Pozdní lítost

Aha: To nemá logiku. Kdo nezažil co? Milovat jednu ženu/jednoho muže nebo milovat jich víc? Ten co miloval jen jednou, nemůže tvrdit nic jiného, než že to víckrát nejde.. ale ten co měl to větší štěstí (nebo smůlu), na to nikdy nepřistoupí. Nemůže. A nikdo.. nikdo druhý nemůže nikdy říct, jestli ten vztah, který právě prožívám já nebo tamten, nebo kdokoli, je, anebo není láska. A možná to nemůže říct s jistotou ani ten dotyčný.. a tady se ukazuje, že to je čistě individuální a ta schopnost milovat/nemilovat, být/nebýt schopen citu má tolik variant, kolik je lidí na zemi. Doporučuji k přečtení knihu Amose Oze: Černá skříňka pojednává o podobném tématu, ale poněkud laskavěji

Tož o to mi šlo, pochopila jsi to dobře. dědEd :-)

Tady je ryzí ukázka toho, že milovat se dá pouze jednu ženu (nebo muže). Ta druhá je pouze levné uspokojení sexuálního pudu. V této mini povídce ovšem dotyčný nemiloval žádnou. Milovat se dá pouze jednu. Kdo to nezažil, neví to a tvrdí opak. Protože nebýt schopný lásky se považuje za nedostatek.

Celý příběh byl vlastně v tom jejím postání ve dveřích. Téma bylo strohé, a proto bylo sepsáno stroze. Jakýkoliv jiný styl by odvedl pozornost od toho, jak krutý celý příběh byl. Krutý pro všecky tři. Ano, tři(protože která žena by si přála, aby její muž na smrtelné posteli volal po té první?) Díky za názory. děd Ed :-)

Je to tragedie jich obou. Asi své ženě hodně ublížil, že se přes to nedokázala přenést ani v takové chvíli. Však ale přijde čas, kdy ji bude hrozně mrzet, že mu neodpustila a to už bude na všechno pozdě. On aspoň litoval a prosil o odpuštění - a ona ho odmítla. Hrozné! Vůbec nevadí, že je příběh krátký. Je tam všechno. Ve skutečnosti je to jádro, kolem kterého lze napsat román*

Podobný mnoha jiným... bohužel... Téma by si zasloužilo méně strohosti, anebo více symboliky. Za námět *