Podoba očistce

Zavřel jsem za sebou dveře a vypadl z práce, toho šílenýho vynálezu babylonský děvky, kde se kreativita a vstřícnost vyplácí nářezem, a vykročil do diagonály osvětlený podvečerní ulice. Konečně jsem si zapálil; zatřásl jsem se, když mi hrdlem projela ostrá tabáková břitva a před očima rozkvetly červený mžitky. Dal jsem si kafe u McDonalda, ani jsem se nesnažil působit na umaštěnou obsluhu příjemně. Už jsem jen čekal, až do sebe překlopím tu černou bryndu, a přestanou se mi klepat kolena. V hlavě jsem neměl nic než jedinou myšlenku. Jedinou, která mě provází a dává mi vůbec možnost účastnit se tohohle velkoměstskýho běsnění.

Kráčel jsem bezmyšlenkovitě domů a skral horkou spálenou kávu, ale třes nepřestával, navíc s k němu připojovala bolest zvnitřku hlavy, která je u mě vždycky předzvěstí plíživýho šílenství, tupý paralýzy. Kolem mě svítily pořád stejný neony a ozářený billboardy, cedule, reflektory automobilů. Jejich řev, reklamní slogany jako valčíky z tlampačů. Poloslepý jsem doklopýtal do nonstopky. Když jsem otevřel dveře, došlo mi, proč mají zatemněné výlohy; vypadalo to tam jako na smetišti civilizace. Návštěvníci s jedinou myšlenkou a pít a olíbat všechny starý kurvy, než nad nimi zatlučou dýhu. Sedl jsem na bar a objednal dvojitého turka. A rum. Snad to zabere, alternativní medicína v českém vydání. Na stoličce mi nohy klimbaly třicet čísel nad zemí; uvažoval jsem, zda by nebylo lepší povolit tělo a vyprázdnit mysl, a prostě tady spadnout na hubu, seknout sebou. Pak se dál děj vůle boží, vynesli by mě a já bych takhle ležel venku, v poloze, v níž mě pohodí. Možná bych se jenom přemohl vytáhnout z kapsy cigarety a kouřit. Klišé jak brus, ale reálně funkční. Asi jako psát básně o lásce. Co je funkční muskulatura a nervový centra, co mě tady drží v barovým posedu. Obě by mě opustily ve chvíli, kdy by mi z hlavy odlétla ta jediná myšlenka, která mě provází a podpírá. Z dávivý kontemplace mě vytrhla tetovaná barmanka s převislým špekem nad zástěrou, poslala mi po barpultu sklenici tekutýho asfaltu a jedno rumunské hnědé. Vzhlédl jsem k bodovkám na stropě; vzduch by se tady dal hnětat v dlaních. Mohl bych ho třeba po někom házet. Mít tak jenom propisku, udělal bych si foukačku. Už začínám šílet, pomyslel jsem si a otočil do sebe nejprve rum, pak ho zapil térovým koktejlem.

Začalo se to zlepšovat, mozek se intoxikoval na úroveň přijatelnou pro toto prostředí a tuto dobu. Venku zas měsíc někde pod prachovými mračny a z oken domů jsem slyšel křik, hádku, střelbu z počítačové hry a střední proud z rádia. Rozkašlal jsem se a průdušky mi málem vyletěly z hrudi. Vem si mě, jen vem… ale dneska ještě ne.

Odemkl jsem a vkročil do domu. Na chodbě rozmetaný letáky, na nich vysmátý chlápek s půlkou prasete přes rameno, ty nejlepší uzeniny od mistra řezníka jen u nás. Kde je ta druhá? Vím, kam bych mu ji strčil… Po schodech se tradičně linula vůně trávy, bláta a starých ženských. Co když ztratím tu myšlenku, tu poslední spojnici mezi sebou a světem? Co bude pak? Bude vůbec něco? Něco jinýho, než osm hodin ve vzduchu hnaným klimatizací, zakouřený bary a pach starých bab mezi zlevněnými bramboříky v plastových květináčích v mezipatří?

Na jedněch dveřích moje jméno. Jestli to takhle půjde dál, přelepím ho nějakým číslem. Uvolnil jsem západku a vešel dál. Seděla v křesle a ve světle holý žárovky si četla knížku, zaostřil jsem na její hřbet, krásná, vkusná volba. V jejích rukou vlastně cokoli. Zul jsem se a posadil k ní na opěrku. Přejela mi prsty po zádech a založila hlavu na moje prsa.

„Jak ses dneska měl?“