Waiting for Connection

WAITING FOR CONNECTION

Ve středu města čekám už několik hodin. Pozoruju lidi a ty stále nepřicházíš. Kolem mne je klid, usmíření a vyrovnanost. Jen tiše sedím a dívám se kolem, je to městská meditace, v hektickém bodu. Přemýšlím, proč lidi začli dělit svůj druh na pohlaví a rozlišovat muže a ženu. Nechci o sobě mluvit jako o ženě ani o muži. Obě pohlaví se mi někdy hnusí stejně děsivě. Tváří hladím beton pod nohama a zdá se mi jako škrabka kůže. Má specifickou vůni, která drhne na jazyku. Nehty zarývám do lavice pode mnou, špína se už začla usazovat. Takovej pocit mám z toho všeho kolem. Lidi spěchají a ani neví kam, v obtloustlých prstech drží papírové tašky s velkým žlutým M. Děti pomalu nevidí na oči. V dálce houká sanitka a nebo někde hoří. Úzkostlivě pohlcuji vlhkost svojí duše a jako obláček ji vydechuji nosem ven. Vznáší se nade mnou jako temné znamení. Jako šedá aureola. Kdybych si měl vybrat, kdo by měl teď vedle mě sedět, kdokoli z historie, jakýkoli člověk…byl bych to zase jen já. Ne proto, že bych byl do sebe až tak zahleděn, právě snad naopak. Chtěl bych se podívat do svých očí, možná bych se profackoval a možná bych se pohladil. Seděl bych vedle sebe, ale byl by to vlastně někdo úplně jinej, někdo cizí komu není vidět dovnitř stejně jako těm ostatním. Vzal bych velký kaleidoskop, držel bych ho oběma rukama a strčil bych ho druhému Já k hlavě. Pak bych jen otočil (možná jeho hlavou). A viděl bych mu do duše stejně tak jak do mé vlastní. Někdy mám velkou radost z té pantomimy života. Je krásná, tichá ve své líbeznosti. Je dokonalá. Když se uzavírám do sebe a vnitřnosti chrlí ven jen slova, bývám na dně, ale nikdo to nechápe. Nedokážu říct promiň a proto raději zraním ještě víc. Jenže nakonec jsem já ten, kdo trpní nejvíc. Je těžký říct cokoliv, protože sebedestrukce je na špičce jazyka. Omotala se od kořene a teď čeká jako had, kdy nám vpustí jed do žil. Žijeme v jendý velký mystifikaci sama sebe. Čas vypršel a už teď jsou ve mně červi. A ty dnes asi nepřijdeš.