Op. 10: Letní symfonie

1.

Vešel do hospody, sedl si k nejbližšímu stolu – kde, shodou okolností, kteráž nebyla ani tak náhodou, jako spíše zapomenutým, leč dobře provedeným plánem, seděl jeho dlouholetý přítel Marek -, pozdravil, dal se do řeči.

„... Trapně si přestávám připadat až po pár miligramech bromazepamu.“

A zastyděl se.

2.

Nejhorší je, když si srdce dělá, co chce. Kdyby odkráčelo po prdeli až na pekáč, neřeknu ani slovo, ale – hle! Ono je stejně pryč, opustilo mne.

A já ho přesto mám ráda...

3.

„Co píšeš za literární útvary?“

„Prosím?“

„No, co píšeš za literární útvary? Jak bys je charakterizovala?“

„Jak Tě to, prosím Tě, napadlo?“

„Začal jsem psát povídku a tak mě napadlo, že tento rozhovor by byl dobrým začátkem, ze kterého by se mohl dál rozvíjet příběh..“

„...Zvláštní pocit, chvíle. Kašli na to. Venku krásně sneží. Šla bych si zajezdit po pekáči na Petřín, nechce se ti taky?“

4.

Konečně má člověk na chvíli čas. Pustit Glasse, jehož minimalismus koresponduje s kořeněností kuřete, které si za chvíli dá k obědu, dá tak, že si pořádně nandá třeba i celou půlku, jaký má hlad, jak si to kuře podá! „Aneto!“ Ach ne, venku, venku se zas někde fláká. A přemýšlet chce se nad jednoduchostí, eleganci partitury onoho Marylanďana, Bootha papíru i dobrých způsobů! „Aneto!“ Ach ten čas, už zas nevím, co s ním. Chvíli něco chci, a hned něco jiného, to či ono, pendluje mezi majáky koncentrace. Tedy hned jak má co, tak to odhazuje, nechce, nechutí se mu. Celý jeho život se mi nechutí, nebýt skleněného Marylanďana, který ho zas přivádí do rozpaků, předstrkuje mu volbu přímo hamletovskou, a on neví, nevím! „Aneto! Ach, ne!“ Vzpomněl si na jídlo – ten pekáč se musí ihned vytáhnout z trouby. Holka hloupá, venku poletující.

5

Bez srdce..! Jak absurdní! Vaříme tu z vnitřností a srdce ani jedno není? Jen ledvinky se do polévky nehodí. A stejně ho miluji, ač to nechápu. Hlavně, aby se to uvařilo včas, nesnesu, je-li hlavní vhod dříve než polívka, tedy hotov, chápeš? Ah, ty si stejně nerad hraješ, co? Asi začnu bejt sprostá. Nebo milovat tebe! Mít jak kuře, tak kuřecí polívku k jídlu, kdo to kdy viděl?! Až moc se to hodí k sobě. Že ti neni trapně! Tam tak ležíš, uvolněně si čteš. A já tu pro tebe, (pro tebe!) ačkoli srdce jsem ztatila už dávno pro jiného vařím a ty máš kecy. Ty vnitřnosti, cos kupoval ti narvu ty víš kam, koncept tvého románu ti s nima potřísním. Ha ha! Jen co dosvištím, bez čepice s ušima červenýma, domů! Tohle nemám zapotřebí!

6.

A stejně jak se tešil, tak i pozřel, rval do sebe vnitřnosti cizích jen aby zaplnil rozervanost svou, aby přestal myslit na tvůrčí krizi své partnerky, která, jakkoli ji zřejmě nechybí inspirace ani styl, stydí se vlastní texty publikovat. Ano, měl by je vydat za ni, přemýšlel, nasycen. Ale při první cigaretě už myslel na něco jiného – tedy, nemyslel téměř na nic než co bude dnes dělat. A že mu dochází lexaurin...