Připálená kůže hezky voní...

Obešel jsem s matčiným psíkem po třetí park. On se posadil a fascinovaně zíral, jak si dva holubi pinkají kusem rohlíku. Tak roztomile při tom kroutil hlavičkou, že jsem měl chuť mu ji utrhnout a hodit po těch holubech. Hrubou silou jsem jej odtáhl na trávu. Nic. Naklonil jsem se a co nejvíc nenápadně mu koukl pod ocas. Nic se nedělo. Psík mě počastoval zlým pohledem. Nesnášel, když ho při defekaci pozoruji. Proto jsem se k němu otočil zády a rozhlížel parkem. Byla mi zima. Oči se mi dotřásly až k dívce venčící rovnou dva pejsky. Byla to slušně vychovaná zviřátka. Sotva dorazila a už se krčila nad trávníkem. Ale ta dívka, jak ve svých vysokých kozačkách  odběhla ke koši a vrátila se s papírovým pytlíkem. V tom jak se elegantně skláněla ve své krátké sukýnce a všechno pečlivě nabírala, bylo něco… noo nemohl bych říct přitažlivého, ale na ten způsob. Byla to první dívka, které jsem toužil být nablízku, když sbírá hovna.

Můj psík se opřel do vodítka a silou profesionálního gaučáka mě dotáhl k trojici. Feny, to jsem si mohl myslet. Psík přičapl těsně vedle dívčiny nohy. Oba jsme k němu shlédli a pak se na sebe usmáli. Od té doby jsme vždy v půl šesté venčili společně. Nejdřív jsme mluvili o psech, pak o lidech, oblacích, hvězdách. Potkali jsme dobročinné pracovníky a koupili si samolepky s usměvavými černoušky. Myslím, že každý by měl jednou za čas postavit kus školy v Africe. I když také míním, že pokud na to od každého stačí dvě pětky, tak nevím, na co si stále ti černí zmrdíci stěžují. Nejdřív jsme obcházeli jen parčík, pak po pěšině až k řece, přes lávku na hřbitov a dál do topolové aleje. Viděli jsme sýkorku zašlapanou do spár dlažby a prohlíželi si ji. Pak jsme také potkali pánečka, který se ženě chlubil tím, že vždy přehodil klacek přes řeku a jeho vlčák přeplaval studným a prudkým proudem, chňapl po klacku a zase se vrátil. Celý zmáčený, třesoucí se položil aportek pánečkovi k botám a vrtící vším možným se radoval z pánečkova škodolibého smíchu. A znovu…