Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSamotář
Autor
Godfrey
Byl samotář. Neměl rád tu všudypřítomnou lidskou verbež. Tupé stádo malých lidiček, jež mají neustálou potřebu se někam hnát, jej dovedlo znechutit.
„U Lidla zlevnili banány, stavíš se tam po cestě domů?“ zaslechl na ulici omylem část telefonického rozhovoru jakési ženy ve středních letech. Nedokázal tomu zabránit. Bylo to nemožné. Ta slova se mu vryla do paměti. Žaludek se mu převracel při pomyšlení, jak tupým a omezeným způsobem jeho autorka nazírá na svět. To pomyšlení jej deptalo. Pomyšlení na prázdnotu života takových obyčejných lidí, kteří si ji však ve své omezenosti neuvědomují. Zahloubán v tyto úvahy podvědomě došel až před práh svého bytu.
„U Lidla zlevnili banány, stavíš se tam po cestě domů?“ opakovala dáma v jeho hlavě. Stále jej to neuvěřitelně iritovalo. To bylo také hlavním důvodem, proč lidi dosud ignoroval a vůbec se jimi nezabýval. V tuto chvíli se to však stalo nemožným. Celý zbytek dne se zabýval otázkami, k nimž jej ona neustále se navracející slova přiváděla. Stále více se zaobíral jednou myšlénkou: Skutečnost, že společnost sestává z těchto lidí, není jejich chybou.
Druhého dne procházel kolem výlohy obchodu s televizory. Zastavil se a v tu chvíli spatřil reklamu, jež důvěřivé diváky lákala na slevy v obchodech Lidl. Zejména cena banánů se jevila vskutku výhodně. „U Lidla zlevnili banány, stavíš se tam po cestě domů?“ Pokud by měl po ruce střelnou zbraň, neváhal by ani vteřinu, zda má vystřelit. Při představě tříštícího se skla a utichající obrazovky se nedokázal ubránit mírnému úsměvu.
U Lidla sice zlevnili banány, ale on si na konci dne nesl v tašce domů kyselinu sírovou a benzín. V noci se pak vykradl ven s několika skleněnými lahvemi obalenými nasáknutým hadrem. Svižným krokem došel k výloze obchodu s televizními přijímači. V jednom okamžiku třímal jednu z lahví v ruce a v dalším se již ona láhev nacházela za výlohou a rozlévala tam světlo a žár. Tu noc se podobný scénář na jiných místech ještě několikrát opakoval, než se konečně vrátil domů. Mohl jen doufat, že jeho počínání zůstalo nikým nespatřeno.
Na svém pracovišti brzy podal výpověď a přijal místo uklízeče v budově největší soukromé televizní stanice v zemi. „U Lidla zlevnili banány, stavíš se tam po cestě domů?“ slyšel tu ženu. Chtěl ji zachránit. Ještě si nebyl jist, kolik stráví na novém místě času, ale nehodlal zde zůstávat déle, než bude nutné.
***
Kdo ví, kolik vlastně uplynulo dnů od chvíle, kdy samotář poprvé vkročil do té prokleté budovy. Zdálo se mu, jako by šlo o několik let. Ve skutečnosti se však jednalo o měsíce.
Televizní magnát Vladimír Wiggum seděl ve své kanceláři, v kanceláři generálního ředitele nejmocnější televizní společnosti v zemi. Zrovna se zabýval zapisováním poznámek k příštímu vysílání pořadu, v němž jako ředitel každý týden vystupoval. Byl do přípravy svého výstupu natolik zabrán, až mu uniklo, že v místnosti není sám. Když v zamyšlení zvedl hlavu, překvapeně upřel zrak na muže v uniformě úklidové služby. Po několika vteřinách zaznělo z jeho hrdla zaklení: „Sakra, chlape, co tady děláte v tuhle hodinu?“
Uklízeč odpověděl odjištěním do té doby skrytého revolveru a jeho namířením na Wigguma.
Ticho.
Rána.
Ticho.
Wiggum se skácel na zem. Bez jediného škrábnutí. Netrefil se.
***
Samotář čekal v cele předběžného zadržení na předvedení. „U Lidla zlevnili banány, stavíš se tam po cestě domů?“ utichal pomalu v jeho mysli hlas té paní, již se dnes pokusil zachránit.