Kateřině

Kateřině

Vzpomínáš, jak jsme se

tenkrát ztratili v lese?

Pravda ještě dnes

se mi tělo zimou třese.

To prosincové odpoledne

změnilo se v nejkrásnější taj,

já a ty

a vlastně celý širý kraj.

Zlatavé paprsky slunce,

stromy z toho nejčistšího křišťálu,

šli jsme dál

poslouchaje satyrovu píšťalu.

V mlze zahlédl jsem bílého jednorožce

a dryády v korunách,

božský zpěv, tichý pláč,

meluzína v ozvěnách.

a pak přišel vítr

a stříbrný prach se snášel k zemi,

já konečně otočil se k tobě

a řekl: „Zima je mi!“

A to jsem toho měl na srdci ještě více!

Jenomže to v mé hlavě

nějaký silný neproniknutelný val.

Ach, můj bože,

vždyť já tě tenkrát k smrti miloval.