Života pohádka

Nechoďte se mnou do toho jezera, já se tam chci zabít…Ne, opravdu, nechte toho. Já se zabiju s váma i bez vás. Co? Ano, důvodů mám několik. Helejďte se, já sem to s těma dětma myslel dobře. To, že oni si nedokážou pamatovat, že myš do mikrovlnky prostě nepatří, je věc druhá. Ono se řekne, buďte opatrný. Ono se to hezky řekne, ale v praxi, v praxi je to něco uplně jinýho. Ty řeči, ty neuvěřitelné nápady, ty malé vylízané mozečky… Samozřejmě že ne, doluho, dlouho jsem se ovládal…kolik? Asi tak sedm let. Sedm let pane, dokázal byste si to představit? Vy nevíte o čem mluvim. Vy ste totiž nikdy nedělal třídního učitele třetího ročníku základní školy.Ono se to lehko spočítá,  třetí třída, hmmmm to bude asi tak plus mítus osm let. To neni špatnej věk. To už si nepamatuju, to se asi nic špatnýho nedělo. Lidi se mněněj pane…Co? K věci? Jo proč lezu do té vody? Vždť tady vo tom celou dobu mluvim. Víte, ono poslat patnást dětí z dvaceti hezky expres na kliniku, Vono to není jen tak….Tak, už to víte? Už cháúpete, že to co dělám je jediné rozumné a pravděpodobné řešení? Vy byste se na mém místě teď také nacházel na mém místě. Tady. Ve vodě. Ale až se má mrcha dotkne dna rybníku, všichni si jen řeknou: Dobře to udělal…Co? Že všechno se dá nějak řešit? Ano, tohle je nejlepší řešení. Nemáte taky nějaký problém? Pojďte, tohle řeší každý problém. Víte vy vůbec, jaké je svět odporné místo? Vy se narodíte, rodiče nebo pěstouni vám vyprávějí pohádky. O tom, že hlopý honza k rozumu přišel, vlk nezabil karkulku, princ Draka naopak zabil a žije si s princeznou v klidu až na věky, bylo nebylo. Ale když vaše kočka chytí zápal plic, a v hrozných mukách zemře, na světě není žádná živá voda, která by jí vzkřísila, ta kočka je prostě mrtvá a už nikdy nebude žívá. Takhle to v pohádkách nebývá. Je vám to podezřelé, ale dobře, žijete si dál ve lži. Ale nevíte, jaká slabá slupka činí vaší iluzi a jak brzo se dozvíte, celou pravdu, jaký svět ve skutečnosti je. Jak málo dobrého vás za život potká.Ne, to by bylo vlastně moc jednoduché. Člověk se to dovídá postupně. Aby to nebyl takový šok? Možná. A proto to ty děti dělali, Už to začínali chápat, věděli, že si musejí ještě užít dětství. Že život je krátký….Ne nechte toho. Život jde dál, je furt horší a horší. A pak se jednoho dne dozvíte, co se stalo s vaším dítětem. Že dítě které jste osm let vychovával, dítě o které jste se staral, chtěl, aby jedou třeba dokázalo udělat svět lepší, Jenom o trochu. Nic velkého. Ale přeci, když se všchny dnešní děti světa spojí a udělají svět o malinký kousínek lepším, to už se přece něco dít musí. Mizivá naděje, řeknete si. Ale když do té jediné naděje vkládáte osm let veškeré své síly. Nebo většinu. A potom vám to dítě nějaký bláznivý dědek ve škole pošle za vašimi předky, to vámi asi otřese. A k čemu byly ty pohádky, domlouvání, učení, vychovávání? Říkal ste si, člověče ty to zvládneš a nepatrná naděje před vámi pomalu ale jistě rostla…A teď co? Jakej je svět? Jakej je život v něm? Jen si postupte dále do hlouky, ano, pochopil jste mě velmi správně, už jse skoro u cíle, už jenom sedm kroků, pět, tři dva, člověče ty to zvládneš, konec se blíži, že by světlo na konci tunelu? Ano, je blízko. Už to dlouho nepotrvá, nebojte se, jdu hned za vámi.