Fu a Či

  Či usnul na Fuově rameni, oba byli znaveni k smrti. Bylo jim ještě trochu špatně z toho, co provedli Maie, s kterou sdíleli sklep i lože, ale co naplat, dobře si uvědomovali, že dítě si  nemohou dovolit. Navíc je více než pravděpodobný že to přežije, jak všichni tři doufali.

  Kolem nich kráčelo, povídalo, kouřilo, kašlalo tisíce hlav. Vlaky se řítili ze středozemě do Berlína, Vídně, Kolína nad Rýnem a některé…

  Některé se snad napojovali na další vlaky a ty na další a vezli balíky k jejich rodinám, do země kde zítra již neznamená zhola nic.

  Přisedla si k nim panička na jehlách, celá voňavá, lesklá jako bonbon. Fu se na ni zhroutil a opilým hlasem: „Prošimvás nemátě čirgeruťu…“

  …Když zhnuseně povyskočila, pohodila odbarvenými vlasy a natřásajíc prdelkou odkráčela, schoval ten mobil k ostatním do tašky. Večer za ně dostanou nepřiměřeně nízkou částku v nonstop-bazaru.

 Čiovi se ve snech vracely obrazy, jak jí držel, utíral jí pot, zatímco ona se zaťatými zuby vzlykala. Obrazy jeho plačícího bratra, ozvěny úderů o Maino břicho. Museli. Jistě že museli!

  Fu strčil ramenem do Čiovy hlavy, byl čas jít. Krájet další den. Smát se na zákazníky. Diskutovat o cenách. Hlavně prodat. Tady v té zemi kde stáda líných knedlíků se zelím nadávají na ty, co dřou, denně se obětujou pro své blízké za horizontem.