Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBoxer
09. 12. 2008
6
12
3331
Autor
Edvin1
I takoví lidé zde žili. Tentokrát za bolševika.
„Jo Rroberrt, to byl frrajerr...“ zaráčkoval Karel a vyhoupl se na koně. Ruce jej lehce vynesly, usadily mezi madla, a pak ulehly do klína. Usmíval se na nás, vzpěračský potěr, a my jsme hleděli na jeho ramena, vyplňující bundu z měkké kůže.
„...měl úžasnou techniku, jen co sem přišel. A tělo jako řecký bůh. Ženské na něj letěly, ale on nic, jen trénoval. Pak jednoho dne odešel. Kvůli svý víře nebo tak nějak.“
„Jo, tudy už prošli různí patroni! To jsem znal ještě jednoho, nějakýho Lojzu. Toho když někdo naštval, tak on sám vybílil hospodu, dal si ještě jedno pivo a šel dom.“
Nikdo ani nepípl. Karel uchopil do dlaní obě madla, vzepřel se na nich a postupně začal přenášet sílu do paží, ramen a hrudi. Nohy opsaly půlkruh kolem koně, pokrčené se obrátily ke stropu tělocvičny a pomalu se napřimovaly. Nakonec stál na rukou, rovný jako prut, bez zachvění, jako by se v této pozici narodil. Kožená bunda i tričko se shrnuly a odhalily pás s napjatými svaly. Z kapsy mu vypadly klíče, ťukly o kůži koně, a než stačily sklouznout na zem, pustil madlo a lehce je zachytil. Zůstal stát na jedné ruce.
Vydechl jsem, až když dosedl, uhladil si bundu a prohrábl řídnoucí vlasy.
„Ten Lojza Vocásek, co bílil ty hospody, už nepije. Ten se taky navrátil a je pastorem v nějaký církvi.“
Zakroutil hlavou, jako by tomu sám nevěřil.
..................................
Lojza si teprve po čtyřicítce tajně udělal seminář a stal se pastorem. Večer, když už bylo po starostech a shonu pastorační práce, usedal a četl si v hebrejských žalmech. Učil se tomu jazyku sám, a tak si nebyl jist ani gramatikou, ani výslovností. Navzdory tomu se mu při čtení zdálo, že se prochází po lukách Judeje, že naslouchá loutně nebo citeře, že sedí v kruhu mladých mužů a každý z nich zpívá tu starobylou, ale tak nadčasovou poezii.
Byl letní večer a teplo uspávalo. Bible mu vypadla z rukou a pleskla o podlahu.
„Lojzo, udělej s tím něco,“ volala z kuchyně žena.
Probral se, vzdychl, zvedl knihu a symbolicky ji oprášil, upravil si brýle na širokém nose a četl dál.
„Lojzo, slyšíš mě?“
„Co se děje?“ zabručel.
„K sousedce se někdo dobývá!“
Ze schodiště k nim doléhalo nadávání. Někdo se toho člověka pokoušel okřiknout, ale když první hlas zařval ještě hlasitěji, ten druhý ustoupil do svého bytu a přibouchl dveře.
„Vždyť ho to přejde,“ řekl.
„Ten kravál trvá už hodinu! Kdo to má poslouchat?“
Pohlédl nad okrajem knihy na ženu.
„Hodinu?“
Žalmy si založil prstem a vstal. Vystrčil hlavu ze dveří, brýle na špičce nosu, a poprosil:
„Pane, nechte toho.“
Chlap nereagoval a bušil do sousedních dveří dál.
„Ty kurvo, však já tě dostanu!“
„Pane, nemluvte tak, jsou tu děti,“ pronesl pastor jako z kazatelny. Nic. Otevřel dveře naplno, sundal si brýle a promluvil svým basem. Byl proslulý tím, že ke kázání nepotřeboval mikrofon, byť by se jednalo o malou modlitebničku, nebo středověký chrám.
„Povídám, nechte toho,“ řekl.
„Drž hubu, dědku!“ zařval chlap.
Odkud to znal? Nenávist v očích soupeře v ringu, touha zabít. Už před lety na to chtěl zapomenout. To vyházel všechny diplomy a poháry. Jen zrána, když se při holení díval na svou tvář, někdy zavzpomínal. Ale i to přešlo, když mu zeslábl zrak.
„Já pro vás nejsem žádný dědek,“ řekl. Moc to nevyznělo. Jeho hlas přehlušily kopance do dveří. Pastor pozvedl ruku s brýlemi, ale po chvíli ji zase nechal klesnout.
Když útočníkova noha projela dveřmi, ozval se z bytu dětský pláč. A hned nato šepot ženy:
„Honzo, odejdi.“
„Čubko, kryso, otevři!“ odpověděl.
A pak s ledovým klidem:
„Jinak tě zabiju.“
Jal se systematicky rozšiřovat díru ve dveřích.
Pastor vyšel za práh. Přistoupil k muži, přidal brýle k Bibli a položil mu volnou ruku na rameno.
„Pane, vždyť vás tu nechtějí,“ řekl tiše.
Chlap se koutkem oka podíval na pastora a řekl:
„Táhni do prdele!“ Pokusil se setřást pastorovu pravici.
„Budete muset jít vy, pane,“ odpověděl pastor a ruku nestáhl.
Tu se chlap napřímil a napřáhl ruku k ráně. Pastorova paže sklouzla, ale jinak se nepohnul a hleděl útočníkovi do očí. Ve chvíli, kdy muž udeřil, udělal malinký krok do strany. Pěst proletěla kolem pastorova ramene a útočník se zapotácel. Rychle však získal rovnováhu a chystal se ke druhé ráně.
„Pane, to nemá cenu,“ řekl pastor. Ale muž vyrazil se skloněnou hlavou vpřed.
Pastor pozvedl pravičku a zdálo se, že tím krátkým pohybem, jen stěží postřehnutelným, pohladil muže po tváři. Ten zůstal stát, jako by vrazil do zdi. Pak pozvedl obě ruce k nosu. S očima doširoka otevřenýma zíral tu na pastora, tu na krev v dlaních. A pak začal couvat.
„Dávejte pozor!“ vykřikl pastor, ale bylo pozdě. Muž šlápl do prázdna za sebou, a už se kutálel ze schodů.
Sklonil se nad ním, pozvedl mu hlavu a podložil ji Biblí. Něco mu šeptal. Muž neodpovídal. Nahoře se shromáždili sousedé, vylákáni ze svých úkrytů náhlým tichem.
„Aničko, zavolej sanitku,“ zavolal na svou ženu a dále se věnoval raněnému.
............................
V koupelně se ráno pečlivě oholil a učesal. Potom se svátečně oblékl a vyšel z domu. Po cestě koupil karafiát.
Když po hodině vycházel z pokoje nemocného, zastavil jej muž v uniformě.
„Budete ho chtít žalovat?“ zeptal se pastora.
„Ach ne, to ne!“ odpověděl chvatně.
„Taky jsem si myslel. Potrestán byl už dost,“ přikývl muž.
Pastor otevřel ústa, jako by chtěl ještě něco říct, ale jen potřásl hlavou a pospíchal k východu.
12 názorů
Zajímavé, pěkné čtení, nic lepšího nevymyslím, než co řekli čtenáři přede mnou, tak si jen tipnu a půjdu zas dál...
aleš-novák
09. 12. 2008
Je to docela hezký příběh o zmoudření a skryté síle, která smí být použita jen z opravdu vážných důvodů.
Ono je sice to vyvrcholení zápletky tohohle příběhu patrné už od zahájení 'hlavní scény', ale to vůbec neznamená, že by byl čtenář o něco ochuzen. Mám spíš pocit, že se (čtenář) může těšit na to, co přijde.
Díky za záblesk spravedlnosti a tip.
Sranda je ale v tom, že vše, jak jsem to napsal, se v podtatě seběhlo tak, jak jasem to napsal. Tedy žádná pohádka. Myslím, že kdyby si to přečetl někdo z lidí, co Lojzu znali, poznali by ho ihned. No a ten rozhovor s Karlem se také tak seběhl. Včetně té stojky na madlech.
Díky za upozornění na malá písmenka - ihned opravím.
Díky za vše.
Tvůj děd Ed :-)
P.S. Za bolševika se teologii studovalo jen velice těžce. To jsem měl na mysli tím prologem.
jo, zapomněl jsem, ta supermalá písmena mě docela štvala, musel jsem si to v prohlížeči zvětšit, jinak bych to fakt nepřečetl - bojím se, že tím leckoho odradíš.
Moc jsem nepochopil ten prolog. Jak to souvisí s bolševikem? Fajn vyprávění, to jsem měl vždycky rád, když zlo dostalo na frak od hodného, skromného chlapíka, trochu mi to připomíná Karate Kida a Mistry Shaolinu a všechny podobné filmy, které jsem miloval jako děcko, a občas si představoval sám sebe v těch rolích, jak nakopu nějakého darebáka a pak se mu omluvím a skromně mu pomůžu na nemocniční nosítka a ještě ho přijdu navštívit a nad jeho lůžkem se rozpláči, ale samozřejmě jsem nikdy žádnýho darebáka nenakopal, protože žádný darebák, co jsem kdy znal, nebyl tak malý jako já. Bohužel. Kdyby byl, tak by to bylo asi klasifikováno jako útok na mimino. Dělám si z toho trochu legraci, ale popravdě řečeno, mám tenhle typ kýče dodneška docela rád, takové to lidové vyprávění pro malé sportovce, a tohle je napsané tak lehce, a s tak dobře rozesazenýma rolema, že to přesně sedne. Mohla by se ti líbit tahle povídka, podobné téma, ale podané přece jen trochu originálněji (všimni si popisu toho boxu, to je vždycky těžké a tam se to dost povedlo):
http://www.literarky.cz/povidkaroku2008.php?p=clanek&id=2175
Pokud to někoho zajímá: Lojzu jsem znal od jeho mládí až do smrti.
Onen rozhovor s Karlem skutečně měl místo. Mladí sportovci rádi naslouchají příběhům o borcích, co byli před nimi. V oné době se například vyprávělo legendy o Hansi Zdražilovi, vítězi z Tokia.