zase podíval. Nikdy předtím jí neviděl. Ale přesně takhle si ji vlastně představoval; Terezka o ní hodně mluvila. Měla jí moc ráda; až se tomu někdy skoro divil… („To se jako nikdy nehádáte?“)

   Ví o něm?

   Díval se na ni. Malá holčička. Mohla si s ní Terezka povídat o něm?

   Proč se na něj tak dívá?

   Víš? ptal se jí v duchu. A najednou šíleně toužil po tom, aby věděla. Aby přišla za ním a aby… Co? Aby řekla: Upřímnou soustrast i tobě?

   Přivřel oči.

   Neměl tu chodit. Jaký má smysl poznávat její rodinu?! Teď?!

   A přesto stále čekal, že ta holčička vezme mámu za ruku a ukáže jeho směrem a poví: Mami, to je chlapec, se kterým Terezka chodila. Moc ho milovala. A on ji taky.

   Kurva!

   Snažil se sám sobě vysmát, ale nešlo to. Upřeně se na ni díval a zoufale ji očima prosil; ale ona už se neotočila.

   Terezka s ní o něm nemluvila.

   Proč ne…?

   Proč ne?! ptal se sám sebe znovu a najednou ho sevřela zvláštní lítost.

   Proč ne? Ale samozřejmě, vždyť jí je třináct, je malá…říkal si. A chtěl tomu věřit.

   „Co je s tebou?“ Radka.

   Přišla sama, zazvonila. Nikdy předtím nepřišla bez pozvání.

   Díval se na ni. Její hnědé velikánské oči. „Sorry, ale…“ nedokázal říct vypadni ani běž.

   „Hele, stalo se něco? Vidím, že něco jo.“

   Ticho.

   „Já chápu, že mi do toho asi nic není, dobře, jen…“ Chtěla nějak říct, že mu chce pomoct; že mu chce pomoc, protože ho má ráda… proto mu chce pomoct. Ale věděla, že ta slova nikdy nepřejdou přes její rty. Kdyby řekla: Mám tě ráda, věděla, že by jí vyrazil ze dveří. Oni se přece nemají rádi, oni si nevyznávají lásku, nelžou si do očí.

   Nemiluje ho přece.

   Tak proč mu to chce říct?

   Proč vůbec přišla?

   Mohla ho nechat být…

   …A teď před ním stojí bezradná a on jí poprvé vidí bezradnou. Stojí před ním osmnáctiletá holka, holka, co má strach z trojky na vysvědčení (jak před chvíli řekla, vlastně bez souvislosti) a ne ta sebevědomá přisrpostlá dáma, do jejíž role se oblékala.

   A nedokáže jí říct ani vypadni ani běž. Mlčí a neví.

   „Davide? Já půjdu, jestli chceš…“ říká; shazuje ze sebe převlečení a schází po schůdcích z divadelních prken. „Jenom jsem chtěla vědět, že jsi v pohodě, když jsi mi ani nenapsal…“

   Kolikrát jí nenapsal? Nikdy nepřišla, aby se ptala proč.

   Možná měla vztek nebo jí na tom nezáleželo.

   Proč teď jo?

   A opravdu jí záleží na něm anebo jen na odpovědi? Trápí jí on nebo dotěrná otázka: Co se mu stalo?

   „Pojď dál.“

   Je nesvá; poprvé jí vidí nesvou. Shodila ze sebe kabátek a skoro jako by se styděla za velký výstřih, poprosila ho o mikinu, že jí je zima. A přitom bylo děsné vedro. „Zmokla jsem trochu…“ hájila se a věděla, že má úplně suché vlasy. „Můžeš?“

   Hodil po ní svoji vytahanou flisku.

   Přehodila ji přes sebe zvláštním pohybem; a řekl by skoro roztomilým. Ale zoufale neseděl k ní, takhle ji neznal a nechtěl znát. Chtěl tu holku, co za ním přišla s napůl odhalenýma prsama…

   „Klidně, ale myslím, že ji dlouho nebudeš potřebovat.“

   Dívala se na něj.

   „Dáš si?“ vytáhl cigaretu.

   „A nemáš něco lepšího?“

   Dotýkal se jejího nahého těla ležícího pod ním. Měla hlavu zakloněnou dolů z postele a oddechovala.

   Najednou ucítil, jak se mu stahuje hrdlo.

   Vyděsil se.

   Zoufale se snažil ten náhlý nával pláče potlačit.

   Jak to že teď? Co se stalo takového…? Cítil, jak se rozechvěl.

   Lehl si vedle ní a přehodil přes sebe peřinu.

   Lehce se dotkla jeho ramene.

   A naprosté ticho. Jen její dech. Nevyptávala se. Pochopila. Pomaličku zalezla pod peřinu za ním. Její prsty ho něžně hladily. Otočil se k ní a díval se jí ve tmě do očí. Dlouhý pohled plný něčeho nejistého a zmateného na obou stranách.

   Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. Zaryla mu nehty do zad; jako to dělávala někdy při orgasmu.

   Povolil sevření.

   „Možná bys měla jít…“ řekl.

   „Jo, jo, samozřejmě,“ nebránila se; až ho to zaskočilo. Vylítla z postele a začala po tmě hledat na zemi svoje kalhotky. Rychle si je oblékla, potom podprsenku a tričko, džíny, mikinu… Pozoroval ji v pruzích světla, které přicházely skrz žaluzie.

   Zůstala na chvíli zaraženě stát; uvědomila si jeho upřený pohled.

   „Stejně jsem chtěla jít domů,“ řekla. „Ráno jedeme pryč a musela bych brzo vstávat, kdybych spala u tebe, to by se mi nechtělo. Takže jsem stejně chtěla jít…“ pohodila vlasy, usmála se. Ticho.

   „No, tak…já teda jdu a…“ čekala, jestli něco poví on. Ale mlčel. „A promiň,“ vyhrkla pak; aniž by to dávalo smysl. Popadla svůj batůžek, boty a zmizela na chodbě.

   Cítil se divně. Byl rád, že je pryč, ale… Co to s ní kurva je!?

   Snažil se být na ni naštvaný, ale nemohl. Neměl vztek na ni, jenom se mu příčilo to, jak se chová. A bylo mu jasné, že by se už neměli vídat; teď, když už ona… Co tak najednou, proboha?

   Kde se to v ní vzalo?

   Jako by to byla úplně jiná holka…

   Nasrat, pomyslel si pak a rozhodl se na ni už nemyslet. Bolela ho hlava a byl děsně unavený. Zavřel oči a doufal, že usne během pár vteřin, dřív než se jeho myšlenky zase nekontrolovaně rozběhnou.

   Přišel mu mail od Honzy.

   V hlavičce jeho vysmátá fotka; vlnité světlé vlasy, modré oči. Když byli na gymplu a chodili na Mikuláše po domech, hrál jim vždycky anděla. Dělal si z něj proto vždycky srandu (andělskej chlapeček); byli nejlepší kámoši, dva totální blázni.

   Chtěl se tomu pousmát, ale nešlo to. Cítil, jak na něj zase sedá těžký smutek. Honza je někde nekonečně daleko, prochází se po ulicích nějakého anglického města, prochází se s Janou za ruku, baví se a směje se. Někde.

   Pryč.

   A najednou měl pocit, že se ani Honza už nikdy nevrátí. Že všichni ti v jeho životě, kteří byli něco víc, zmizeli a on zůstal sám mezi spoustou cizích prázdných tváří. Lidí, kteří mluví, aniž by věděli proč; slyší jen sebe a smějí se proto, že se smějí ostatní. Křičí nahlas, aby je všichni slyšeli a aby o nich všichni věděli, a neumí už šeptat; a přitom jejich slova se ztrácí hned po vyřčení; tisíckrát slabší než ta tichá, napůl šeptaná…

   Položil si hlavu na ruce, zavřel oči. Řezaly a pálily.

   Snažil se v hlavě dál rozvíjet myšlenku o šeptaných slovech, ale dávno se v ní ztratil. Ale přesto se pořád pokoušel ji nějak dokončit; ani netušil proč. Snad se mu tím dařilo vzdalovat se od svého smutku.

   Nejhorší ze všeho je ta prázdnota. Všude, ve všech.

   Otevřel oči.

   Neměl vůbec chuť začít číst Honzův dopis.

   Věděl, v jakém tónu bude laděný. Honza neuměl psát jinak než bláznivě vesele; a byl v tom vážně mistr. Jeho maily ho vždycky rozesmály; ať mu bylo jakkoliv.

   Odhlásil se ze schránky.

   Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o Terezce?

   O té hezké holce, co jsem ji potkal ve vlaku, když jsem jel z Prahy. Pamatuješ?

   Nevím, kolik jsem ti toho stihl říct. Navíc myslím, že už jsi byl myšlenkama za mořem; takže možná vzpomínáš úplně marně… Ale já ti o ní stejně asi neřekl nic víc než jen, že je pěkná a že jsem jí pak viděl ještě dvakrát, že jsem ji vzal do čajovny a byl se s ní projít. A že je to taková holčička; možná jsem se tomu trochu smál, když jsem to říkal. Ale tys věděl, jak to myslím.

   Ona…

   Vrátil se k počítači. Musí Honzovi napsat.

   Opřel se do židle a koukal na prázdnou stránku.

   Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o…

   Jeho prsty se na klávesnici zastavily. Upíral pálící oči na blikající obrazovku.

   Nakonec větu smazal.

   Zoufale toužil psát, ale neměl na to sílu. Ještě bylo příliš brzy. Pořád bylo ještě příliš brzy.

   Znovu se položil do opěradla.

   Už to zkoušel; včera, předvčerem; několikrát. Vždycky skončil u první věty. Strašně moc chtěl psát; psát cokoliv, vypsat se. Pomáhalo to, vždycky to pomáhalo! Ale teď nebyl schopný napsat jedinou větu, která…

   Snažil se psát povídky; ne o ní, prostě jako dřív. Snažil se napojit do svého světa příběhů; vždycky to bylo tak snadné! A když mu bylo na nic, když mu bylo smutno nebo prostě jen ne úplně dobře, tehdy to šlo přece nejlíp! Psal…a postupně se z něj smutek vždycky ztrácel.

   Tak proč teď…

   Napsal třeba pár vět; ale dál neměl chuť. Vlastně se mu to hnusilo; bylo to prázdné, nijaké. Neměl chuť psát žádné cizí příběhy. Potřeboval psát o ní!

   Ale když měl začít, když měl napsat její jméno…zjistil, že nemůže.

   A to ho sžíralo a ničilo. Potřeboval psát! Potřeboval mluvit! Potřeboval brečet.

   Ale na nic z toho neměl sílu.

   Zavřel oči. Cítil, jak na něj padá obrovská únava. Víčka mu ztěžkla; jakoby se zaklapla těžká kovová brána; a její dunivé zabouchnutí mu vyslalo tupou bolest do mozku; začala ho děsně bolet hlava. Myslel na to, že dneska skoro nepil a říkal si, že se musí zvednout a něco si donést, ale jeho tělo už prorůstalo do židle, stávalo se její součástí; usínal.

   Ještě odněkud z dálky slyšel svůj vlastní hlas, který ho nutil probudit se; a zdálo se mu, že se zvedl a jde se napít.

   Pak si uvědomil, že je stále na židli.

   Vstávej…

   Zaslechl její smích; vznášel se v pokoji, zněl ze všech jeho koutů; veselý, zvonivý smích. A ucítil její vůni…Ne, nezdá se mu to! Vnímá ji; zcela jasně, v každém nádechu. A ty tiché kroky… Přichází k němu, dotýká se ho; cítil to! Cítil její ruku!!

   Prudce se otočil.

   Ticho. Žlutá lampička; na stole poházené věci, křesla, propálený koberec… Ne, nezdálo se mu to, to se mu nezdálo. Jasně její ruku cítil, cítil ji, cítil, opravdu… Zíral na černý flek na koberci. Vteřiny ubíhaly. Jak dlouho už tam ta díra je? napadlo ho. Rok nebo už víc? Vlastně si ani nepamatuje, která to byla. Zvedla se z křesla, trochu nemotorně – asi už v sobě něco měli. A uhlík sletěl na zem.

   Snažil se vybavit si obličej té holky; ale nemohl si vzpomenout. Na nic. Ani na barvu vlasů ani na nic jiného.

   …Dneska dává vodárnu jinam…

   Líbila se mu její nesmělost, miloval to, jak se červenala. Miloval? Ne, vlastně ne, nemyslel na to tak; předtím. Bavil se tím. Ale ne ve zlém; bylo to roztomilé. A jiné. Hezké.

   Scházeli se v šest, když se vrátila domů z flétny nebo z tréninku. Rodičům vždycky něco napovídala. Občas mu řekla co; když jí to přišlo vtipné. „Kdyby mě teď viděl táta…“ smála se.

   Loučili se před desátou. Nemohla přijít později, a když se párkrát zdálo, že to nestihnou, vypadala zoufale a vyděšeně; a jemu to v tu chvíli připadalo dost hloupé a několikrát cítil chuť jí to říct. O co přece jde? Proč to všechno tak řeší? Co jí rodiče můžou udělat? Vždyť je jí osmnáct… Ale vždycky nakonec mlčel, ani moc nevěděl proč.

   Vystoupila z auta, dala mu rychlou pusu – dlouho, děsně dlouho jenom pusu – a zmizela ve tmě.

   V tu chvíli měl chuť se sám sobě smát. A jí se smát.

   Ale další den věděl, že jí chce vidět zase.

   A tak to bylo pět měsíců.

   Vystoupila z auta, ještě zamávala a běžela domů. A on vytáhl mobil a napsal Radce nebo Kamile. Nebo se stavil v hospodě a často v ní zůstal až do rána.

   Spokojený. Zvláštně spokojený; více než obvykle. Po důvodech se nepátral; ale začínal tušit, že se něco začíná dít, něco většího. A tak se bavil a užíval si života, který byl v těch dnech naprosto dokonalý.

   Dlouho jsem si myslel, že mě jenom baví, chápeš. Znáš mě… říkal polohlasem do ticha; díval se na křeslo naproti sobě a viděl v něm Honzu.

   A pak ho napadlo: Nikdy jí neřekl, že jí miluje.

   Ne, tohle Honzovi říct nemůže; tohle by Honza nepochopil. A proto mlčel; a oči stočil k oknu.

   Proč jí to nikdy neřekl?

   Prostě necítil potřebu to říkat… Anebo měl možná trochu strach.

   Miluju tě. Nebyla to pro něj jen prázdná slova. Neříkal je jen tak; nechtěl holkám lhát. (A říkal si, že aspoň je to z jeho strany naprosto fér…)  

   Povzdechl si.

   Vzpomněl si na Kláru.

   Miluju tě!

   Na Kláru, která mu ukázala, že vůbec nestojí nohama tak pevně na zemi, jak si myslí. Která mu dala ochutnat vědomí, že láska není jen skvělá hra, ale že taky způsobuje bolest. Jemu bolest. Bylo mu devatenáct a probrečel několik dní jako dítě.

   Nikdy neřekl Terezce, že ji miluje, ze strachu, že by to mohla být pravda.  

   A teď sám sobě přijde zoufale hloupý.

   Měl jí to říkat třeba pořád; ale co na tom teď záleží?

   Ne, nejde o to, jestli jí to říkal, ale jestli to věděla…

   Zavřel pevně oči.

   Vzpomněl si, jak se na něj tehdy podívala. Smála se; ale v očích měla nejistotu. Jakoby najednou pohasly. Nebyla až tak moc naivní…

   Tehdy – jednou jedinkrát – spolu byli přes noc. Její rodiče někam odjeli a sestře napovídala, že bude spát u kamarádky. Prý ji rodičům nepráskne, že jí věří.

   Byli u něj. Večer se podívala na jeho širokou rozestlanou postel. „Kolik holek už tady s tebou spalo?“ zeptala se; a smála se. Smála se přesvědčivě a on v první chvíli nepoznal, že se právě polekala a jen se to snaží smíchem zakrýt.

   „Každý večer jiná,“ řekl se stejným smíchem.

   Až pak se jí podíval do očí. Usmívala se; ale její oči se nesmály. Na chvilku mezi nimi zavládlo naprosté ticho.

   Pak se šla osprchovat, umýt si zuby. Když zaklepal na dveře, jestli může vejít, zavolala polekaně, že ještě chviličku. Když vešel, měla na sobě už noční košilku. Vypadala úžasně; s rozpuštěnými vlasy; splývaly jí dolů pod ramena a překrývaly prsa; prsa schovaná pod košilkou; ale viditelné bradavky mu prozrazovaly vzrušující skutečnost, že má svlečenou podprsenku. Samozřejmě že má! Ale u ní ho ta představa vzrušovala mnohem víc.

   A přesto se těch prsou nedotkl.

   Ne, nebylo to proto, že by ho snad prosila, aby to nedělal.

   Lehce se líbali; pak jí hladil po vlasech, až usnula. Spala v jeho posteli, nádherná; víla. Cítil se podivně, skoro dojatý. A přitom jenom spala.

   Zapálil si cigaretu a díval se na ni dál. Už vypadala mnohem obyčejněji a on se cítil zase líp; alespoň si to myslel. Nechtěl ji milovat.

   Víš, bylo to pro mě tak snadnější, začal zase mluvit polohlasem k prázdnému křeslu. Tím, že o nás nikdo nevěděl, tak jsem nemusel nic řešit, nic měnit. Byl jsem za její rodiče nakonec vlastně rád, protože jsem si uvědomoval, že kdyby jí tohle nenutilo o mě mlčet a tvářit se, že žádný vztah neexistuje, určitě by si to představovala jinak. Ale já nechtěl měnit to, co bylo zaběhané, svůj život. Bylo mi v něm dobře a pouštět se do vztahu s Terezkou…no, hlavně ze začátku mi ta představa přišla prostě směšná; i když Terezka sama mi směšná nepřišla, to ne, ale jen jsme oba byli tak moc jiní a…

   Ne, asi to nemá smysl okecávat,‘ řekl po chvíli mlčení. ,Bylo to ode mě pohodlné a sobecké. Trochu jsem si to uvědomoval, ale neměl žádné výčitky; nic jsem jí přece nesliboval, nic jsme spolu vlastně neměli…tak jsem se uklidňoval, když mě občas napadlo, že bych toho měl nechat. To když jsem se na ní někdy podíval…připadala mi taková křehoučká, až jsem se prostě lekl a říkal jsem si: dej od ní ruce pryč, je to děcko… Fakt jsem to párkrát udělat chtěl. No, ale…neudělal.

   Někdy je mi z toho fakt smutno, když si uvědomím, že jsem byl jediný kluk, který jí kdy políbil a taky možná jediný, kterého milovala. Ona…taky mi to neříkala. I když si myslím, že milovala… Tak proč to nikdy neřekla? Ani v esemesce to nenapsala, prostě… Víš, napadají mě dvě možnosti. Buď mě teda fakt nemilovala anebo…měla strach, že já nemiluju ji a proto neměla odvahu ta slova nikdy vyslovit. A to je mi hrozně líto. Co když se celou dobu zmítala ve strachu, že se jí jednou prostě už neozvu? Nakolik věděla o tom, že…není jediná holka v mém okolí a…nakolik jí to uvnitř sžíralo…?

   Ale já jsem vždycky tyhle myšlenky poslal do háje. Bylo mi to vlastně jedno…vždycky jsem si řekl: Vždyť o co jde?

   Proč jsem byl k ní takový a proč…?

   Zarazil se. Ticho bylo zvláštní; takové cizí a chladné.

   Uvědomil si, co dělá.

   Honza je stovky kilometrů daleko…a on si tady s ním povídá! Už mu vážně přeskočilo!

   Chtěl se sám sobě začít smát, ale místo úšklebku se mu obličej stáhl v bolestné křeči. „Kurva!“ vykřikl. „Do prdele!“ praštil rukou do stolu. A pak znovu.  

   Venku začalo pršet a otevřeným oknem přivanul čerstvý chladný vzduch.

   Napil se studeného čaje z hrnku a zase se díval na prázdné křeslo. Cítil se teď naprosto klidně.

   Někde v dálce zahřmělo.

   Bála se bouřky. Neřekla mu to, ale nemohl si nevšimnout, jak sebou trhla při každém zaburácení hromu.

   Vzal jí tenkrát autem kousek za město, procházeli se podél rybníků. Drželi se za ruce; jako děti.

   Pak začalo pršet. Schovali se pod stromy a přes hlavu si přehodili jeho bundu. Během chviličky se spustila pořádná bouřka, větve nad nimi skučely ve větru, oblohou lítaly blesky.

   Tiskla se k němu, slyšel její zrychlený dech.

   …Pousmál se. Bylo to tak roztomilé.

   Zvedl se a zašel si na záchod. Pak na sebe hodil bundu, obul si boty a vyšel ven.

   „Je mi to prostě souzeno, chápeš?“

   „Upít se k smrti, jo?“ ušklíbla se na něj.

   Venku začínal další den. Seděl v nonstopu, koukal se na Zuzku; černé vlasy a piercing v nose a na jazyku. Snažil se vzpomenout si, kdy ji vlastně líbal. Ona nebyla z těch, které by ho chtěly. Párkrát s ní spal; to když jí nechal kluk. Pili spolu, pak si spolu zašukali. Nedalo se nazvat jinak; na hnusných hajzlech, ten smrad, ona a její vyholená kundička, kterou pořádně ani neviděl. A její: Dělej!

   Nelíbali se. Ale někdy jí určitě líbal, pamatuje si na doteky kovu i na brutalitu s jakou líbala; zadíval se na ni.

   „Co je?“ zeptala se.

   Jazyk měl tak ztěžklý, že s ním téměř nemohl pohnout.

   „Měl bys už jít,“ řekla mu.

   „Miloval jsem ji,“ vykoktal ze sebe.

   „Jo, to já jeho taky, Armando.“

   „Ty to nechápeš…“ začal; pak se zarazil. A už se vůbec nedíval na ni, když pokračoval: „Byla to moje šance…na všechno. A já si jí nevážil. A tohle je trest. Umřela proto, protože jsem to nepochopil. Je to můj trest a ona je v tom nevinně, úplně nevinně…“

   Jenom zavrtěla hlavou a ušklíbla se.

   Honzovi napsal, že je všechno pořád při starém, však že to zná. Byl to krátký dopis o pár větách, které byly vlastně pořád dokola o tom samém.

   Pak si udělal oběd. Venku byla šedivá sobota. Vlna veder přešla, konečně se dalo trochu dýchat.

   Sáhl po mobilu: Copak mas v planu na dnesni vecer? napsal a odeslal Radce.