Podzimní kaleidoskop

Další rok našeho letopočtu nepozorovaně umírá v zažloutlých listech

rozprášených po kočičích hlavách

jako těla mrtvých po třícísařské bitvě

náramky z jeřabin a ospale nádherná sobotní rána

nenápadně soupeří s šedou prázdnotou středečních depresí

o větší ránu do srdce

sedíc v okně přemýšlíš nad skokem dolů (co to udělá?)

ale pak se radši ironicky pousměješ a přečteš si znovu Rilkeho

nikdo totiž neumírá, dokud je aspoň něco, pro co by žil

                                                  chobotnatci drtící ti ramena se s blížícím se pondělkem zase staví na nohy

                                                  aby tě zamáčkli do podlahy a zůstal v ní tvůj obrys

                                                                                                    (linoleum či dřevo či snad dokonce dlaždičky)

bylo by hezký občas nepozorovat – a nebýt pozorována

ale i neexistovat je pozorovatelná činnost

nikdo tomu neuteče

dennodenně se masochisticky necháváš sužovat otázkou

zda si uvařit kafe nebo zkusit radši spát

a lidi dělíš podle toho, co si zvolí oni

pojď, je čas vyhrabat starý kabát, pořádně ho oprášit

a do toho prachu pohřbít

kelímek od jogurtů plný sedmikrásek...