Hádka rvózních

Vypravěč: Byl kdysi mladý dramatik po uši zamilován do krásné dívky. Ale jak už tomu v životě bývá, není každému citu přáno.
Ona (za scénou): Ne! Ne! Nikdy!
Vypravěč: ...zněla jediná odpověď. Ta slova ho pálila do morku kostí, myslel na ně kudy šel a čím dál více je nenáviděl. A jednou, když usedl ke svému stolu, rozhodl se, že již nikdy nenapíše ani nevysloví to slůvko ne.
A zde je autentická rozmluva dramatika s jeho idolem, jak probíhala po zrušení onoho slůvka.
On a Ona (vcházejí na scénu), Vypravěč (ustupuje do pozadí)
On: Buď ke mně přece vraživá!
Ona: To už jsi zapomněl, co bylo v děli?
On: Ach! Ale copak můžeme dělat jen samé stoudnosti a předloženosti? Copak jsme nějací urvalí zdvořáci?
Ona: Byla jsem bláhová. Jako bys ty mohl návidět s kalými úmysly! Jsem snad obyčejná týkavka, aby se mě mohl každý topejr dotýkat? To smí jen ten, jehož budu věsta.
On: Šetři si rvy, tvoje urosa je značná.
Ona: Zato ty jsi duživý až dost.
On: Mám jisté švary, to přiznávám. Byla to hoda, promiň. Ale... Ní to krása, plout spolu po vodách lásky až do be a tam...?
Ona: Dej ty své chavé pracky pryč, ještě bys chytil ode mě štovice. Tak hoda, jo? Božáku! Mehlo!
On: Tak? Jinou si najdu, abys věděla. Nějakou tečnější. A tebe - chám!
Ona: Kecej, ty šťastníku.
On: Kecám, ty božačko.
Ona: Rvi mi rvy, ty urvalče!
On: Jsi japná zletilka.
Ona: A ty olitický andrtálec.
On: Ty řestné dochůdče!
Ona: Douku, vypij si ktar, až tě chytne moc.
On: Ty jsi duživá poučitelná tvorka. Jako bys spadla z ptunu a psala mi krolog.
Ona: Besa, zuříš jako gr.
On: Dej pozor, ať ti praskne žit.
Vypravěč: A tak rozmluva pokračovala a pokračovala, až si oba porozuměli a šli spolu ruku v ruce za sluncem svého života. Šťastníci!