Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seObsese
17. 11. 2008
11
14
4144
Autor
Oldjerry
Na začátku byla anekdota, kterou jsem vyprávěl na jednom našem pomaturitním srazu. Byla o obsedantním smíchu.
Zemřel primář kardiologie… po rozloučení zazní varhany a rakev odjíždí… závěs se rozhrnuje a za ním se objeví naaranžované obrovské otevřené srdce. Právě když rakev vjížděla do srdeční brány, ozval se z pozadí hlasitý smích. Dvě stovky pohoršených očí se ohlédlo. Smích ustal…
Prosím vás, zeptal se jeden velice rozdurděný pozůstalý, co vám na tom přišlo tak zábavné? Zábavné ? na tomhle ? nic. Já jen, že jsem primářem gynekologie….
------------------------------
Já jsem takovým blbým smíchem zachránil kamaráda… povídá Karel Čáp (jmenuje se jinak, ale to víte : zákon na ochranu osobních údajů). Měl jsem sice už počmáranou účtenku, ale tohle mě náhle zpozornilo : …ále jdi – a jak se ti to povidlo? s trochou sarkasmu ho popichuji, aby náááhodou nezapomněl pokračovat. Jenže ten už byl tou myšlenkou tak zaujatý, že hecování bylo zbytečné a to takovým způsobem, že nejenom velmi.
Kamarád, Pepík, povídá Čáp, je zároveň vzdálený bratranec. Pro děti z jejich ulice dělal ještě s dalšími dvěma takovými nadšenci, Vencou a Standou, různé akce. Tehdy to konkrétně byl velký filipojakubský oheň s písničkami, hrami, vtipy a scénkami. Na oheň je třeba palivo a tím rozhodně, ale vskutku nemyslím koks. Takže povolení od hajného : nějakou soušku si tam vyberte, já vám ji nechám porazit. Ale kdepak Pepík : to víš, my budeme čekat, až se někdo usráčí, pak ještě bude chtít dvě kila, to raděj fakanům koupím víc buřtů… a jak řekl, tak udělal. Když nějakou soušku, tak ať už stojí za to – a udělal první zářez do stromu, který měl dobře třiceticentimetrový kmen. Nařízl ho ještě z druhé strany a sekeru do ruky, zasekl do nižšího řezu a už to jelo, jak na soutěži dřevorubců…Venca jen koukal.
Tadyhle ho položíme, povídá Pepa v krátké pauze, tady si lehne, jak na maminku a už pokračoval. V kmeni zapraskalo. Ihned nechal sekání, podíval se vzhůru, pak ještě dvakrát či třikrát sekl. Praskání zesílilo a pokračovalo. Uteč, volá na něj Venca - a skutečně : Karel svižně oběhl praskající kmen na jinou stranu, než měl padnout. Měl – ale nepadl… V korunách byly stromy propletené větvemi, ty stočily strom o tři hodiny a ke všemu daly „nějaké té soušce“ zcela jiný směr pádu. Zkrátím to : Pepík byl tak rozzlobený, že ho strom neposlechl, že zapomněl utéct (a stačilo by bývalo pět kroků do bezpečí). Když si to uvědomil, bylo už pozdě – jedna z hlavních větví byla nakonec rychlejší…
Teď tu na něj koukám : je vycmrdlý – bez nálady (po třech měsících a pěti operacích – kdo by řval nadšením), i když bylo vidět, že ho naše návštěva těší. Vždycky ho potěšila, nebyli jsme za ním poprvé. To ale nemohlo přebít zprávu ošetřujícího lékaře : ...špatné, pane Čápe, je to špatné. Jestli se nestane zázrak, tak mu dávám čas tak do Vánoc. Už je se silami u konce, hlavně s psychikou, přestal s námi spolupracovat, je odevzdaný, nejí, nechodí, pořád spí.... Prakticky už umírá…Asi by potřeboval, abyste tu s ním byli stále…. Dobře věděl, že je to nemožné – na konci roku už dovolená nezbyla….
Pepík se ještě pokusil o úsměv a komentoval svůj zdravotní stav se snahou to trochu zlehčit, zahrát si na hrdinu, i když asi věděl, že mu to nedlabem: To se projevuje, povídá, třeba i tím, že mám pinďoura jak cigaretu : stejně velkého a stejně vyklepaného… a zase ten rádoby úsměv. Sepnulo mi, jak se vždycky v pracovních pauzách, či v hospodě, vytahoval velikostí a pevností svého „macka“ a najednou – cigareta... Z ničehož nic, v té poloponuré náladě, jsem se začal smát, ale ne jen rty, já se chechtal nahlas a když jsem viděl vyvalené oči ostatních kamarádů a zájem Pepíka, to už jsem doslova smíchy řval. Najednou, jako když zlomíte sirku – přidal se Standa, přidal se Venca, pak se přidal Pepík a my, staří voli, řvali v nemocnici smíchy, jak na grotesce.
Otevřely se dveře, jedna sestra (oči jak tenisáky a na puse udivený špulený kroužek), druhá sestra, vrchní sestra (no pánové ?) a nakonec primář. To už jsme skoro mlčeli a jen si utírali vychechtané slzy – všichni čtyři. Pánové, pánové, jste v nemocnici a ne na estrádě, tady ticho pomáhá léčit. Já si jen pro sebe řekl : to víme, jen tomu našemu Jozífkovi to ticho nějak nejde k duhu.
Za deset minut byl zase Pepča sám.
To bylo ve středu…
V pátek okolo svačiny mi zazvonil telefon. Manželka… že prý volal primář, aby někdo z nás - nejlépe všichni – přišel do nemocnice. Teda lidi – ve mně hrklo, fujfuj! Že prý do Vánoc a ono už teď… jen v nějakém koutku duše jsem doufal, že to nebude to, no… konec.
Nebyl, fakt, nakonec to konec nebyl… Jenže… Vešli jsme do pokoje a postel prázdná. Sezelenali jsme, blbci, vůbec nám nedošlo, že je postel zmuchlaná, prostě evidentně používaná, obývaná. Pepík nás zřejmě zaslechl a vylezl z koupelny – růžový, rozesmátý a hned hlásí : já už druhý den a dneska už od rána žeru a chlastám jak havíř… a taky z toho mám pěknou sranděru, což je - při mé současné rychlosti - prudce nebezpečné. Došel k posteli – chytal se sice stěn, stolu, židle, ale došel – a sám.
Nepopsatelný pocit, ale to si jistě umíte představit, že jo ? Dorazil nás primář : …chlapi, ani nevíte, jak jsem rád, že jsou lidi, kteří nedodržují povinné ticho v nemocnici. Pan Jína (náš Pepík) za ty dva dny udělal větší pokrok, než za celou tu dobu, co ho tu máme. Jo – a už má i to péro zase v pořádku…. dal se do smíchu a samozřejmě - to byl pro nás povel dalším řevem v nemocnici vypustit obrovský přetlak, který nám hrozil popukáním pupků.
Dveře se otevřely a sestřička opět vykouzlila kolečko pod svým pršákem, když viděla zrudlého a zpoceného primáře, jak spolu s dvěma ne moc důvěryhodnými padesátníky řve smíchy nad pacientem, který už to přece měl spočítané….