Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDlouho...
28. 11. 2008
7
6
815
Vzpomínáš
jak tehdy svítilo slunce
do panenek v těch očích
cos je míval rád
přimhouřených
oslepených
jím
rozverným
poznamenaným teplem krve
cos ji míval rád
pod kůží
na kůži
vzpomínáš
jak tehdy plakala
bludička
střídala denní
pod dlaní
zpocenou létem
provoněným pižmem těla
cos je míval rád
na kůži
od kůží
zůstala stopa
po štěstí
vzpomínáš
jak tehdy zpívala voda
tam daleko
v břiše země
když brala vláhu pro sebe
z tebe
den co den
do písní
cos je míval rád
na strunách
v peřinkách
v peřinách
v peří
královských ptáků
osamělých
vzpomínáš
jak tehdy bolela touha
ztracená do básní
zakletých
do hrobů
cos je míval rád
přečtených
nečtených
soužených
zatraceně
milovaných
dlouho
dlouho
dlouho
dlouho
čas
cos ho míval rád
v hodinách věčnosti
dotikal...
6 názorů
Jarmila_Maršálová
30. 11. 2008
zivot je prave proto tak slozity, ze kazdy ho zijeme jinak, mame jine pocity, jine prozitky a srovnavame je s druhymi..zen, muzi, mladi, stari, nemocni, zdravi,hloupi, chytri...Jrmilka pise o vsem,umi najit zacatek nite a tu spulku rozkouli tak dobre, ze vetsinou vytoci ty, co neumi najit zacatek:-))/**
Pánové! Zdá sde, že ženy jsou mnohem moudřejší, než my! Ony už ví, že některé věci je třeba opět otevřít, pustit je z nitra ven a znovu si je prožít, aby se s nimi vyrovnal a ony pak nad ním už neměly tu tak zhoubnou moc! To jen my muži si zalezeme do své jeskyně, lížeme si rány a stlačujeme svá trápení do nekonečně malé kuličky, co se pak zakutálí kamsi hluboko do podvědomí.b Pak hrdě vyjdeme připraveni schytat další rány, ale to staré trápení nezmizelo a dostane se pak na povrch v té nejhorší chvíli...;o(
Jarmila Moosová Kuřitková
28. 11. 2008Květoň Zahájský
28. 11. 2008
Ve Vašich verších má vše svůj počátek, ale hlavně konec. Člověku je z toho dost smutno. A někdy je ten konec nalepen hned za začátek. Je tomu tak, i když se vědomí této skutečnosti zubynehty bráníme. Málokdo tuto skutečnost dovede ve svém psaní obnažit až tak krutě, jako Vy. A to v krásných slovech a ladných verších.
A stejně bych chtěl se svou milou číst večer ve dvou něco radostnějšího. Tu lampu přijde zhasnout a my půjdeme spát. Ale proč o tom mluvit hned na začátku večera? Někdo tak svůj den, svůj večer prostě musí začínat. Někdo s citlivou duší, kdo těch konců zažil příliš. Paní Jarmila.
Budu Vaše verše číst dál, pro jejich hodnotu. Ale ten pocit stísněnosti... Ten bych tak často nemusel.
Váš děd Ed :-)