NETYPICKÉ STĚHOVÁNÍ GAUČE-3

Když se otevřely dveře nákladního výtahu, tak jsem z něho vysokozdvižným vozíkem vycouval. A ke svému překvapení jsem zjistil, že se nacházím v podzemních garážích. Chvíli jsem jezdil mezi zaparkovanými automobily, načež jsem spatřil výjezd ven. Užasle se tvářící muž ve vrátnici závoru nezdvihl a mně se nějak nechtělo brzdit. A tak záhy závora byla proražena.

„Co jste to udělal!“ rozkřičel se muž a vyběhl do vjezdu.

„Já se omlouvám, ale ten vozík je nějak moc rozjetý!“ sdělil jsem muži, který uchopil kus závory a i s ní běžel za mnou. Stále přitom křičel a zuřivě mával oním kusem závory. Vozík nejel moc rychle a brzo rozkřičený muž sprintoval těsně za vozíkem.

„Tak se tak neštvěte. Já vám za to nestojím,“ sdělil jsem mu, přičemž vozík přejel kanál, kterému scházel poklop. A muž náhle za táhlého výkřiku do něho zapadl.

„Jo, kdyby běžel pomalu, tak by se mu to nestalo,“ mínil jsem a za chvíli jsem vjel na parkoviště. Netrvalo to dlouho a podařilo se mi najít moje auto. Zdárně jsem na jeho střechu dal gauč a k mému překvapení se mi automobil podařilo nastartovat. Dlouho však vůz nejel.
„Já fakt do něj kopnu!“ rozčílil jsem se po vystoupení z automobilu a opakovaně jsem do něho kopal. To však nebyl dobrý nápad, protože se mi podařilo nechtěně rozkopnout obě přední světla. Pak jsem začal poskakovat před kapotou a držel jsem se za špičku chodidla.

„Nezbláznil jste se náhodou?!“ oslovil mne tázavě jakýsi muž a já jsem zjistil, že se nacházím u autobusové zastávky, na které stojí plno užasle se tvářících lidí.

„Mne si nevšímejte. Já tady jen tak poskakuji, abych si protáhnul tělo,“ sdělil jsem mu a nasedl jsem do auta. To se mi však nepodařilo nastartovat, a tak jsem předstíral, že jedu. Přitom mi neuniklo, že čekající lidé na mne nechápavě hledí a někteří si ťukají na čelo.

„Moje auto nemá dneska svůj den jako vždycky. Mohli byste mě prosím vás roztlačit?“ zeptal jsem se lidí a několik ochotných jedinců se našlo. Díky roztlačení se mi podařilo automobil nastartovat, přičemž se z jeho výfuku ozvala rána a ti, co stáli za autem, zmizeli v černém kouři. A já jsem po chvíli spatřil zčernalé postavy, které zuřivě gestikulují rukama.

 Jízda na sídliště probíhala v klidu jen do té chvíle, než jsem uviděl ve zpětném zrcátku na silnici gauč, který byl úplně stejný jako ten, co jsem vezl na střeše. Vykoukl jsem tedy dveřním okénkem a zadíval jsem se na střechu. Ta zela prázdnotou a mně došlo, že ten gauč na silnici je můj. Zacouval jsem k němu a přemýšlel jsem, jak jej dostat zpátky na střechu. A tak jsem se do něho posadil a začal jsem stopovat projíždějící automobily. Po čase mi konečně jeden řidič zastavil, a když jsem mu řekl, co potřebuji, tak zůstal na mne užasle hledět. Pomohl mi však, ale přitom mu ruplo v zádech. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale on mi začal sprostě nadávat, a tak jsem raději rychle nasedl a odjel jsem.

 Po příjezdu ke vchodu domu, kde jsem bydlel, mi na mysli vytanula otázka, jak dostat gauč do bytu. Po chvíli jsem však dostal nápad a zanedlouho se mi podařilo vniknout na nedalekou stavbu. A protože nikde nebyl nikdo, koho bych požádal o dovolení vypůjčit si autojeřáb, tak jsem do něho nasedl a za nějaký čas se mi s ním podařilo přijet před vchod. Gauč jsem poté za pomocí lan zavěsil na hák, načež jsem začal manipulovat s ramenem jeřábu. Asi za to mohla moje nezkušenost, protože rozkývaný gauč vysklil postupně několik oken v domě a z nich vykoukli rozčílení sousedé. Ti za okamžik vyběhli s křikem ze vchodu a já jsem vytušil, že mám průšvih. A tak jsem se raději dal na útěk s rozkřičenými sousedy v patách.

KONEC