Šumavské momentky 2

Rozčarování

Sakramentské mapy…. Už dávno před odjezdem jsem otevřel Mapy.cz a věnoval se průzkumu možností našich exploatačních výprav do šumavských pohraničních lesů. Měřil jsem vzdálenosti, vyhledával weby restaurací, vyhledával možné body na případné výlety. To jsem ještě netušil, že tady na devíti silnicích a silničkách z deseti je zákaz vjezdu bez nějaké výjimky. Bylo tedy jasné, že kam nepůjdeme, tam se nedostaneme…

Když jsme pak vyrazili na cestu (půjdeme po silnici k této odbočce, pak vlezeme do lesa a půjdeme podél silnice tak sto metrů až do Stožce, tam si dáme pivo, holky asi kafe, nebo čaj a půjdeme zpátky), nestačili jsme se divit. Na mapě totiž nejsou namalované oblouky tak, jak jsou ve skutečnosti; prakticky není možné z mapy odečíst vzdálenost, kterou je třeba skutečně urazit mezi výchozím a cílovým bodem, nepoznáte převýšení a to činilo na tomto úseku dobře dvě stě metrů. To samo o sobě není nic moc, zejména když vlastně jdete z kopce, ale připočtěte to přeskakování padlých i poražených stromů, klád, kmenů a větví, klouzání po kamenech a obcházení překážek ve stráních… Nějak na té mapě nebylo vidět, jak vypadá les po několika atacích větrných smrští – i když už částečně odtěžených.

Kdepak naše rodné lesy, tam když narazíme na šípky, trnky a ostružiny, tak je prostě obloukem obejdeme. Tady ? che! to by ten oblouk musel být součástí silnice k hraničnímu přechodu tři kilometry vzdušnou čarou. Tak jsme klopýtali, klouzali po vlhkých větvích, semtam šlápli do nějaké mokřinky, kterých i na příkré stráni bylo habakuk.
Našli jsme asi dvacet hřibů, z nichž některé už byly dost zkušené. Pár kozáčků, a vzhledem k tomu, že nic jiného nerostlo, tak jsme vzali na milost i menší armádu babek. To už jsme přestali doufat, že nás chatař chtěl jen postrašit… Nejmladší člen výpravy - šestačtyřicet - na tom byl dobře, ale ostatní dva s věkovým součtem sto třicet pět let toho po devadesáti minutách měli plné botasky. S očima zapíchnutýma někam dolů (co kdyby?) jsme došmajdali dolů na silnici a už nám z očí koukala plzeňská pěna a voněl jasmínový čaj. Jenže : to jsme si museli ještě zasloužit. Do hospody, povídám, to odtud může být maximálně kilometr. A šli jsme. Zvolna, rychle nám to už nešlo. Dvacet minut – a ono nic… Dalších deset – a zas nic. Tak ještě deset a to už jsme uvažovali, že se vrátíme. Blbý nápad… proč? Jen počkejte ! Vedle hospody směrník na cestu zpět se vzdáleností čtyři kilometry a to k chatě je to ještě o nějaký ten krátký metr dál…… já machr! to odhadoval na něco málo přes dva..

V sobotu tu bylo tolik turistů a cyklistů, že jsme taktak našli místo, kde jsme mohli vyglutat dvě zrzečky a zmíněný již čaj. Půlhodinka v sedě a my pane ! zjišťujeme, že máme nohy jak z olše. Nejmladší se zdržel sarkastických poznámek a řekl, že nás nebude mučit a skočí k chatě pro auto. Čtyři kilometry. Syn odešel a já povídám : tak si dám ještě jedno, to je tak na hodinu a mě se ven nechce. Za deset minut se otevřely dveře a syn už byl zpátky. Koukal na naše vyjevené obličeje a povídá – no : běžel jsem celou cestu… no ! Věděl jsem, že je to vtip, ale nějak jsem to nechtěl rozebírat. Odjíždíme ze Stožce po můstku přes Studenou Vltavu (tady širokou asi půldruhého metru) a syn povídá : až sem jsem došel. Tady jsem chytil stopa….

Za pět minut jsme vystupovali u chaty. Lidi - my jsme ji v tu chvíli měli tak rádi….