Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tohle že je podzimní neděle?

12. 10. 2008

1224

Autor

Ruppert von Trautenberg

Aby se neřeklo, že netvořím...

Mám souseda.

         A ten soused dneska po obědě povídá, že jezdil celý léto dávat dohromady nějaký zbytky starý rozbořený vesnice, kostel a hřbitov a že když je tak hezky , tak ať se tam zajedeme podívat.
        Hezky?, povídám. Já jsem drahej sousede básník a pro básníka je tohle počasí hotovým utrpením. Eště tak po ránu trošku tý rosy a pavučiny v trávě, ale jak to voschne, je to tragédie. Slunce svítí jak blázen, stromy sou sice barevný, ale listí nepadá, páč nefouká, žádný beránky v dálným běhu....z toho se nedá vydojit lautr nic, leda tak nějakej kejč. Toulání osamělou mlčící přírodou nepřivhází v úvahu, páč celý hora jsou plný Jóžinovy stravy.
         Bohužel náš rozhovor slyšela i moje manželka (ano, přiznám se, mám manželku). A že už jsme dobře tři roky na vejletě nebyli a kdesi cosi, zkrátka bylo mi jasný, že s nedělní idylou je šlus. Naprdnut na souseda a nastartovav osobní automobil vyrazil jsem tedy vstříc kouzlům podzimní přírody. A opravdu. Příroda jakoby se mi chtěla pomstít. Slunce pražilo jak v červenci, stromy svítily, že jsem si připadal jak v Las Vegas a vobloha byla modrá jak předvolební plakát ó dé es. Prostě hrůza. Do toho má drahá polovička neustále švitořila o tom, jak jsem hodnej a jak mi to bude muset někdy v budoucnu vynahradit - to známe, sliby u nás musím plnit jenom já.
         Dvoukilometrové stoupání k cíli výletu bylo plný hrůz. Zhruba polovina z nejmíň stovky turistů, keří nás dílem míjeli, dílem předbíhali, byli obyvatelé našeho městečka, takž sem musel slušně zdravit, až mi pant natek. Místo lesní cesty zapadané okrovým kobercem, v němž se nám poetům tak krásně brouzdá jsme mušeli piglovat balenou drť, položenou za peníze Evropský unie, což v půli kopce voslavuje obří bilbord stejný barvy jako již zmíněný vobloha a předvolební plakát.
        Konečně jsme se doploužili k haldě trosek, kerý by snesly označení "vrcholné sousedovo dílo". Přitom mi bylo vyslechnout půlhodinovou přednášku vo tom, jak je ten náš soused šikovnej a jak se umí postavit.....k práci. Podle lesku v očích mý životní partnerky jsem nepochyboval ani o jiných přednostech svýho dlouholetýho souseda.
        Po cestě domů jsme navíc museli zastavit v cukrárně, kde nás jeden pohár a moje minerálka stály čtyři plzně.
        Při pohledu na souseda, kterak si při našem návratu domů vychutnává na zahrádce poslední loky ze džbánu, který byl před hoďkou zcela jistě plnej dvanáctečky, se mi udwělalo nevolno.
        A ptám se. K čemu sou rodinný vejlety? K čemu je podzim plnej sluníčka? K čemu máme sousedy?

        Nechci bejt na závěr sprostej a navíc jsem zvyklej vidět život pozitivně. Proto říkám, že jen proto, abychom si my, básníci, mohli stěžovat na to , jak je k nám život krutý.