Oprátka

Když se má ženuška vrátila s nákupem domů, už jsem stál u dřezu a pilně jsem strouhal mrkvičku na obědní salát. Postavil jsem si misku do dřezu, abych oranžovými nudličkami nezaprskal záclonky na okně.
„Co se tak culíš?“ zakroutila hlavou. Práci v kuchyni jsem odjakživa nenáviděl.
...................................

Když jsme ráno seděli pod stěnou a parťák rozděloval práci, pozoroval jsem toho nového, co si přisedl jako starý havíř mezi nás, nacpal si do úst tabák, vytáhl z kapsy nůž křivák a dvěma šmiky od své nové přilby oddělil přebytečný kožený řemínek. Pak plival před sebe cákance nahnědlé šťávy a potlačoval nevolnost.

„Ty, kurva,“ řekl parťák, a ukazoval při tom na mne, „seš po svatbě, kurva, tak půjdeš počítat stojky. Kurva. Zbytek na svý místa. Kurva.“ On bez toho slova nedovedl vyjádřit vůbec nic. To je jako ta moje dnešní snacha, co taky bez manžela neudělá vůbec nic, pořád se ptá: „Jeníčku, mám zavřít to okno?“ a: „Bude dneska hezký počasí, Jeníčku?“ – i když už šest týdnů nepršelo a zase je nebe bez mráčku. Tak ten parťák se s tím slovem snad oženil nebo co. On pak chvíli nadával, že možná chybějí stojky a že když se jich nedopočítám, tak bude po prémiích. Starý Tonda, osmičkář, co počítal stojky, protože mu kdysi kámen rozmáčkl ruku tak, že byla velká jako ploutev, dnes nepřišel na šichtu. Vyfasoval jsem křídu za něj.

Po vykopaném uhlí zůstával prázdný prostor závalu. Po celé týdny. Zase se dělal nějaký údernický rekord nebo co. Stěna se posouvala dál a dál, chlapi rabovali vždy poslední řadu stojek a opět ji stavěli hned za posunutým pancířem. Sem tam někdo posvítil do závalu, a když strop, hladký jako stůl, ne a ne spadnout, tichly rozhovory a chlapi pokukovali po stojkách, sledovali hladkost ve stropě a jeho praskliny. Už se ho dávno mělo odstřelit, ale nebyl na to čas. Nikdo se k poslední řadě, když nemusel, nepřibližoval. Jen lampy stále častěji prohledávaly strop závalu. Ale konce té prázdnoty nemohly dosáhnout.

Prý když má něco většího spadnout, tak to nikdy není bez výstrahy. Minulý týden, dřív, než jsme na ranní šichtě začali makat, začal strop prášit. To se ze skulin začne sypat prach a drť, a ten, co nemá své zkušenosti nebo není dost citlivý a jinak pro to od přírody vybavený, si ničeho nevšimne, protože když třeba jede kombajn, nebo ti u ucha řve vrtačka či sbíječka, tvůj zrak a hlavně sluch jsou tak otupeny, že bys neuslyšel ani zvony vyzvánějící k poslednímu soudu. Ale stojky tu změnu ve skalách nad sebou pocítí citlivěji než člověk, ony tu váhu nesou celou na svých bedrech. Když už nemohou, tak musejí malinko povolit, jako když člověku poklesnou kolena, kohoutky těch hydraulických přestanou těsnit, ono to vypadá jako močení, jenže ony čůrají emulzí, takovým bílým mlékem. A to tam, kde je vše černé, nepřehlédne ani ten nejzelenější nováček.

Ustal řev a tlukot, někdo vypnul kombajn. Nic. Můj havíř se opíral o stojku, pomalu přežvykoval a svítil do závalu. Náhle se strop za poslední řadou stojek s rupnutím ulomil. Dopadl a jako obrovitý píst vytlačil vzduch ze závalu. Stačil jsem jen těsněji obejmout stojku.

Otevřel jsem oči. Prach ve vzduchu prořezávaly kužele svítilen. Nasadil jsem si přilbu, kterou mi servala z hlavy tlaková vlna, a rozhlédl jsem se. Pak jsem se s ostatními chlapy přiblížil k závalu. Nebyl tam. Hleděli jsme do hladké skalní stěny. Nevěřícně jsme na ni svítili. Větrání vysávalo vzduch a s ním i prach. Výše ve stěně se zlom ohnul a strhl s sebou pár stojek z poslední řady. Zmizely nenávratně pod skalou.

Tonda přišel počítat stojky v sobotu v noci. Stěna stála a vzduch byl čistý, nikdo nedělal kravál, a hlavně mu nikdo při počítání nic nepřehazoval. Každou stojku označil křížkem, každou další padesátku na ní vypsal. Když došel až dolů, na konec stěny, měl toho dost. Kdysi rozmáčknutá ruka jej pobolívala, i břicho tlačilo, protože stěna byla nízká a občas bylo třeba lézt po čtyřech. Usedl a vytáhl notýsek.
Zapsal si výsledek počítání. Pak otevřel baňok a pořádně si lokl. A tu se s baňokem u pusy zastavil. Postavil jej vedle sebe a notýsek zase otevřel. Otáčel dvě stránky tam a zpět a cosi si povídal. Pak notýsek sklapl a vydal se zpět do stěny. Počítal znovu. Tentokrát stojky znamenal kolečkem.
Když došel až na horní konec stěny, usedl a opřel se o kašňu. Pozvedl si přilbu a utřel si pot z plešiny. Pak dlouho hleděl do notýsku. Nakonec vstal a vydal se k jámě.

„Ty, co stojí taková ta německá hydraulická stojka,“ zeptal se technika, co si s ním v kupelu myl záda.
Řekl mu to.
Tonda jen pokýval hlavou.

Když se vrátil do svého staromládeneckého bytu, nejdříve posnídal. Nádobí umyl, osušil a uložil do skříňky nad dřezem. Pak usedl ke stolu a něco napsal. Popsaný list nechal ležet přesně uprostřed stolu.
Nakonec vzal štokrle a odnesl je do koupelny. Tam trčela ze stěny roura, ohnutá jako hák. Zbytek po nějakém ventilu. Uvázal na ni opasek, stoupl si na stoličku a přetáhl si jej přes hlavu. Dvakrát se na štokrleti zhoupnul, a pak ho převrátil.
..........................

„Chybí čtyřicet stojek. Těch německejch,“ řekl jsem vedoucímu úseku po směně.
„Sem si myslel,“ řekl šéf. Vytáhl prkenici a z ní bankovku. Podal mi ji.
„Kup flašku a zejtra zajdi na šrotiště. Dej to Bohušovi. On ty stojky odepíše.“
Pak se obrátil k telefonu a mne si už nevšímal.

Rozbolela mne hlava, i když se mi to skoro nikdy nestává. Zastavil jsem se po cestě domů v lékárně a koupil si za dvě koruny algenu. Hned jsem si strčil dvě tabletky do pusy.

„Hihihi, blbý stojky,“ drmolil jsem u dřezu a řezal jsem salát. „Pitomá flaška!“
Manželka se na mne podívala a řekla:
„Dejchni na mě!“
Dýchnul jsem na ni.
„Hm, pít jsi nepil,“ řekla a zakroutila hlavou.
„Hihihi, hahaha!“ hihňal jsem se jako idiot.
„Ty, já nevím, proč se chechtáš, ale byla bych ráda, kdyby sis zachoval tuhle náladu na potom. Večer k nám přijde máma.“

Na chviličku jsem zvážněl. Ale pak jsem se zase rozhihňal.

Algena byla později jenom na předpis.