POHŘEB

  Věnec z oblohy položili na rakev a přihlíželi, jak se spouští dolů. Pak tam ještě někdo hodil hrst červánků a hrob se začal pomalu zasypávat. Zazněla hvězdná sonáta a Měsíc s dojetím odříkal svůj projev na rozloučenou. Země byla jedinou pozůstalou a tak se jí šlo hromadně popřát veškerou soustrast. Trapná chvíle, kdy už nikdo nemá co dodat a tak se mluví o ničem.

,,Byl to hezký pohřeb, viďte?"

,,I parte bylo krásné, nemyslíte? Byl tam nějaký Van Goghův obraz..."

,,Ach...bude nám všem opravdu moc chybět..."

,,To jistě...Ale žije přece dál - v našich srdcích a ve vzpomínkách!"

   Chvíli ještě všichni stáli okolo a pochvalovali pěkný naleštěný náhrobek. Potom už byl vážně čas k obědu a tak odešli.

   Hřbitov nyní zůstal úplně prázdný. Bylo slyšet jenom víření listů na cestách a plynutí času. Náhrobek byl opravdu krásný - laskavý šedý mramor a na něm pozlacená písmena:

,,Zde odpočívá naše milované Slunce."

Sbohem navždy.

Tvoji drazí..."

Začínalo se šeřit...