Nový život - závěr

                                                                                                            Z á v ě r

     Když si vyřídila všechny formality, dostala razítko do občanky, vyzvedla peníze, odešla z divadla, ani se s nikým nerozloučila.  Těžko by vysvětlovala, proč tak najednou odchází, když všichni její spolupracovníci věděli, že měla svoji práci ráda. Koupila si něco málo k jídlu, odjela do ubytovny a zabalila si. Byla unavená, tak se osprchovala a lehla si i přesto, že bylo do večera ještě daleko. Spala až do rána. Protože měla vše přichystáno, po nezbytné hygieně a úklidu pokoje, zamkla dveře a odevzdala klíče správci. Ten se nestačil divit, ale nechtěla mu nic vysvětlovat, jen mu řekla "jdu na lepší" a šla na zastávku autobusu. Za hodinu jí jel vlak domů, už se nemohla dočkat, až bude z tohoto prokletého místa pryč. A tady chtěla začít nový život. Myslela si, že jí tu bude lépe, než doma. A potkalo ji to nejhorší, co může ženu potkat. Chtěla na to zapomenout. V duchu úpěla : "Jano, proč jsi mne tu nechala samotnou?"

     Za tři měsíce zjistila, že je těhotná. Byla překvapená, žádné potíže neměla a její ženské záležitosti, ty byly vždy nepravidelné, byla hodně nevyspělá. Dokonce ani při vstupní prohlídce do nového zaměstnání, lékařka nic nepoznala. Ale, to asi proto, že Máša šla do práce ihned, jak dorazila domů a měla štěstí i v tom, že si hned našla podnájem.  Protože pocházela ze sociálně slabé rodiny, nabízeli jí interupci. Dlouho se rozmýšlela, nakonec to odmítla a rozhodla se, že to dítě vychová, že ho bude milovat. Ono přece nemohlo za to, co se jí stalo! Teď bydlela v podnájmu, měla docela dobrou práci, dělala vrchní, i peněz měla dostatek, věřila si, že dítěti nebude nic scházet.  Čekaly ji krušné chvíle, hlavně u porodu, který nebyl snadný, kde musela lhát o tom, kdo je otec, řekla prostě, že to byl sex na jednu noc a že se ho na jméno neptala, také se na ni potom podle toho dívali. Hlavním pro ni bylo, že se jí narodilo zdravé dítě, syn.  To, co prožívala v té době coby svobodná matka, to si nikdo v dnešní době, kdy je to normální, neumí ani představit. Vše vydržela, syna vychovávala do jeho pěti let sama a pak se vdala a její muž mu dal své jméno. Neadoptoval ho a proto v jeho rodném listě stále jméno otce chybělo. Když mu bylo patnáct, musela mu říci, že jméno jeho otce nezná. A dál mu to již nevysvětlovala, ale věděla, že ji od té doby svým způsobem nenávidí. Nemohla mu přece říci, jak přišel na svět. Nechtěla ho ranit a tak radši trpěla sama , rozmazlovala ho, dala mu vše a víc, než měly ostatní děti, jen aby mu nic nechybělo. Cítila se vším vinna.

     Po deseti letech manželství se rozvedla, nedělalo to dobrotu, manžel si nikdy nenašel cestu k jejímu synovi, chtěl vlastní děti, ona mu je dát nemohla, po té příhodě a po těžkém porodu, již další děti mít nemohla. A tak žije sama . Není schopna navázat jakýkovi vztah. Bojí se, že by to nezvládla. Každý večer se modlí, aby jí dal Pán sílu, aby svého syna milovala i přesto, že on ji nenávidí, aby snad někdy mohla obejmout své vnuky. Ve skrytu duše však ví,že je to jen její zbožné přání. Ale, jak se říká "naděje, ta umírá poslední!" A tak stále doufá, potají pláče, říká si, že to vše zvládne, ale přitom se cítí strašně osamělá a už tuto skutečnost nedokáže změnit.

      Uspokojuje ji jedině  pomyšlení, že syna vychovala k samostatnosti, vystudoval, založil si rodinu o kterou se stará dobře. Přesto se nemůže zbavit myšlenky , že od svého otce dostal do vínku krutost a bezcitnost. Takový je však život a protože nic netrvá věčně, i ona jednou najde klid, po kterém tak touží.

---