Nový život - VI. část

                                                                                               VI.část

     Od útěku Jany uběhl týden, Máša podala řádnou výpověď a život šel dál, až na to, že je teď probíralo celé divadlo, pomluvy se šířily rychlostí blesku. Byla opět sobota, naposledy se hrálo představení, ve kterém musela večer být v komparsu, chvíli zase pomáhala barmanovi v baru, ale kolem půlnoci to vzdala a šla na poslední spoj, který jel k ubytovně. Na autobus čekala asi deset minut, docela jí bylo zima,byla skoro polovina října a zima se již v tomto kraji hlásila i občasnými sněhovými přeháňkami.

     Autobus přijel na čas, nasedla, zachumlala se do šály, nevšímala si kdo v utobuse sedí, nebo kolik je tam lidí, byla strašně unavená a to nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Stále  ji ničila skutečnost, že ji Jana nechala samotnou. Moc jí to zkomplikovalo veškeré její bytí tady. Nejvíce jí vadilo, že musí čekat na uběhnutí výpovědní lhůty, potom teprve může počítat s propuštěním, znamenalo to, že zimu bude trávit tady. Ty vánoce si vůbec neuměla představit.

     Vystoupila na zastávce a s ní i zbytek lidí, asi vesničané, kteří šli ovšem směrem z kopce dolů, zatímco ona směřovala do kopce, směrem k ubytovně. Autobus se otočil na točně a odjel do města. Byla hluboká tma, jen v dálce blikalo světlo u dveří ubytovny. Máša spěchala, aby byla co nejdříve doma, docela se bála, šla jediná tímto směrem a tak nebylo divu, že chvílemi i utíkala. Konečně dorazila ke dveřím ubytovny, začala v kabelce hledat klíče. Světlo nade dveřmi svítilo jak za dušičky, tak, tak, že viděla. Vytáhla klíče a chvíli jí trvalo, než se trefila do zámku, musela se dokonce sehnout, aby lépe viděla, ale nakonec se to podařilo a když už se chystala klíčem v zámku otočit, uhodil ji někdo surově do hlavy a než mohla vykřiknout, něčí velká ruka jí zakryla ústa. Zároveň pocítila na krku teplý dech. Mužský hlas, nějak maskovaný, protože zněl dutě, jí výhružně šeptal přímo do ucha: "buď potichu, nebo tě zabiju!" Strašně se vyděsila, její tělo ochablo, vůbec nebyla schopna pohybu, nebyla schopna se jakkoli bránit a rozum jí i v této šílené chvíli napovídal, ať se nebrání, že by ji opravdu mohl dotyčný udělat to nejhorší.

     Muž, vysoký a velmi silný ji pevně tiskl jednu ruku na ústa, druhou jí objímal zezadu kolem krku. Začal ji doslova táhnout ode dveří pryč, nebyla schopná vydat ani hlásku, skoro se dusila, tak pevně ji držel kolem krku. Neviděla mu do tváře a když se snažila otočit hlavu, zahlédla jen tmavou kuklu, kterou měl přetaženou přes obličej, otvory pouze pro oči a ústa.

      Později si vzpoměla, že jí nejvíce utkvěl v hlavě zvuk, který vydávaly její podrážky bot, jak ji táhl po písčité cestě dozadu za ubytovnu, do lesa. Odtáhl ji dosti daleko, aby je nikdo neviděl. Mohl být klidný, určitě to tam znal, věděl, že i kdyby křičela, nikdo ji neuslyší. Zatáhl ji pod strom, jehož větvě byly hodně vysoko a vytvářely pod sebou dosti místa. Ještě, než ji hodil obličejem na zem, přetáhl jí její kabát zezadu přes hlavu tak, že byla v úplné tmě a skoro se udusila, na druhou stranu jí to ochránilo obličej před poškrábáním od jehličí.  Vyhrnul ji sukni a s punčocháči a kalhotkami si práci nedával, jednoduše je rozerval a brutálně, zezadu ji znásilnil. Strašně to bolelo, připadalo jí, že to nikdy neskončí, slyšela ty hnusné zvuky, které ze sebe vydával mezi nadávkami, kterými ji ponižoval.  Bolela ji hlava po úderu, který ji zasadil u dveří, náhle se jí udělalo na zvracení, skoro se udusila zvratky, jak měla hlavu zabalenou v kabátě, nakonec omdlela. A to jí možná zachránilo život.

     Probrala se zimou, od poloviny těla dolů byla nahá, uvolnila si hlavu z kabátu a zjistila, že začíná svítat. Když  si uvědomila co se stalo, jak tam leží zprzněná, zraněná a  opuštěná, dala se do pláče. Pokusila se vstát, opodál ležela kabelka, snažila se tedy posbírat rozházené věci. Peněženka chyběla, ani ji to neudivilo, stáhla si kabát, zapla se a vydala se k ubytovně. Větvemi stromů prosvítalo světlo ode dveří.  Byla jí strašná zima, pod sukní byla vlastně nahá, ještě, že měla vysoké kozačky a ty jí trochu chránily nohy před chladem. Cítila, že její tělo je samá rána, nejvíce ji však bolelo břicho a uvnitř těla, málem nedošla. Musela se na chvíli zastavit, držela se stromu, aby neupadla. Po docela dlouhé chvíli se dostala ke dveřím, kde ještě stále byly zastrčeny její klíče a tak si odemkla a vysoukala se po zábradlí do svého poschodí a tam se sesula na zem u dveří pokoje. Všude panovalo ticho. Seděla tu dosti dlouho, než se vzchopila , odemkla a vešla dovnitř. Tady ji síly opustily nadobro. Opřená zády o dveře seděla na zemi asi hodinu, než byla schopna se vyzout a tak, jak byla oblečená-neoblečená, lehla si do postele a ještě než usnula, uvědomila si, že je neděle a že tedy nemusí do práce, což bylo v této situaci požehnáním.

     Když se probudila, bylo již po poledni a v prvním okamžiku si neuvědomila, co se jí stalo a divila se tedy, proč leží v posteli v kabátě. Až se pohnula a pocítila šílenou bolest nejen uvnitř, ale v celém těle, uvědomila si, co se jí stalo. Byla v šoku! "Pane Bože, co budu dělat? Volat policajty nemělo cenu, stejně by jí nevěřili, ještě by ji obvinili, že někoho provokovala svými minisukněmi , to by asi nesnesla, jejich vyptávání, pohrdání. Řekla si, že to nechá tak, snad se jí udělá časem lépe a ona na to zapomene.Vstala a šla do sprchy. Drhla se tak, až se málem poranila. Stále cítila pach toho muže na svém těle, prostě, bylo to hrozné! Po teplé sprše se jí udělalo lépe, připravila si nějaké jídlo a potom si uvařila kávu. Seděla u stolu a přemýšlela, co bude dál. Aby zůstala nadále v divadle, nepřipadalo v úvahu. Z ubytovny musí co nejdříve pryč. Tady už nikdy večer domů nepůjde, odmítne všechna večerní představení.

     V pondělí ráno jela do práce, z vrátnice zavolala jevištnímu mistrovi, že je nemocná, ať si sežene někoho jiného na stavbu dekorací při zkouškách a potom šla přímo do osobního oddělení. Na obličeji nebyla poraněná, ostatní modřiny ukryla pod rolákem a dlouhými kalhotami, takže na ní nebylo nic znát, snad jen to, že byla v obličeji strašně bledá. Stále ji bolela hlava.  Zaklepala na dveře osobního a po pozvání dál, vešla. Řekla bez obalu osobářce, že potřebuje, aby byla propuštěná dohodou, důvody, že jí sdělit nemůže, ale že jsou velmi vážné. "No, to si myslíte, že je tady holubník, nebo co? Uvědomujete si, že za Vás nemáme náhradu, a stavění dekorací u zkoušek, to se musí každý nejdříve naučit?" "Já chápu vše, co říkáte, nemám však na vybranou," řekla Máša. Tím , jak osobářka zvyšovala hlas, slyšel ji i ředitel ve vedlejší místnosti. Dveře od jeho kanceláře  se otevřely a on nahlédl do osobního, podíval se na svoji spolupracovnici a řekl: "proč tu tak křičíte, je Vás slyšet určitě až na chodbu?" "No, představte si , soudruhu řediteli, že tady ta osoba chce, abych ji propustila okamžitě dohodou!" Ředitel se podíval na Mášu a když viděl, jak je bledá, řekl jí, aby šla k němu do kanceláře, posadil ji na židli proti svému stolu, také se posadil a zeptal se: "tak, co se stalo?! Ale, pravdu!" A tak mu to vše řekla. "Proč nejdete na policii?" "A co by mi tam tak asi řekli? Posílali by mě vyšetření, musela bych znovu opakovat, co jsem prožila a na to nemám sílu. Prostě musím odejít z té ubytovny, sama tam večer chodit nemohu a ve městě je ubytovna plná. A navíc, už tady, po této příhodě, nechci zůstat. Nemohu si být jista, že se to nebude opakovat. A vlastně, jen podívaná na muže, mi dělá velký problém. Já věřím, že Vy mne pochopíte, proto
jsem Vám to po pravdě všechno řekla, kdybych to vysvětlovala té ženě vedle, za chvíli by to vědělo celé divadlo. Takto si mohu být jista, že to zůstane jen mezi námi. A předem Vám za to děkuji."

     Ředitel seděl chvíli bez hnutí, jen na ni zíral. "To snad není možné! A že to potkko zrovna Vás. Kdyby se to stalo té Vaší přítelkyni, pochopil bych to snáz, ale Vám!?" Ještě chvíli přemýšlel, pak zavolal do účtárny, byl zrovna čas výplaty , aby nachystaly pro Mášu její plat za minulý měsíc a zápočtový list, ženě v osobním nařídil, aby ji s okamžitou platností propustila dohodou k tomuto dni a sám to podepsal. "Slečno, vyzvedněte si peníze a doklady v účtárně, peníze za odpracované dny v říjnu Vám pošleme na adresu, kterou nám dáte. Ubytovnu vykliďte zítra, klíče předejte správci, já mu ještě dnes zavolám. Přeji Vám hodně štěstí", řekl a podal jí ruku . "Děkuji Vám," řekla Máša a odešla z jeho kanceláře.


                                                                                 

---