O Modrých plyšových medvídcích

Byl jednou jeden malý chlapec, a ten si tuze rád hrál. Jeho pokoj byl plný nejrůznějších hraček, ale chlapec si nejraději hrával s plyšovými medvídky. Měl jich spoustu, plné krabice a plné police, a všechny je měl rád. Jednoho z nich měl však nejraději -  malého modrého plyšového medvídka s velkýma černýma očima.

Modrý plyšový medvídek se stal chlapcovým nejlepším přítelem a důvěrníkem a byl na to patřičně hrdý. Měl výsady, jakých se jiným nedostalo: Mohl spát v chlapcově posteli, směl jej doprovázet do školy, směl mu nahlížet přes rameno při psaní úkolů, jako jediný večer směl naslouchat chlapcovým tajným přáním a snům, která mu šeptal do ouška. Patřičně hrdý byl na to všechno malý modrý plyšový medvídek. Ale byl rozumný a nezpychl, a nepovyšoval se nad ostatními plyšovými medvídky, a tak ho měli všichni rádi a Modrý plyšový medvídek byl šťastný.

Jednoho dne měl chlapec narozeniny. Maminka pro něj přichystala velkou oslavu jako překvapení a pozvala všechny chlapcovy kamarády a kamarádky. Och, jaká to byla nádherná oslava! Celý dům byl vyzdoben balónky a barevnými konfetami, v obýváku na stole stál obrovský čokoládový dort, na kterém měkce hořely svíčky  a podávala se vanilková zmrzlina s ovocem a šlehačkou a každé z dětí přineslo chlapci malý dárek. A maminka je všechny fotografovala a děti si mohly dělat, co se jim zlíbí... Tuze rozkošné to celé bylo.

Chlapec celý rozzářený seděl uprostřed té nádhery a dychtivě rozbaloval jeden dárek za druhým. Moc rád dostával dárky. Všechny mu udělaly moc velkou radost. Dostal spoustu krásných hraček -  červené autíčko, tři plyšová zvířátka, elektrický vláček... No, ani nevím, co všechno tam bylo, ale jistě vše, co si jen malý chlapec může přát.

Oslava už se chýlila ke konci, když si chlapec v záplavě roztrhaného balicího papíru všiml, že jeden dárek zůstal nerozbalený. Jaké neuctivé k dárci, to se musí hned napravit! Snad si toho nikdo nevšiml. Chlapec se trošku začervenal a honem balíček otevřel. Až mu srdíčko poskočilo: V balíčku byl malý modrý plyšový medvídek! Navlas stejný jako ten jeho nejoblíbenější, jenom tenhle měl u pravého ucha přišitou tmavě modrou mašličku. Byla to tedy medvědí slečna! Jak byl chlapec rád! A hned ji posadil na poličku na vyšívanou dečku hned vedle Modrého Plyšového medvídka.  Jak jim to spolu sluší... zaradoval se chlapec. A odběhl si hrát za svými kamarády.

Seděli tam vedle sebe dlouho zticha modří plyšoví medvídci a medvědí slečně se trošku červenaly tvářičky. Byla tu nová a navíc ji hned posadili vedle takového milého medvídka... Tuze se styděla a nevěděla, co říci. Modrý Plyšový Medvídek také nebyl ve své kůži. Medvědí slečna se mu tuze líbila. Jako by mu byla z oka vypadla... A hned ji chlapec posadil vedle něho, čímž jí učinil velkou poctu. Rozhodl se tedy, že se s ní dá do řeči.

„Slečno, vy jste zde nová?“ oslovil ji. Ach, jaké to bylo hloupé! Ovšem že je tu nová, ale Modrý Plyšový medvídek nevěděl, jak začít rozhovor.

„Ano,“ zapýřila se medvědí slečna a zklopila způsobně zrak. Och, jak se líbila malému Modrému medvídkovi! Snad ještě více než předtím...

„A jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se zase medvídek.

„To nevím, nemám ještě žádné jméno,“ pokrčila medvědí slečna rameny. Jak je sladká, pomyslel si Malý modrý plyšový medvídek. Tu musím mít za ženu! Osmělil se tedy a zeptal se: „A nechtěla byste se tedy jmenovat paní Modrá Plyšová Medvídková?“

Medvědí slečna ulekla! Jaký je smělý, ten malý modrý medvídek! Ale protože se jí líbil, tak tiše přikývla!!! Medvídek se štěstím zatetelil a ještě ten večer se spolu zasnoubili.

A brzy byla velká plyšová medvědí svatba, a oslava byla stejně tak krásná, jako ta chlapcova narozeninová. Tuze byli spolu štastni, malí Modří Plyšoví Medvídci. Sedávali spolu na poličce na vyšívané dečce, spávali vedle chlapce v jeho posteli na polštáři  a protože byli stále milí a veselí, všichni je měli rádi.

Čas plynul a malý chlapec rostl. Už si tolik nehrál, jen občas modré medvídky za ouškem poškrabal, po líčku pohladil, ale občas už si je zapomněl k sobě do postele vzít, a o touhy a sny již se s nimi dávno nedělil.  Plyšoví medvídci neměli tedy celý den ničeho na práci a paní Modrá Plyšová Medvídková začala být nespokojená.

„Ach, celé dny máme tu jen tak nečinně sedět, to je k nevydržení,“ stěžovala si svému manželovi.

„Nu, to je náš osud,“ řekl Modrý Plyšový Medvídek, „jsme tu  jen a jen pro našeho chlapce.  Pokud nás nepotřebuje, nemůžeme s tím nic udělat...“

Paní Modrá Plyšová Medvídková ale byla nespokojenější čím dál tím víc:

„Kdybych tak měla děťátko, malé medvíďátko, aspoň bych se měla o koho starat a čas by mi rychleji utekl...“

Neříkal na to Modrý Plyšový Medvídek nic. Plyšoví medvídci nemohou mít děti z lásky, tak jako lidé. Plyšovým medvídkům musí někdo děťátko dát.

Ale kdo? Jejich chlapec už si s nimi nehrál, jejich chlapec byl dospělý a místo hraní si s medvídky teď četl spoustu knih a nebo dlouho do noci něco spisoval a dlouze vzdychal a ráno ho bolela hlava. Za ten čas vyrostl totiž chlapec v mladého muže, a zamiloval se do dívky, která bydlela ve vedlejším domě, a po večerech myslíval na ni a psal jí básně. Plnou hlavu jí měl a na nic jiného nemyslil. Dávno zapomněl na svého důvěrníka Modrého Plyšového Medvídka a jeho ženu, dávno odložil všechny ostatní hračky do krabic a na půdu odnesl. Chlapec se stal mužem a na modré medvídky na poličce padal prach.

Jednoho večera zvedla se bouře, a byla to tak silná bouře, jakou nikdo dlouho nepamatoval. Chlapec té noci nepřišel domů. Jeho maminka nervózně chodila celou noc z pokoje do pokoje, tolik se bála o svého syna. Také medvídci tiskli se jeden k druhému a báli se. Milovali svého chlapce, přestože už byl dospělý, přestože dávno jim nevěnoval svoji pozornost jako kdysi.

Nad ránem přišel konečně chlapec domů, celý mokrý a prokřehlý, zimnice jím třásla a potom v horečkách ulehl a musel k němu přijít rychle lékař  a maminka plakala ve vedlejším pokoji a medvídci tiskli se k sobě ještě více, neboť nevěděli, co se to s jejich chlapcem stalo.

Dlouho předlouho blouznil chlapec v horečkách a volal cizí jméno a podivných přízraků se bál, a natahoval ruce ke svým medvídkům, až mu je maminka celá ustaraná podala, on je k sobě přitulil a uklidněn usnul. Modří plyšoví medvídci tiše mu šeptali krásné sny  a odháněli přízraky od svého chlapce, který se jim zdál maličký a zranitelný jako kdysi, a paní Modrá Plyšová Medvídková zapomněla na chvíli na svá trápení, neboť se měla o koho starat a to je přeci to nejhezčí, čím se můžete zabývat.

Mnoho dní přešlo a chlapec se počal uzdravovat. Již se cítil mnohem lépe a v posteli sedával a psával si něco do sešitu a svoje medvídky měl položeny na polštáři vedle sebe. Jedno odpoledne se otevřely dveře do pokoje a vešla dívka, ta dívka, kvůli které se náš chlapec trápil, kterou tak miloval, kvůli které dlouhé hodiny pod jejím oknem stával a vzhlížel k němu, až se v něm objeví.

Vešla a posadila se k němu na okraj postele, na tvář mu vtiskla vroucí polibek a dlouho tam tak seděli a dívali se navzájem do očí a neříkali nic. Potom mu dívka podala drobný balíček.

Ach, jakou mu udělala radost! Pořád tuze rád dostával dárky, jako když byl malý. Opatrně balíček rozbalil a usmál se: Našel v něm docela malinkého modrého medvídka.

Paní Modré Plyšové Medvídkové poskočilo srdíčko: „Ach, podívej, podívej, jaké štěstí se na nás usmálo! Modré medvíďátko, naše děťátko... jaká jsem šťastná, tuze šťastná....“ radovala se. Modrý Plyšový Medvídek ji tiše objal a radoval se s ní.

Chlapec položil malinkého medvídka na vyšívanou dečku a paní Modrá Plyšová Medvídková jej měkce objala tlapkami a už nepustila. A dívka sedící na okraji postele se naklonila k chlapci a též ho objala a už nepustila. 

Tak šťastně skončil příběh o chlapci a jeho Modrých Plyšových Medvídcích.