Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOpuštěné písně
Autor
idle
Chodba je prázdná a vede zřejmě odnikud nikam. Není tu nic, co by ukazovalo na přítomnost živých bytostí. Celý prostor se sice nezdá být nový, ale nejsou na něm vidět žádné známky opotřebování. Nikde ani smítko prachu, nikde ani šmouha nebo škrábanec, ale také nic nevzbuzuje pocit, že by se tu kdy uklízelo či opravovalo. Přitom to celé nepůsobí cize, jen tak nějak zvláštně. Jako by někdo vzal obyčejnou chodbu, odnesl ji daleko od lidí a zabezpečil proti působení času. A pak vzal, úplně odjinud, člověka, postavil ho do té chodby a sledoval, co se bude dít.
Je úplné ticho. Návštěvník stojí a rozhlíží se kolem, váhá. Celý prostor působí nevlídně, jaksi sterilně, téměř odpudivě, jako by ho přítomnost člověka zaskočila. Co tu vlastně dělá?
Slyší jen vlastní dech a vidí výkřiky stěn: NIKDO TU NENÍ! JSI TU SÁM! NIC NENAJDEŠ! A právě to poslední sdělení ho trochu povzbudí. Kam vede chodba, která nevede nikam? Skončí jen tak v prostoru? Nebo bude přehražena zdí, a za zdí - kdo ví? A s tímto cílem konečně udělá první krok.
Jako by teprve jeho pohyb byl tím pravým impulsem, chodbou najednou zazní tóny. Zdá se, že někde v blízkosti, možná zrovna za stěnami této chodby, teď zrovna nacvičuje orchestr. Nebo spíše jeho jednotliví hráči, protože zvuky jsou zmatené a nikoho zřejmě nezajímá, co hraje ten druhý. Návštěvníkovu neznalému uchu ani není jasné, jestli pouze ladí a nebo si samostatně zkoušejí nějaké obtížné části svých partů. Přidá proto raději do kroku, chodba najednou vypadá jinak - už není tak opuštěná, to ji tak změnila hudba a nebo lidské pocity?
A už stojí v sále, kam ho ještě před momentem lákaly útržky melodií. Žádní muzikanti tu ale nesedí, nástroje tu leží opřené či položené na židlích, jako by si všichni právě odskočili na svačinku. Podobně jako stěny chodby, i sál přitom odmítá prozradit, zda odešli před několika sekundami či staletími.
"Haló?"
Ozvěna mu spolu s jeho hlasem vrací i pár doznívajících tónů, které svou existencí popírají možnost, že by sál byl opuštěný dlouho.
"Haló?"
Kam ale zmizeli tak rychle, anebo ještě lépe, když se po sále podíváme pečlivěji, KUDY vlastně odešli?
"Haló?"
Tóny se ozvou opět, nejprve váhavě a potom o něco jistěji, stále však stejně zmatené, jako když je slyšel poprvé. Návštěvníkovi je najednou jasné, že se muzikantů nedočká, a s náhlým rozhodnutím bere do ruky nejbližší nástroj. Příliš mu nezáleží na tom který, stejně na žádný hrát neumí. Stačí, že se mu ho podaří rozeznít, a jeho nejisté pokusy se zcela vyrovnají zvukům, které vyluzují ostatní nástroje.
Jejich společná hra naplňuje celý sál a jen zlehka proniká ven, kde se ztrácí v mrtvém prostoru. Chodba opět vypadá prázdně a bezútěšně a opět vede odnikud nikam. A ani ty nejdůraznější tóny nedokážou setřít vtíravý pocit opuštěnosti.