Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stvoření

15. 11. 2008

2659

Autor

jarouch

Pomalým krokem bych k tobě přišel, objal Tě a pohladil po vlasech, ponořil bych se do nich a zhluboka se nadechl.

Kdo jsi? Člověk? Kolikrát za život si to uvědomíš? Tolik dechu je třeba, tolik básní o smutku. Chladné noci ale nenasytí. Umírá.

Zemři, člověče. Zemři. Víš co je to smrt? Proč se jí vyhýbáš?

Cítím Tvůj dech. Když položím ruku nad Tvé prso, jsi rytmus.

Podívej se, co jsi stvořil. Pokud zesmutníš, pak zapomínej pohledem na hvězdy.

Tvojí úplností ztrácím dech. Musím pokleknout. Ty jsi bytost, Ty jsi člověk. Nechci slzet. Říkají, že jsem jím taky. Hledám, slzy a hvězdy mi nestačí.

14 názorů

No, abych řekl pravdu, tak si myslím, že kdyby tam ten verš nebyl, tak ta báseň ztratí téměř vše co pro mě říká. A stala by se strašně obyčejnou. Já se ještě s pojmem profanovaná smrt nesetkal a ani mi to nikdy nepřišlo... A pak, smrt je pro mě v tomhle díle vyjádřená jako něco tak bytostnýho, že ten konec ji právě přetváří v optimistickou věc. Možná to je víra v posmrtný život. Ale děkuju moc za kritiky!