Od bláta tlapky

Sedím na mezi uprostřed polí. Vedle mě pes přimhouřenýma očima kouká na zapadající slunce kdesi za horizontem, tam, kde jsme všichni byli. Na chvíli se mi zadívá do očí. Všemu rozumí, ví všechno, co kdy bolelo. Malý bolesti, menší než píchnutí špendlíku, takový ty bolesti, proti kterým se nedá bránit. Je jich moc. Hodně smutných lidí se mu už svěřilo. Je už starý pes, moudrý, a všem tiše naslouchal a navždy ty malý bolesti ponese v sobě. Ví všechno, ale nikdy nikomu nic neřekne. Nemůže. Sedím na mezi uprostřed polí. Je mi trochu zima. Přemýšlím, jak jdou roky pořád dál. Ubíhá to, splývá to. Tlapkou od bláta mi špiní kalhoty, chce už jít domů a já jsem rád. Je mi trochu zima a kdosi tu chybí. Už je to pár let. Je to jen malá bolest, říkám si. To bude dobrý. Na chvíli se mi zadívá do očí. Potichu začíná sněžit.