..pidižížalky s ručičkama

Poprvé si jich František všiml před týdnem, když ulehal ke spánku a pomalu propadal snu. Cítil je, jak se mu malými krumpáčky zasekávají do krku a pomalu lezou nahoru; blíže k ústům. Přes rty přehazují malé nitky a spouštějí se do mezer mezi zuby a na jazyk. Pak jakoby tepání kladiv o kořeny zubů chudák jeden ucítil a kvílení šílených sbíječek uslyšel. Na dásních mu během několika málo minut vyrostly celé kolonie malých žížalčích domečků a z úst vycházel neutuchající ryk.

Zubař povídal, že je to jen obyčejný zánět z průvanu a že to napraví pár brufenů a, jak radil, "hodně chladit, mladý pane, hodně chladit!" Ale on asi neslyšel a necítil to, co František. V ústech málo místa pro zuby i pro jazyk, pátý den už se stěží nadechl, v uších hukot. Ústní voda, zubní pasty, nic nepomáhalo. Ale pak mu kamarád pověděl, že to taky zažil a že s těma malýma zmrdama pěkně zatočil. Ostatní žeprej, ať ho neposlouchá, "dělá si z tebe prdel, vole!"

"Víš, chlape," vyprávěl Frantovi tehdy kamarád, "jim, když už se teď tak hezky u tebe v puse bydlí, nic neschází a v noci spokojeně vylétají každým výdechem ven a přes den je ty, normální smrtelník, vidíš jako malé prachové částečky. Celý den leží všude kolem tebe a nasávají energii. Pak, když jdeš spát, vlezou zase zpátky do domečků a šíří další kolonie. Hochu, je to promyšlený. Naprostá invaze."

Všichni okolo se smáli tomu, jak obrovský vtip se kamarádovi povedl, ale Franta jeho slovům věřil. Byl jedinou nadějí, jak se všech zbavit. A nyní věděl jak.

Nadechne se a zadrží dech...